Již cesta vlakem z Číčenic byla šokem. Uprostřed vagónu se nacházela kamna na uhlí, nemohl jsem od nich odtrhnout oči. Jezdíval jsem vlakem celkem často, ale takové vagóny snad pamatovaly mou babičku. Ale dojeli jsme dobře. Že se nikomu vystupovat nechtělo ani říkat nemusím, přesto nás dokázali seřadit a v prvním polovojenském útvaru jsme vyrazili do kasáren. Při procházení bránou se otáčím a hledám nápis i z druhé strany, na té první bylo „Vítáme Vás“, ale na té druhé „Nic“. Kamarádi, kteří už měli po vojně, vyprávěli, že je tam napsáno „Už vás máme“. První zklamání.
Pak přišlo zklamání druhé, i když pro mě bylo zábavné. Procházeli jsme tzv. „kombajnem“ (většina zná – z civila se stává voják, v našem případě příslušník PS a kdo je víc?), došlo také na stříhání. Já jsem se dostal ke staršímu vojákovi, který se mě zeptal, „jak to chceš, zobáku?“ Já na to jestli můžu poprosit lehce zkrátit, kotlety zastřihnout a vzadu na havla. Chlapec vzal mašinku, dvakrát udělal „bzum zum“ a já byl dohola. A pak otázka podbarvená smíchem, „takhle nějak sis to představoval?“ Já koukám do zrcadla, tam nějaký cizí člověk, ale byl mi podobný, zírám na sebe, otáčím hlavu a říkám, „no to je vono, to je přesný, díky.“ Veselý holič se přestal smát a raději mě poslal dále.
Jak vycházím od holiče, vrazím do nějakého kluka, podívám se a říkám, „neznáme se odněkud?“ On se začne smát, „ty vole, já jsem tvůj kamarád Pepa, jedeme spolu na vojnu! Vypadáš jako plešatej bandita!“ „Za to ty jsi krasavec,“ říkám, „jako Fantomas!“
Nejlepší dny ale měly teprve nastat. Ve Volarech nás s Pepou rozdělili, on tam zůstal a já přejel do Železné Rudy. Hned druhý den po příjezdu jsem byl účastníkem krásné komedie. jednoho rána po snídani jsem začali být zváni do kanceláře ZVP velitele, mám pocit, že ke kapitánovi Š. Nikdo, kdo návštěvu již absolvoval, nechtěl říct o co jde. A tady je mé svědectví. Po zaklepání na dveře se ozvalo „vstupte“, zahlásil jsem se (nic moc, spletl jsem hodnost), na mě kapitán Š. bez varování vyhrkl: „Chceš do SSM?“ já vůbec nerozuměl, co po mně chce, tak jsem řekl ano. „Tak to tady podepiš a pošli dalšího“. Myslím, že tímto jsme mohli mít až stoprocentní účast v organizaci, kdyby nám to nezkazili kandidáti strany, kteří přišli již připravení.
Při pohraničním poplachu jsme většinou běhali až na Jezerní stěnu s převýšením asi 300 metrů. Jako velitel zásahu nás vždy měl doprovázet důstojník, ale při nedostatku veleli i starší pohraničníci. Při jednom takovém zásahu měl velet nový ZVP velitele, mladý poručík Kizsa. Při nástupu ale nebyl k nalezení, tak velel nějaký četař, jméno si již nepamatuju. Vojáci vyrazili za signálku a začali překrývat státní hranici. Asi po dvaceti minutách zazvonil voják od vrat, kterými pouštěl překrýt hranici, a hlásil, že se poručík Kizsa dožaduje vstupu do zahraničí. Sloužící důstojník to zakázal, „nikam ho nepouštějte, ještě ho budem hledat celou noc“. Voják u vrat se začal smát a říká, „co když se mi tady zastřelí?“
Byl to veselý život, služba se střídala s rajóny, když jsem požádal „Tygra“ o opušťák, ptal se : „Máš nárrrok?“ Já na to: „Asi jo,“ a on skončil slovy: „Bez nárrroku!“
Měli jsme takový zvyk (a jsem přesvědčen, že se to odehrávalo na všech rotách), že při návratu z dovolené byla povinnost dovézt nějaký ten alkohol pro bratry ve zbrani. A před dévéťákem ho schovat. jednou v zimě jsem se vracel z domova. Maminka mě velmi štědře vybavila lihovými nápoji, které jsem schoval do vyházeného valu sněhu před vchodem na rotu. Dozorčího měl přítel zvaný Slon, zastával funkce kotelníka a údržby. Měl jednu vlastnost, pro kterou jsme ho měli rádi, ale stával se i neustálým terčem našich žertů. Byl totiž na rotě nejlepší stopař ve vyhledávání alkoholu, v tom byl opravdu přeborník. Vždy všechno našel (vyčuchal), ale onoho večera ho to stálo mnoho sil. Při příchodu jsem byl prohledán dévéťákem a propuštěn k ubytování. Vtom Slon s rozzářenýma očima, „kde to máš?“ „Tam v té bráně ze stromů, vpravo.“ Slon zmizel, vrátil se zpocený asi za deset minut, „ty jsi nic nepřinesl?“ Já povídám: „To víš, že přinesl, musíš hledat pořádně.“ Za další čtvrthodinu přišel opravdu hodně znavený se slovy „kašlu na to, vždyť jsem přeházel celou hromadu sněhu a nic.“ Začali jsme se smát jako blázni, protože Slon se spletl „v pravé straně“. Já při příchodu k rotě uložil po pravé ruce, ale on v obrovské touze a spěchu vyběhl z roty a začal hledat vpravo, jenže si neuvědomil, že má hledat po své levé ruce.
Slon nás svými kousky bavil neustále. Dám ještě jeden. Jako správný pohraničník měl veškerou výbavu, jako každý. Kvůli svému postavení kotelníka a údržbáře roty ne všechnu využíval. Jednoho neblahého dne musel zastoupit a odvézt na lyžích jídlo pro posádku piketu na Rozvodí, což je mimochodem docela štrapáce. Slon se tedy oblékl do svého černobílého krycího oblečku, nafasoval ruksak s pochutinami pro kamarády a vyrazil. Z roty k Černému jezeru je to asi 800 metrů. Co nasadil lyže, zůstávala za ním stopa černá jako by přijel z černé Ostravy, ale u jezera jako když mávneš kouzelným proutkem, objevila se stopa rezavá. To už začali sledovat i turisti u jezera, co že to má asi za vosk? Jenže to nej mělo teprve přijít. Od jezera vede malý kopeček k Rozvodí, který se potom velmi prudce zvedá, a teď běda, to byla věc, Slon začal bojovat s kopcem, trvalo mu to podle očitých svědků asi 15 minut. Když se vyškrábal nahoru, přistoupil k němu dobrák spolubojovník a zlehka mu kopl do špičky lyží, následoval nekontrolovatelný sjezd zpět na cestu k jezeru, to už turisti přestali obdivovat krásu Šumavy a věnovali se pozorování souboje člověka s přírodou. Chudák se stal terčem posměchu pro celé okolí, ještě půl roku se o o tom představení bavili po všech hospodách na Špičáku. Jídlo sice donesl, ale až pozdě odpoledne. Byla to jeho první a také poslední cesta na lyžích na vojně (tento chudák se asi jmenoval Jirka Novotný a byl z Prahy – Kyjí).
Když tak pročítám vojensko.cz nebo Facebook 7.brigády PS, mám pocit, že jsem nějaký divný, protože se tam skoro každý chlubí svými úspěchy při ochraně státní hranice. Já měl celý život dojem, že většina kluků, co šla na vojnu, to brala jako nutné zlo, které čekalo na každého (až na několik jedinců). Ne že bych si chtěl stěžovat, ale někteří pánové na těchto sítích to hodně přehánějí. Mám pocit, že je to většina stále sloužících důstojníků.
Já mám na vojnu – ačkoli jsem tam vůbec nechtěl – jenom dobré vzpomínky. Například jsem měl svého supráka. Zasvěcení vědí, nezasvěcení ať pátrají, v dnešní době v tom nevidím problém. Byl to opravdu zážitek. Veselé na tom je, že jména některých mých kamarádů si bohužel nepamatuju, ale jeho ano, jmenoval se Břetislav Král. Ani nevím odkud pocházel, ale život s ním byl veselý. Nevím, z jakého důvodu si mě oblíbil, ale byl jsem prostě jeho. Velice rád mě pozoroval při jakékoli práci, ať to bylo při přehazování písku na gorodku či při vytírání chodeb. S pokřikem „Gula, házím pořádně,“ nebo „vytírám zodpovědně“ a podobně. Jedním z vrcholů našeho vztahu bylo to, že se mi osobně věnoval při rozdělování rajónů. Došlo to tak daleko, že se dostal do rozepře se svým ročníkem o to, kdo bude uklízet dolní chodbu. Nemohl se vyrovnat s tím, že by chodbu měl vytírat někdo jiný než já. Fakt dost dobrý. A proto zvolil jinou taktiku.
Ať jsem dostal jakýkoli rajón, při nástupu byl po ruce a osobně mě úkoloval. To znamenalo například mazání „mazlákem“ všeho, co se dalo. na WC a umývárně každou dlaždičku, záchodovou mísu, dveře od záchodu (na kterých mimochodem byla po čase krásně vyžraná barva). Nebo osobně donesl a vylil 20 kýblů (slovy dvacet, je pravda, že na dvakrát) vody. Ten člověk nebyl líný. Svým přihlouplým kastováním na mladé a staré si ale vůbec neuvědomil, jak je směšný. Ale ve své podstatě jsem ho měl rád. Když jsem se vracel z výcvikového pobytu se služebním psem Neronem z Libějovic u Vodňan, on jediný mě kromě kynologa přišel přivítat. Jak milé! Když odcházel do civilu, obcházel lidi, u nichž měl pocit, že jim ublížil. Nevím, zda mu všichni odpustili tak jako já. Pro mě to byl slaboch. Ale pamatuju si jednoho kluka z Žitného ostrova, kterému můj hrdina také podával ruku s omluvou. Ruku nepřijal se slovy: „Ja si ťa nájdem, až pojdem do civila, a potom ťa zarežem!“ Při odchodu pan Břetislav Král moc vesele nevypadal.
Ještě jeden pokus na mě vyzkoušel jeden mazák. Ale za to jsem si mohl víceméně sám. Naši mazáci byli, mám pocit, někde z okolí Kněževsi, tam, co roste nejlepší chmel. Byli sportovci, hodně je bavil fotbal, který se hrál na Černém jezeře na volejbalovém hřišti, ideál byl tři na tři. Hoši jako starší a zkušenější rozhodli, že si dají zápas s námi, s „ptáky“. Měli jsme štěstí, v našem ročníku byli kluci, kteří hrávali za ligové dorosty, já již v 17 letech hrál za dospělé, to hoši trochu podcenili. Jako mladí jsme v Armě neměli nárok na černou limču, ta byla jen pro starší ročníky. A sázka byla o basu Kofoly, nebo jak se ta limča jmenovala. Hoši nastoupili, za chvilku litovali, dnes bychom tomu řekli splachovačka. A teď si představte, jak se cítili, když museli basu zaplatit a pak se dívat, jak nám mazácké pití chutná, to víte, že jsme si to užívali. Jen dodám, než se hoši od Kněževsi odešli, snad ani jednou nás neporazili, ale nebudu se o to přít. Nemusím si pamatovat vše.
Proběhly pokusy si to nějak vyrovnat, a tu mi poradil jeden o půl roku starší, co dělat. Jelikož jsem měl relativně mladého psa, byl neustále prověřován ve službě. Jednou, po nějakém pokusu o šikanu, jsem šel do služby s vykonavatelem. Od kynologa jsem měl hlášení, že nás možná prověří. Služba probíhala poměrně v klidu, až při návratu byl hlášen signál. Proběhli jsme úsek, signálka neporušená. Stopa do zahraničí žádná. Tak jsem prověřoval vnitrozemí a v tom Neron seknul šavlí (já tomu tak říkal, jeho ocas vylétl jako by tasil šavli), ale pán, který si na rotě hrál na bouráka, nic neřešil. Ačkoli se to nemá, psa jsem stáhnul ze stopy, ještě dvakrát, možná třikrát jsem ho naváděl. Kynolog to už nevydržel a vylezl. Velitele hlídky zdupal tak, že jsem měl od té doby klid, určitě mu to došlo, měl to za pár a nechtěl si dělat problémy. Dělal jsem dál rajóny jak vyžadovalo moje číslo, ale žádné pokusy na „zobáka“ už nebyly, možná nějaké verbální, ale to mě moc nebralo.
Ještě napíšu o zimních sportech. To byla bomba, s odstupem doby mi dochází, co tam se mnou bylo za šikovné řemeslníky. Co všechno ve svých dvaceti letech dokázali. Stále sloužící jen koukali, stavba poplachového kotce, kde stál pod střechou i gazík, nějaký dřevník z kamenů, které jsme vybírali z jezera. Ale vrcholem bylo kluziště i s mantinelem. První zimu byl mantinel pouze na šířku fošny, za brankami na dvě, ale po sezóně došlo k úpravě. Mantinel měl na výšku kolem 150 centimetrů. To byla balada, hrálo se opět tři na tři, na dvě trojky.
Ale nejlepší zážitek byl první zimu. To jsme to za pomocí velení rozjížděli. Velitel povolil vozit v konvích vodu z jezera, aby byl kvalitní led. A tak sezóna „v poho“ probíhala. Do zápasů se zapojili také důstojníci. Nejvíce to oslovilo velitele „Tygra“. Ten by raději nestřídal a hrál sám. Jak mu docházely síly, uchyloval se k faulům. Protože šlo o tzv. teplákovou ligu, odpovídalo tomu i vybavení. To znamenalo sekání přes ruce, sekání přes nárty, hra tělem, kterou sám zakázal. Ale jak se říká, všeho do času, většina z nás to ze strachu strpěla.
Jeden chlapec někde od Opavy (možná přímo z Opavy), který k nám na rotu přišel od Hradní stráže, byl po svém příjezdu čas od času zesměšňován, hlavně Tygrem. V hokeji mezi nimi došlo k souboji tělo na tělo, Tygr chtěl ukázat svou převahu, tak šel do souboje opravdu s nasazením, vtom ale jeho soupeř uhnul a celá Tygrova síla dostala křídla. Vyletěl z hrací plochy a válel se po stráni, ve které bylo hřiště. Když se postavil, vypadal jako sněhulák. My, co jsme byli na hřišti, jsme si kousali ruce, abychom neřvali jako „tygří“. A on se slovy „jestli to chcete hrát takhle prrrasecky, tak vám to brrrzo zakážu“ odešel na bruslích do své kanceláře, vzteky se zapomněl přezout. Mám pocit, že nastoupil až příští zimu na to nové kluziště, protože bylo opravdu moc pěkné.
P.S.: Ještě si možná vzpomenu na velení – Čepičan, Přibík, Sýkora, Stulík, Gaiger, Šídlo, Kizsa, jo a praporní kynolog Dorňák.
(C) AUTOR: Pavel Gula
Korektura: Hana J.
Foto: archív autora
Zajímá vás více?
Vojna není kojná Základní výcvik pohraničníka
Vzpomínáte si? Z předpisu OSH I - 1
1 komentář:
Díky! Takové obyčejné příhody z vojny rád čtu. Moc hezké.
Tonda Pírko
Okomentovat