Bola streda 3. júla 1985 a školákom sa len začali prázdniny. Pokoj v malej dedinke Nemanice na Domažlicku narušil výstrel z pušky…
Prvotné informácie o prípade sa ku mne dostali prostredníctvom blogu Jána Ondriaša. Keďže od udalosti ubehlo „len“ 30 rokov, snažil som sa vyhľadať priamych svedkov. Podarilo sa mi nájsť vtedajšieho zástupcu veliteľa 10. roty Pohraničnej stráže kapitána Františka Kunu a bol ochotný mi opísať pozadie udalosti. A potom som sa osobne stretol aj s priamym účastníkom – vtedy vojakom základnej služby, členom zasahujúcej hliadky Pohraničnej stráže, Vladimírom Hričinom.
Vladimír Hričina počas základnej vojenskej služby
Jozef Králik (1957) sa už v roku 1984 pokúsil na Valticku na južnej Morave o útek z republiky. Pohyboval sa v hraničnom pásme s rybárskymi prútmi a pri kontrole pohraničníkmi spanikáril a dal sa na útek, ale chytili ho. Za tento pokus o opustenie republiky bol odsúdený na rok väzenia. Trest ho však „nenapravil“. Už na ďalší rok sa vydal k hraniciam znova a tentoraz sa na to pripravil a vyzbrojil.
Doma si zadovážil starú pušku, s ktorou jeho dedo chodil poľovať. Dal si námahu s jej úpravou. Skrátil hlaveň, aby sa mu zmestila do tašky, a odmontoval pažbu . Údajne s ňou aj v lese cvičil streľbu. Na konci júna 1985 sa vybral vlakom do Prahy. V taške niesol telo pušky M98, pažbu, náboje, dýku, mapu, baterku, doklady a zošit s poznámkami z fyziky.
Jeho trasa postupu smerom k hraniciam so západným Nemeckom bola kľukatá a plná blúdenia. Dva dni cestoval vlakom a potom tri dni blúdil po kraji. Na šiesty deň sa nakoniec ocitol v Nemaniciach a k hranici mu zostávalo už len 1,5 kilometra. Medzi ním a hranicou však ešte bola dedina a až za ňou boli zátarasy. Nevybral si vôbec vhodné miesto. Nemanice boli malá dedinka „na konci sveta“, kde každý poznal každého a nechýbali tam ani Pomocníci Pohraničnej stráže. A priamo v obci stála budova, v ktorej sídlila rota Pohraničnej stráže. Celý deň sa pohyboval v okolí dediny a viackrát ho miestni občania videli. Večer sa rozhodol, že teraz už musí prejsť k hranici.
10. rota Pohraničnej stráže Nemanice (zdroj: vojensko.cz)
Spomína kpt. František Kuna:
„Dalo by se říci den jako každý jiný, když jsem nastupoval službu dozorčího důstojníka na rotě. K jednotce se dostavil pán Ján Jadlovský, který vykonával funkci vedoucího farmy, a říkal, že směrem na Nemanice předjížděl v prostoru zatáčky nad pilou neznámou osobu, která má oblečený tmavě zeleny svetr, tmavé kalhoty a velkou nákupní tašku přes rameno. Když jej předjel a zpomalil, tak osoba uhnula z cesty ve směru ke kravínům a tam se mu v porostu ztratila. Nechal jsem nastoupit poplachovou hlídku, ve které byl velitelem Stanislav Kováč, psovod Vlado Hričina a řidič Jaroslav Havel. Seznámil jsem je se situací, řekl popis osoby a vyslal, aby uvedenou osobu zkontrolovali. Asi po půl hodině se vrátili a hlásili, že uvedenou osobu neviděli.
Spomína vojak Vladimír Hričina
„Ten deň sme kvôli nahlásenej osobe išli do dediny viackrát. Nikde sme ho však nevideli. O pol ôsmej večer znova volali na rotu, že sa po dedine pohybuje neznámy muž v zelenom svetri, hnedých nohaviciach a cez plece má prevesenú tašku. Poplachovka zase vyrazila von. Konečne som toho človeka zbadal na ceste kúsok od roty. Prišli sme k nemu a ja som sa ho opýtal, čo tam robí. Odpovedal mi, že je na hubách. Vyzval som ho, aby predložil doklady. Siahol do tašky, ktorú mal zavesenú cez plece. Inštinktívne som ustúpil o krok dozadu, keď sa ozvala rana. V prvej chvíli sme nevedeli, či niečo nevybuchlo. Bol to záblesk. Až potom, keď sme ho zadržali, sme pochopili, čo urobil. Vystrelil priamo z tej tašky. Strela zasiahla samopal Stana Kováča. Našťastie ten Králik nemohol vypáliť druhú ranu. Tá puška bola rozobratá a po výstrele sa do komory nemohol zasunúť ďalší náboj. Neskôr sme sa od neho dozvedeli, že náboj zasunul do komory, už keď vyrážal zo Slovenska na cestu. Bol pripravený vystreliť, keby ho niekto kontroloval. A náhodou sme to boli až my, hliadka v Nemaniciach.
Záber z rekonštrukcie prípadu (zdroj: blog Jána Ondriaša). Naľavo je vodič Jaroslav Havel, chrbtom je otočený Jozef Králik, samopal drží v ruke veliteľ hliadky Stanislav Kováč a napravo je psovod Vladimír Hričina. Pes zostal v aute.
Jozef Králik teda vopchal ruku do tašky, natočil tašku na veliteľa hliadky Stanislava Kováča a priamo z tašky vystrelil z pušky. Vojak dal inštinktívne samopal pred seba v očakávaní úderu taškou. To mu zachránilo život. Králik trafil priamo do jeho samopalu. Stanislav Kováč bol výstrelom ohlušený, držal sa za hlavu a volal, že nič nepočuje. Králik začal utekať, psovod Vladimír Hričina sa rozbehol za „narušiteľom“ a zvalil ho na zem. Na pomoc mu pribehli aj ďalší vojaci, ktorí to mali z roty blízko. Králik totiž bežal priamo smerom k rote.
Záber z rekonštrukcie prípadu (zdroj: blog Jána Ondriaša)
Spomína kpt. František Kuna:
„Jelikož jsem byl v kanceláři, hned jsem volal co je to za ránu, kdo střílí, a díval jsem se na strážného u roty, který mi rukou ukazoval ve směru do Nemanic k zastávce autobusu. Hodil jsem sluchátko telefonu na stůl a utíkal jsem ke vchodu. Ve vchodu stál bílý jak stěna Standa Kováč, kterého podepíral Vlado Hričina, a říkali jeden přes druhého „Střelil po nás!“ Ihned jsem předal kluky partě, která se o ně postarala, prohlídla zda nedošlo k jejich zranění a šel jsem ke druhé partě, kde na hromádce písku v obstoupení se nacházel mladík. Kluci řvali jeden přes druhého: „Co si to chtěl udělat, zabít našeho kamaráda?“ Proto jsem je požádal, aby se uklidnili. Jardovi Havlovi jsem řekl, ať přijede s vozidlem a dozorčí s pomocníkem ať se vyzbrojí a utíkají pro klíč od výboru, kde budeme eskortovat osobu k dalšímu výslechu.
Plánik udalosti, ako ho dnes zakreslil vtedajší kapitán František Kuna.
Zadržaného Jozefa Králika vojaci eskortovali a kapitán František Kuna sa s ním do príchodu ďalších orgánov porozprával.
Spomína kpt. František Kuna:
„Ptal jsem se proč utíká a udělal to co udělal, tedy že vystřelil po klukovi, který je snad stejně starý jako on a z čeho střílel? Chvílí mlčel a pak začal povídat, že provádí výzkum a nikdo nechce uznat jeho dokumenty, které předložil k posouzení. Má je v tašce a mohu se podívat. Proto jsem opatrně tašku otevřel a jelikož z díry po výstřelu čouhala hlaveň, opatrně jsem tašku vyprázdnil na stůl. Byla v ní šusťáková bunda, zkrácená pažba od pušky, tělo pušky M98 se zkrácenou hlavní, několik nábojů do pušky a písemnosti. Školní sešit ve formátu A5, ve kterém byly poznámky, které by mohl závidět každý žák 8. třídy základní školy. Jednalo se o poznámky a obrázky z fyziky. To byl ten výzkum, kterým se chtěl uvedený pán proslavit.
Když jsem mu opět položil dotaz, zda mu nevadí, že by ukončil život mladému klukovi, s ledovým klidem odpověděl „Vůbec ne, mně by to bylo jedno, i kdyby to byl můj vlastní bratr, nezáleželo by mi na něm“. Dodnes si ta slova pamatuji, i když je to několik desítek let, ale na to člověk nemůže zapomenout.“
Veci nájdené u zadržaného (zdroj: blog Jána Ondriaša).
Hneď na druhý deň robili príslušníci vojenskej kontrarozviedky rekonštrukciu udalosti. Bola to naozaj mimoriadna udalosť. Už dlhšiu dobu nedošlo na československých hraniciach k streľbe na pohraničníkov. Na ďalší deň prijal pohraničníkov veliteľ zväzku, poďakoval im za príkladné zadržanie ozbrojeného teroristu a odovzdal im vecné dary. Slobodník Hričina bol povýšený na desiatnika a vojaci Kováč a Havel na slobodníka. Všetci tiež dostali mimoriadnu dovolenku.
Trojica zasahujúcich pohraničníkov.
Na jeseň toho istého roku odovzdal minister vnútra ČSSR pohraničníkom medailu „Za ochranu štátnych hraníc ČSSR“. Boli tiež ocenení najvyšším zväzáckym vyznamenaním „Fučíkov odznak“.
Desiatnik Vladimír Hričina a jeho služobný pes Fell. Fotografia je z časopisu Život z roku 1987, kde bol tento príbeh opísaný v rámci ankety o cenu sympatie.
„Narušiteľ“ Jozef Králik bol obvinený z trestných činov pokusu o opustenie republiky, útoku na verejného činiteľa a pokusu o vraždu. Informácie o jeho ďalšom osude sa mi nepodarilo zistiť. Podľa neovereného poznatku žije vo svojom rodnom kraji.
Kapitán František Kuna skončil pôsobenie v Pohraničnej stráži ako major. Po reorganizáciách a rozdelení Československa mu znížili hodnoť na nadporučíka a po prechode k polícii na práporčíka. Do dôchodku odišiel v r. 2007. V súčasnosti stále žije v obci Nemanice a zúčastňuje sa stretnutí bývalých pohraničníkov.
Psovod Vladimír Hričina išiel na jeseň 1985 do civilu. Dnes hovorí, že sa vtedy prakticky druhýkrát narodil. Žije vo Vrútkach a pracuje na železnici. O bývalých pohraničníkov sa doteraz nijako zvlášť nezaujímal. Možno sa to zmení po tom, čo som ho skontaktoval s jeho bývalým veliteľom.
Vodič Jaroslav Havel v súčasnosti žije v obci Všeruby na Domažlicku.
Aktuálne svedectvo veliteľa hliadky Stanislava Kováča už žiaľ nebudeme mať. Po vojne sa oženil vo svojej rodnej obci Štiavnik, ale pred niekoľkými rokmi tragicky zahynul pri dopravnej nehode.
Zdroj článku:
Ján Ondriaš http://globalmagazin.sk/zelezna-opona-neuspesny-pokus-o-utek-so-zbranou-v-ruke/
→Blog o Železnej opone← Svoje príbehy týkajúce sa Železnej opony alebo tipy na článok posielajte na adresu peter@miksik.sk. →Blog na stiahnutie←→Webové odkazy←
.
11 komentářů:
Nevím, jedná-li se o tento případ, ale záležitost výstřelu na vojáka, kdy kulka trefila samopal, který měl přes prsa, si pamatuji ještě z tehdejší televize. Tenkrát tam snad i ukazovali ten střelou poškozený samopal. Děkuji za pěkný článek.
Václav
S odstupem času si myslím, že ti pohraničníci byli takoví přetrhdíla, kteří byli nechutně zmanipulovaní. Ochrana proti komu? Že chtěl nějaký Lojza ze Lhoty na západ a tito zmanipulovaní v nich viděli ohrožení socialismu? A tak riskovali své mladé životy? V současné době absolutně nepochopitelné. Nebo tu vojnu tak žrali?
To...s odstupem času si myslím...
No, já to vidím jinak. Faktem je, že ČSSR prakticky neměla s NSR dohodu o vydávání osob, které se dopustily trestné činnosti. Tudíž pohraničníci nevěděli, zda před nimi nestojí uprchlý vězeň nebo pachatel na útěku. Z toho se ve službě vycházelo. Denně se v knize fonogramů objevovala pátrání právě po podobných výtečnících. Nechal byste utéct vraha nebo lupiče, defraudanta...? Kdyby každý, kdo něco vyvedl, mohl odejít svobodně na západ, nemusely by naše orgány činné v trestním řízení vůbec fungovat-a lidé by byli zločincům vystaveni jako jehňata na porážce. Pochopil jste proč mj. PS fungovala?
Pri všetkej úcte, aké percento z tých státisícov čechoslovákov, čo emigrovali/chceli emigrovať v rokoch 1948-1989 boli takíto zločinci? A vynechajte, prosím, „zločincov“ politických. Ja viem, taká štatistika neexistuje, ale skúste si na to odpovedať úprimne. Takýto ochranný dôvod fungovania by som uznával len v prípade, že by ostatní (nezločinci) mali všeobecné právo vycestovať. Ale tí záklaďáci za to samozrejme nemohli, preto (aj) o nich píšem.
Pane Mikšíku. Víte kolik emigrantů z ČSSR šlo natvrdo přes čáru? Někde to určitě najdete alespoň odhadem, ale bylo to mizivé množství v poměru k Vámi zmiňovaným statisícům v emigraci. Zároveň by stálo za to vyhodnotit, kolik právě z nich bylo ozbrojených, zběhů nebo lidí, kterým tu za kriminální činy hrozila basa nebo vážný postih Samozřejmě-občané NDR tvořili úplně jinou veličinu. Ale kdo je při prvním střetu poznal a kdo navíc odhadl odkud dotyčný pochází a co má který člověk za lubem-nebo třeba v tom žebradle. Navíc po podobných zkušenostech, kterou uvádíte. Já sloužil jen o pár rot opodál, takže vím moc dobře o čem je řeč. K těm záklaďákům a ne záklaďákům-na to se ve službě nehrálo. Zákonem o OSH se řídili všichni. Ono je lepší jednou zažít, než x krát slyšet nebo se domnívat.
To vyhodnotenie je úloha historikov. Ja ním nie som. Píšem blogy, príbehy založené pokiaľ možno na svedectve priamych aktérov. Samozrejme, že je ideálne mať svedectvá tých, čo to zažili. Presne to robím, hľadám ich a spracovávam, čo hovoria. V blogoch ani svoj názor nijako neprezentujem a ani ich konanie nehodnotím. Iba tu v komentári som si dovolil vyjadriť svoj názor, že hlavný zmysel OSH bol v niečom inom. A za tým si stojím – brániť vlastným občanom v odchode.
Opravdu si nemyslím, že by se přes čáru chtělo dostat tolik zločinců a pronásledovaných vrahů, aby bylo nutné hranici chránit za vynaložení tak obrovských materiálních a lidských prostředků, znemožnění vstupu do stovek kilometrů naší vlastní země a mnohdy za tragických následků pro obě strany - kdy se stejně po 89tém ukázalo, že ty životy pohraničníků byly ztracené zbytečně, nepočítaje tisíce tun materiálu ztraceného na technických prostředcích a výstavbě rot; v době, kdy byl v civilním sektoru nedostatek úplně všeho.
Nemluvě o tom, že označení za zločince, nebo důvod pátrání byla stejně jen věta ve svodce, a pro tehdejší bezpečnostní orgány nebylo nic jednoduššího, než nějaké podezření hodit na kohokoliv kdo se znelíbil.
Kdyby bylo v době socialismu možné volně odjet na západ, kolik by tu zůstalo odborníků, vědců a elity národa? Důvod ostrahy státní hranice je z toho jasně vidět - bránit vlastním občanům v opuštění země.
Tomáš
Ano Tomasi mas uplnou pravdu zelezna opona slouzila proti vlastnemu obyvatelstvu a nie proti vonkajsiemu nepriatelovi.Jasne to bolo vidiet ked vychodni nemci postavili berlinsky mur.Kazdy den cez sektory berlina prudili na zapad tisice vychodnych nemcov.DDR aci museli zastavit tento exodus a preto s prispenim rusov postavili mur ktory smiesne pomenovali proti fasisticky mur
Jo, to byla taková doba. Občanům soc.sektoru se postavil plot a vycestovat se podařilo málokomu. Spousta lidí to řešila ilegálním přechodem přes čáru a našli se i tací, kteří si někde obstarali zbraň. I když v té době obstarat zbraň se rovnalo zázraku. A ospravedlňovat tuto železnou oponu cituji " Nechal byste utéct vraha nebo lupiče, defraudanta...? Kdyby každý, kdo něco vyvedl, mohl odejít svobodně na západ, nemusely by naše orgány činné v trestním řízení vůbec fungovat-a lidé by byli zločincům vystaveni jako jehňata na porážce" Panebože , co je to za argument? V NSR v 70.letech operovala skupina BADER MEINHOF, která unášela a vraždila lidi. Nepamatuju si , že by NSR v tu ránu stavělo oplocení na svých hranicích.
Izraeli, ty nejsi moc chytrej, viď? Kdyby BM chytili v cizině, tak je minimálně pošlou na leta do basy, ale naše lumpy, kteří by přišli zpoza "železné opony" by akorát pochválili. Vono se moře tehdejších lumpáren dalo velice rychle a šikovně překroutit v protikomunistickej odboj. Rittig byl taky po převratu odbojář. No, je pravda, že pár vrahů a teroristů ze socbloku, kteří si u nás zařádili a pak vzali dráhu, demokrati zavřeli. Na pár let. Ale to už fakt muselo mlátit do očí. Co se stalo únoscům letadla, kteří zastřelili pilota? Co se stalo Dobřichovskému? Chceš pokračovat? Hele a co lupiči a vrazi Mašíni? Služba v armádě USA a zvěrstva v korejský válce...tak i možná proto to tady někdo takhle napsal. Buď!
Na téhle rotě jsem byl na týden z PŠ-ky nějak 86 na podzim ... Děly se tam zajímavý věci ...
Okomentovat