Brigády Pohraniční stráže po 21. srpnu 1968

Tento článek je nástinem některých událostí, k nimž došlo v srpnových dnech roku 
1968 u brigád Pohraniční stráže po invazi vojsk pěti států Varšavské smlouvy.

Při pramenném výzkumu nepřekvapí, že mnohé zdroje informací nejsou dochovány, 
ač o jejich existenci v archivních materiálech zmínky jsou. Je to především proto, že 
nařízení se v té době předávala telefonicky, rádiem či ústní instruktáží, tedy bez fixace, eventuálně že byla mnohdy po provedení ničena. 

Příkladem materiálů, na něž se některé prameny odvolávají, jsou například operační 
nařízení velitele 5.brigády PS Cheb plukovníka Jaroslava Janů ze dne 21. srpna 1968.

Další příklad – na rozkaz velitele 7.brigády PS Sušice z 21. srpna se odvolává též 
operační nařízení velitele této brigády Pohraniční stráže z 30. srpna 1968.

Nejucelenější jsou tudíž „analýzy“ dochované ve fondu Vojenské rady HS PS OSH , sestavované zpravidla v roce 1970, eventuálně již o rok dříve. 
První rovinu tohoto nástinu tvoří bezprostřední reakce brigád Pohraniční stráže 
na vstup vojsk Varšavské smlouvy. 

V Chebu bylo 20. srpna 1968 před půlnocí (ve 23:20 hod.) vyzváno velení brigády velitelstvím PS, aby se dostavilo na pracoviště.

Ve Znojmě byly osobní zbraně přidělené vojákům z povolání vydány asi v 1:15 hod. při vyhlášení pohraničního poplachu, který byl upřesněn na poplach bojový.

 Další reakce brigád vyplývá například z ranního hlášení operačního důstojníka 7. sušické pohraniční brigády MNO ze dne 21. srpna 1968: „Na základě obsazení našeho území vojsky Varšavské dohody byla vyhlášena zesílená ochrana st. hranice, obsazena st. hranice na DZ.“ 

Co mohla znamenat realizace tohoto hlášení? Především je třeba upřesnit některé termíny v něm uvedené. Drátěný zátaras (DZ) se nacházel v hraničním pásmu. 
Hraniční pásmo byla zóna při státní hranici, v níž nesměl nikdo bydlet, resp. vstup 
tam byl jen na povolení.
Drátěný zátaras byl původně, v padesátých letech, stavěn těsně u státní hranice. Posléze při dalších přestavbách a výstavbách nových úseků se začal napřimovat a na mnoha místech vzdalovat od hranice. 

V souvislosti s plošnou instalací „signálních stěn“ (drátěný zátaras s osnovou drátů, jimiž procházel elektrický proud o nízkém napětí, který při pokusu – např. o přelezení – byl zdrojem 
signálu pohraniční rotě) se setkáváme v první polovině šedesátých let se zdvojením 
drátěných překážek. Trase drátěného zátarasu, v němž byl do roku 1966 elektrický 
proud o vysokém napětí, předcházela na některých místech ve vnitrozemí trasa signální stěny (týlová), vzdálená od třístěnného či dvoustěnného zátarasu v „ideálním
případě“ několik minut běhu.

Hloubka hraničního pásma závisela na osídlení území, jeho hospodářském využívání a přírodních poměrech. Činila až dva kilometry, avšak v některých případech mohla jeho hloubka dosáhnout i šest a více kilometrů 
(např. na Šumavě).

V otázce hloubky obrany státních hranic vůči zásahu zvenčí lze využít i pamětí 
důstojníka Pohraniční stráže Jana Krátkého, který byl v roce 1968 velitelem 16. roty 
Krabonoš 15. českobudějovické pohraniční brigády. Ve svých vzpomínkách
vydaných roku 2008 uvádí mj., že před 21. srpnem „něco viselo ve vzduchu“. Že počítali 
s vpádem cizích vojsk do Československa a radili se (tj. velitelé sousedních rot Fi-
šerovy Chalupy, České Velenice a Krabonoš), jaká opatření provést. Jedním z nich 
byla obrana území, v němž Pohraniční stráž operovala. Vedle hraničního pásma šlo 
i o přilehlé vnitrozemí vymezené silnicemi z Českých Velenic na Suchdol a Nové Hrady a o lesní úseky podél nich, kde měla PS svá stanoviště. Přitom počítali s tím, že 
mohou být vytlačeni na rakouské území. Za tímto účelem také proběhla konzultace 
s rakouskými pohraničníky, jak uvádí Jan Krátký.

Nepředpokládám tedy, že by pohraničníci zaujali postavení jen na trase někdejšího 
elektrifikovaného drátěného zátarasu při státní hranici, ale že mohlo jít prakticky o celý 
prostor, v němž pohraniční roty běžně operovaly a v němž měly svá stanoviště.

Brigády Pohraniční stráže, které byly v té době na státní hranici, lze rozdělit 
na dvě skupiny. 
Zatímco v první polovině padesátých let bychom je podle střežených hranic rozdělovali na brigády (brigády na hranici s NSR a brigády na hranici s NDR a Rakouskem), nyní je posuzujeme podle rychlosti obsazení jejich úseku „vojsky internacionální pomoci“.

K těm, jejichž úseky byly obsazeny nejdříve, patřily 11.bratislavská pohraniční 
brigáda Ministerstva národní obrany a 5. chebská pohraniční brigáda MNO. (V oblasti Bratislavy to bylo vlastně ihned, zároveň s počátkem invaze: několik československých pohraničníků bylo internováno maďarským vojenským útvarem. 

Do úseku chebské pohraniční brigády se proud sovětských vojsk valil přes Vojtanov , takže k obsazení Chebu došlo také vzápětí.)

Do druhé skupiny bychom pak zařadili 15. českobudějovickou, 7. sušickou a 9. domažlickou pohraniční brigádu MNO. 

Plánská brigáda (12. pohraniční brigáda Planá u Mariánských Lázní) a 4. znojemská stojí zhruba mezi oběma skupinami.

Se zmiňovaným poplachem na velitelstvích pohraničních brigád souvisí i aktivity 
útvarů a jednotek směřující k tomu, aby nebyly odzbrojeny cizími vojsky.

Kromě situace, že bylo odvlečeno vedení KSČ a státu do Moskvy, zde velkou roli sehrála i vlastní 
zkušenost pohraničníků – pokus sovětských vojáků odzbrojit 8. pohraniční rotu Dubina chebské brigády a zajetí pohraničníků 11. brigády z roty Rusovce maďarskými vojáky. 

Na pohraniční brigády došly zprávy o obklíčení kasáren ČSLA ve Vysočanech 
u Boru u Tachova a v Janovicích nad Úhlavou sovětskými vojsky. K tomu lze připočítat i zapůsobení požadavku důstojníka sovětské armády vzneseného na jednání s velitelem 4.znojemské pohraniční brigády, že sovětská vojska „převezmou ochranu státní hranice v jejich úseku.“

V prostoru objektu velitelství 9. brigády Domažlice došlo tedy 22. srpna po poledni k rozmístění tří tanků 12. motostřeleckého pluku s ostrou municí (v situaci, kdy ministr národní obrany nedovoloval výjezdy bojové techniky!) 

Kolem velitelství byla organizována obrana s využitím zabezpečovacích jednotek brigády – byl vyhotoven 
plán obrany, zřízena samostatná místnost pro velitele obrany a samostatná telefonní 
linka ke 12. motostřeleckému pluku.

Obdobně bylo postupováno u obou výcvikových praporů 9. brigády (výcvikové 
prapory Nýrsko a Poběžovice ). V Nýrsku byly od 22. nebo 23. srpna v prostoru vjezdu 
do kasáren instalovány po dobu tří dnů dva obrněné transportéry a v prostoru vjezdu 
u velitelské budovy jeden obrněný transportér (analogie s ostatními útvary ČSLA).

Ve Znojmě u 4. brigády došlo k zatarasení vjezdu nákladními auty, k rozdělení 
objektů kasáren na obranné úseky a k vydání ručních granátů velitelům jednotlivých 
úseků.

Kromě zabezpečení objektů kasáren brigád Pohraniční stráže proti vniknutí, 
je u 15. brigády doložena (Jan Krátký) likvidace směrových označníků (u 16. roty 
15. brigády, Halámky, Nová Ves) a vyhýbání se kontaktu se sovětskými vojsky.

U všech pohraničních brigád bylo připravováno náhradní velení pro jednotky 
brigád, včetně náhradního telefonického spojení. Asi 25. srpna se z velitelství PS 
rozjely skupiny provádět k tomuto náhradnímu velení instruktáž (např. plk. Josef Švihovec k 9. domažlické brigádě, k 15. českobudějovické brigádě pplk. Eduard Keller a major Milan Nejezchleba, pplk. Petr Soga ke 4. znojemské brigádě).

Pro velitelské stanoviště vybrala 9. brigáda objekt po bývalé rotě Zámeček (poblíž pohraniční roty Čerchov) ještě před instruktáží. Dne 27. srpna byla vypracována dokumentace pro výcvikové prapory a pohraniční roty – v zalepených obálkách s heslem „Praha“. Součástí dokumentace byla i mapa s vyznačením záložního místa velení a nákres linkového spojení. 

Po týdnu byly obálky staženy a zničeny. Objekt bývalé roty Zámeček měl tu výhodu, že odtud bylo možné vést linky k 5. rotě Čerchov , a Čerchov byl pro účely bojové pohotovosti určen jako rádiový spojovací uzel . 

Byly vyčleněny dvě operační skupiny, které se v případě zadání uvedeného hesla velitelstvím PS měly ujmout velení, a byl převezen materiál pro patnáct osob. Operační skupiny byly ubytovány u 5. roty Čerchov a u 7. roty Folmava . Jejich činnost na přikázaném místě však byla poměrně krátká. Byly vyslány připravit stanoviště 27. srpna a ještě týž den odvolány – důvodem byl návrat československých představitelů z Moskvy.

Takovéto skupiny byly vytvořeny i u chebské brigády. 
U znojemské brigády byl vydán rozkaz k přípravě náhradního velení a spojení 25. srpna na základě instruktáže, kterou týž den prováděl „zmocněný zástupce velitelství PS pplk. Petr Soga. Instruktáž obsahovala pokyny pro organizaci záložního velitelského stanoviště, pokyny k vývozu materiálu k zajištění tohoto úkolu, pokyny k organizování přechodů nebo převádění osob, které se prokáží zvláštním doporučením nebo smluveným heslem, přes státní hranici.“ 

S přípravou záložních velitelských stanovišť mohlo souviset i využití spojovacích 
prostředků. Českobudějovická 15. brigáda vyvezla prostředky spojovací techniky 
(rádiovozy Třinec, RDS-66 a RDM-61) do prostoru Lipno, Nové Hrady, Suchdol a Kaplice.

Využití spojovací techniky však bylo důležité i jako podpora stranických a státních 
orgánů. Využilo se brigádní rozhlasové zařízení „Bouře“, z něhož byly vysílány v okruhu 
působení brigád relace pro obyvatelstvo. 
Při příjezdu delegace sovětských důstojníků na velitelství 9. brigády Domažlice z něj byla v ruském jazyce přečtena rezoluce proti vstupu vojsk.24 
Na teritoriu znojemské brigády z něj četli provolání velitelství brigády, jak u rot (a následně i v pohraničních vesnicích), tak i u výcvikového praporu v Břeclavi. 
V sídle druhého z praporů – v Jemnici – tomu Rusové údajně zabránili.

Dále šlo o použití rádiového vysílače SS -1000. Domažlická 9. brigáda PS jej využila k přenosu vysílání plzeňského rozhlasu v den vstupu vojsk 21. srpna.
Českobudějovická 15. brigáda PS spojovací techniku zapůjčila jihočeskému rozhlasu. Na zimním stadionu v Českých Budějovicích byla umístěna směrová vysílačka RDM-61. Připraven byl i vysílač SS -1000.

U pohraničních brigád se velitelé i řadoví příslušníci Pohraniční stráže pokoušeli o odposlech a rušení sovětských rádiových sítí. U 15. brigády vyhledali frekvenci spojovacích útvarů intervenčních vojsk a tři dny rušili jejich spojení, nežli jejich vysílačky zaměřil sovětský vrtulník. 

U 9. brigády byl do spojovací sítě sovětských vojsk vysílán přes radiostanici R -105 magnetofonový záznam nezjištěného obsahu. U českobudějovické brigády byl také organizován dálnopisný příjem jugoslávské tiskové agentury TANJUG a překlady jejích zpráv. 
Na žádost jihočeského Krajského výboru KSČ zřídila brigáda tajnou linku mezi 15. brigádou a velitelstvím Pohraniční stráže ke spojení krajského výboru s pražským vysočanským sjezdem.

Spontánní odpor vůči cizím vojskům se projevil jak v letákových akcích , tak v průběhu vojenských přísah připadajících na rok 1968. 

Z příkladu 7. sušické pohraniční brigády vyplývá, že nešlo o úmyslný přesun termínu přísahy, 
i když oddálení o několik dnů nelze vyloučit. V zásadě však platí, že nováčci obvykle 
do jednoho měsíce po nástupu skládali vojenskou přísahu. Ve dnech 31. července 
a 1. srpna probíhala prezentace povolanců ve třech výcvikových střediscích – Železná 
Ruda, Volary a Strážný . 
Již 7. srpna byl rozkazem velitele brigády stanoven termín vojenské přísahy na 31. srpna 1968. 
Tento termín tedy nebyl stanoven až následně po invazi. Obdobně vycházel termín přísahy i v minulých letech.

Text vojenské přísahy měli totiž nováčci podepsat nejpozději měsíc po nástupu vojenské základní služby. 
Obvyklou formou byla hromadná recitace. 
Sporným se však stal poslední odstavec přísahy: „Pro obranu socialismu jsem vždy připraven stát pevně v řadách ozbrojených sil Československé socialistické republiky po boku Sovětské armády i armád ostatních 
socialistických zemí v boji proti jeho nepřátelům a nasadit i svůj život k dosažení vítězství. Tak přísahám!“ 

Na dotaz řídícího důstojníka – ve výcvikovém středisku 1. výcvikového praporu 
znojemské pohraniční brigády (i jinde tomu tak bylo): Kdo chce, aby byl z přísahy 
vypuštěn poslední odstavec? – odpověděli kladně všichni vojáci. Proto byl podepsán 
text přísahy bez tohoto posledního odstavce.

Autor se formou sondy do materiálu fondů brigád Pohraniční stráže pokusil sestavit určitou mozaiku reakcí příslušníků PS a jejich velitelů na vpád vojsk Varšavské smlouvy do ČSR. 

Zaměřil se především na prvních několik dní po 21. srpnu 1968, které ukazují, že chování a jednání velitelství pohraničních brigád bylo v této době ve shodě s celospolečenskou situací, a v žádném případě nebylo prosovětské. 

Tomu odpovídaly i čistky ve velitelském sboru Pohraniční stráže. Málokterý člen velení brigád byl na stejném nebo vyšším postu ještě po dvou letech… 


(c) AUTOR:  Pavel Vaněk 

ZDROJ:  http://www.abscr.cz/

ZAJÍMÁ VÁS VÍCE ? 

PS OSH po 21.srpnu 1968  
Osobní vzpomínky, články z německého a rakouského tisku.

12.brigáda PS Planá
Události v letech 1968 - 1969.

Dva tanky přerazily hraniční závoru
Začala invaze do Československa.