Co se sním a jemu podobným dělo dál v NDR nevím a nechci spekulovat. Ale povídalo se, že pokud bylo zadržení na státní hranici bez násilí a beze zbraně ze strany narušitelů, tak to pro ně neznamenalo moc velkou katastrofu.
Po odjezdu eskortovaného narušitele velitel roty svolal nástup mužstva a všem poděkoval, s tím, že je rád, neboť zadržení proběhlo rychle, v klidu a bez použití zbraně - a dal rozchod. Na pohraniční rotě opět zavládl běžný služební režim (bez udělení volna či opušťáku za zadržení) a tak mě dozorčí roty vyzval, abych se i se psem opět připravil do služby.
Dobová fotografie - kotce služebních psů 1.rPS Trojmezí.
Byl zrovna čas večeři, mimochodem, na rotách PS nevyhlašoval dozorčí roty nástup na večeři, oběd či snídani, podle Denního řádu s tím, že voják musí okamžitě nastoupit, nic takového. Prostě kdo měl hlad a chuť, tak se šel, klidně i samostatně, v rozmezí třiceti až šedesáti minut najíst. Tak jsem se šel podívat do kotců, jestli je Evelína nažraná. Ta spokojeně odpočívala vedle poloprázdné misky, tudíž jsem ji nalil čistou vodu a šel se na večeřet, no a poté připravit do služby.
U DDR jsem vyfasoval asi šesti kilometrový průzkumný okruh okolo hospody U Cinka, dále po cestě, kterou lemovali tři hrázděné domky. Domy byly obydleny staršími obyvately německé národnosti, špatně hovořícími česky. Častokrát, když jsem procházel okolo a oni pracovali třeba na zahrádce, tak si mnohdy ani nevšimli, že jsem se po cestě přiblížil. Když jsem pozdravil, zvedli překvapením hlavu, pokývali a odpověděli něco jako "gut". Nato odešli do domu.
Dobová fotografie - hospoda u Cinka v Trojmezí.
Pravda je, že když mě jindy viděli už zdálky, jak přicházím se psem, tak se šli schovat. A že těch průzkumů okolo Cinka a jejich domků jsem měl nepočítaně. Tak to chodilo téměř rok, než si na mě zvykli a pochopili, že z mé strany jim žádné nebezpečí určitě nehrozí. V té době jsem již na průzkum přes den chodil výhradně sám, zřejmě si na mě a psa za tu dobu zvykli. Dokonce jsem měl pocit, že čekají, až půjdu okolo, mnohdy přistoupili k plotu, nebo vrátkům a pozdravily sami od sebe,to své "Guten Tag". No a já odpověděl hezky česky "Dobrý den, to je dnes venku hezky" a oni "Ja,ja". Tak jsme si častokrát pěkně popovídali i když jsem jim moc nerozuměl. Ale přesto, ledy roztály a neschovávali jsme se jeden před druhým a to je přece dobře.
Tento průzkumný okruh okolo Cinka a domků pokračoval po cestě do hraničního pásma k můstku přes potok Rokytku, mimochodem nestudenější hlídkové stanoviště, u můstku se trasa dělila na malý a velký okruh. Ten velký se stáčel vlevo ven z hraničního pásma na velkou louku, kde uprostřed stál obrovský strom, už nevím jestli kaštan, buk, dub či lípa a na něm strážní posed, kterému se říkalo Zelinka. Z té byl krásný výhled na okrajové části lesa, kde se střežilo hlavně za svítání a za soumraku. Po skončení hlídky na Zelince se šlo podél okraje lesa k můstku přes Rokytku, a pokračovalo se udržovanou pěšinou v týlu hraničního pásma, podél signální stěny, zpět na rotu.
Vracím Evelínu do kotců, kouknu, jestli má vše potřebné a jdu zahlásit průběh služby,poté ještě k DR, odevzdám výzbroj a jdu spát, to už je 23.00.hodina večerní. Tak končí jeden den služby a průzkumný okruh. Za pár hodin, brzy ráno následující den, mám opět službu na Zelince, Evelína už se jistě bude těšit,že půjdeme spolu ven. A tak pořád dokola, služba/spánek, služba/kotce, služba v noci, denní spánek, trenýrovka/služba v noci, zkrátka a dobře, nováček je vytížen službami natolik, aby neměl čas na stýskání,nebo nějaké chmury, dny na vojně utíkají a to je jenom dobře.
Začal srpen roku 1972, zkoušky na velitele hlídky jsem měl již pár dní za sebou, což mě opravňovalo provádět samostatně kontrolní činnost, jak v hraničním pásmu, tak v týlu roty PS Trojmezí a tudíž i v nedalekém městečku Hranice v Čechách.
V Hranicích se kontrolovalo vlakové nádraží ČSD, hlavně v době odpoledního příjezdu osobních motoráčků. Kontrolovali se také místní restaurace (hospody),vyhlášena byla Praha, Růžák a další nálevny. Při jednom tokovém průzkumu do týlu, kdy jsem byl vyslán do Hranic, jsme s Evelínou vyrazily rovnou na nádraží, neboť se blížil čas kdy dorazí motorák od Františkových Lázní.
Dobová fotografie - nádraží ČSD Hranice v Čechách.
Vlak dorazil včas. Protože jsem tam nebyl poprvé a vystoupily samé povědomé tváře, tudíž nebylo třeba kontroly. Po chvilce jsem se vydal zpět určenou trasou a stavil jsem se na kontrolu, vyhledávání tzv.závadových osob v hotelu a restauraci Praha. A to jsem neměl dělat.
Při vstupu do lokálu většina místních upřela pohledy na mne a hned mě zvali ke stolu. Sedělo tam pár pomocníků Pohraniční stráže (PPS), znal jsem je spíše od vidění a věděl jsem že spolupracují s naší i sousední rotou v Pastvinách. S důstojníky naší roty, kteří měli v Hranicích byty, se velmi dobře znali, a taky se na ně odvolávali. S tím že zavolají veliteli, pokud si v rámci dobrých vztahů s nimi aspoň jednou nepřipiju.
Já byl neoblomný,vymlouval se,že nepiju a navíc, že jsem ve službě. Nakonec PPS zavolali telefonem veliteli roty a... A jak to dopadlo?
Nakonec jsem po té alkoholické smršti, veden služebním psem Evelínou, odkráčel relativně důstojně, ale za městem se mi udělalo nevolno a vydrželo to až na rotu. Evelína i dozorčí důstojník ze mne jistě měli radost :-) Na rotě mě pak v tichosti uložili a já se pro příště slíbil polepšit.
Srpen 1972 v poklidu krásně uběhl a bylo tady září. Začátkem měsíce bylo opravdu krásné a teplé počasí. Jednoho zářijového dne dopoledne za mnou přišel dozorčí a říká: "máš jít okamžitě k veliteli". Tak se zahlásím u VR v kanceláři a on mi povídá: "Míro, připrav si psa. Provedeme kontrolu demarkace, za dvacet minut u Gazu poplachovky".
Tak jsem si vzal výzbroj, zašel do kotců pro Evelínu a nastoupil do Gazu, kde už čekal řidič Štefan a u auta i dozorčí roty. Velitel se "škorpíkem" (Sa vz.61) u pasu nasedl vedle řidiče a vyrazili jsme ke stanovišti Michal-Martin, kde nám dozorčí roty otevřel bránu v zátarasu. Vyjeli jsme po cestě dál ke styku tří států, NSR-NDR-ČSSR, které jsou označeny hraničním kamenem s označením 1/1. V místě nazvaném Kaiserův mlýn nás řidič vysadil a vrátil se nazpět, zatímco já s Evelínou a majorem Fedasem jsme pěšky došli až k HM 1/1.
Dobová fotografie - Trojmezí u HM 1/1 trojstátí ČSSR-NSR-NDR.
Tam mě velitel po svém popisoval význam tohoto místa. Potok zde tvořil přirozenou hranici, neboli demarkaci. Ukázal na druhou stranu do NSR za potok, kde stál kříž neznámého vojína od Wehrmachtu. A povídá, že si tady Němci každý rok pořádají vzpomínkové akce, akorát, že neví jestli na konec války, nebo na památku padlých a že když se namažou, tak vyvádějí.
Fotografie - hrob neznámého německého vojáka u HM 1/1
Mezi hraničními kameny, které jsou kvůli evidenci očíslovány, vede vyšlapaná pěšinka a v řadě za sebou se jde poměrně dobře. Na Německé straně v místech kde není les a je otevřená planina, mají podél hranice udělané cesty pro motorová vozidla, což na naší straně nebylo. V klidu jsme prošli podél celého našeho úseku státní hranice a na stanovišti B2, jsme vstoupily opět do "vnitrozemí".
S příchodem na rotu mě vzal velitel k DDR a do Pohraniční knihy napsal že jsem schopen provádět kontrolu demarkační linie samostatně a dal mi ho podepsat, rovněž rozkaz podepsal sloužící DDR a VR J.Fedas. Tím mě přidali další okruh služeb.
Měsíc září se blížil ke svému konci a mazáci byli až vlídní, no aby ne, těšili do civilu.
Jedno jim ale nemohu upřít, dodrželi tradici, jak se sluší a patří a to tak, že poslední den na rotě PS, si všichni mazáci vzali 24h služby. A když už šel s mazákem na poslední službu bažant,tak mazák odsloužil celou službu sám. Hezké gesto,ne? Rozloučili se s námi jako chlapi a s nimi odjeli i poslední záložáci, které jsem už na rotě později nikdy neviděl.
Mazáci odešli do civilu a na rotě zavládl takový zvláštní klid a ticho. V tomto období, než přišli nováčkové, jsme šli ze služby do služby.
Protože nás bylo málo, tak místo 9-11 hodin jsme najednou sloužili 11-14 hodin denně. Na jednu stranu to bylo dobré, protože jsi tím pádem o důstojníka nezakopl, ale i na druhou stranu důstojníci věděli, že jdeme ze služby do služby, tak nás ani nerozptylovali nějakým vojenským drilem.
Září uteklo, byl tady říjen, mazáci v civilu a na rotě pořád klid, s Evelínou jdeme ze služby do služby. Občas mi přidělí druhého kolegu jako velitele hlídky, hlavně v noci, kdy se chodilo ve dvojici na průzkum v týlu roty.
Jednoho dne pro mne přiběhl DR, zrovna jsem po večeři relaxoval na posteli, s tím, že mám jít za dozorčím důstojníkem roty a že mne má hned přivést. Tak jsem se upravil a šel se zahlásit k DDR. Ten mě sdělil, že ví o tom, jak jsem před dvěma hodinami přišel ze služby, ale okolnosti jsou takové, že mne vysílá samotného na mimořádnou průzkumnou hlídku v týlu, podél styku se sousední rotou Pastviny a ať se jdu okamžitě připravit se služebním psem do služby. Tak jsem se u DR vystrojil a vyzbrojil (pro neznalé dodám, že pokud šel do služby voják sám, tak nafasoval šedesát nábojů a pokud šli do služby ve dvojici, tak měl každý nábojů čtyřicet) což obnášelo, nést sebou vysílačku, pojítko, svítilnu, pouta, náboje a samozřejmě zbraň.
Dozorčí roty mne pak odvedl k DDR, kde jsem se dozvěděl důvod vyslání mimořádné průzkumné hlídky. V prostoru druhé roty PS Pastviny u vlakového nádraží ČSD Studánka byli spatřeny dvě neznámé osoby na motocyklu, na místo byla vyslána Poplachová hlídka 2.rPS, aby dotyčné osoby zkontrolovala.
Fotografie - vlaková stanice ČSD Studánka.
PchH okolo vlakové stanice již nikoho nespatřila, a tak se vydala směrem, který jim ukázal místní občan s tím, že je spatřil, jak odjíždějí směrem k hraničnímu pásmu. Vozidlo GAZ s poplachovkou se tím směrem vydal, cesta ale vedla jen na okraj hraničního pásma a zde končila. Vojáci poplachovky vyskočili z Gazu a za pomocí služebního psa propátrávali okraj končící cesty, kde nalezli malý motocykl s poznávací značkou NDR, zakrytý smrkovými větvemi. Tento poznatek hlídka nahlásila asi v 19.30.hod. na rotu do Pastvin a odtud se to dozvěděli obě sousední roty, aby mohli provést opatření na státní hranici.
Dozorčí důstojník v Trojmezí mi tyto skutečnosti sdělil a rozkazem mě vyslal do určeného prostoru, na hranici styku s druhou rotou, protože šero již notně pokročilo, bylo kolem 20.00 hod. U dozorčího roty jsem zaslechl, že je vyhlášena tzv. zvýšená ostraha a posíleny hlídky s tím, že bylo uvědoměno i velení. čeká se na další zprávy z terénu a na vývoj situace.
Zaběhl jsem do kotců pro Evelínu a potichu, již v tmavém lese, spěcháme do určenému prostoru. Uběhlo tak třicet až čtyřicet minut a v lese je tma jak v pytli, jenom na mýtinách je vidět měsíční svit. Když do ticha náhle zaúpí bolestně pes, zdá se to nedaleko a les nese ozvěnu tmou. Ozvěna psího úpění ještě neutichla když se lesem nese dávka ze samopalu a zase ta ozvěna, do toho ještě znovu zaštěká další samopal,pak ozvěna dozněla a rozhostilo se hrobové ticho.
Evelína byla napnutá jako struna. A aby ne,vždyť je trénovaná, aby projevila odvahu při střelbě. Se mnou to je jiné, byť mám u sebe nejlepšího přítele člověka, který by jistě na mou ochranu nasadil i svůj život. Zaposlouchal se nastalého ticha, které se v lese rozhostilo a zklidnil Evelínu Nikde ani náznak dramatu, který se odehrál jeden až dva kilometry v lese od mne.
Dobová fotografie - 2.rPS Pastviny (70.léta).
Uvědomil jsem si, že musím podat zprávu na rotu o tom co jsem zaslechl, bohužel se mě nepodařilo spojit se s dozorčím signálního přístroje, který mj. obsluhoval i radiostanici na rotě. Musel jsem tedy dokráčet asi 300 metrů na skrytou linkovou přípojku k telefonnímu pojítku a zavoláním uvědomit DDR, o tom co jsem zaslechl.
Dozorčí mě sdělil, že již mají pár poznatků, s tím že na 2rPS se střílelo v prostoru od Studánky směrem na styk s 1rPS Trojmezí."Pojítko nech zapojené a dáme ti vědět jak to vypadá" a s tím dozorčí ukončil hovor.
Po 22.00.hod mě DDR sdělil konec akce, s návratem na rotu a dokončením průzkumu na určené trase. Evelína si po příchodu do kotců zalezla do boudy a já jsem šel uložit výstroj a výzbroj k DR, kde jsem se dozvěděl co se vlastně ten večer na 2r.PS, odehrálo.
Hlavním aktérem byl čtenářům webu Pohraničník již známý (z 1.části vzpomínek) nováček z výcvikáče, s přezdívkou Johana, který nastřílel plných třicet bodů ze tří ran Ten osudový večer měl průzkumnou službu na 2.rPS Voják Johana se svým psem a velitelem hlídky Pepou,s návratem na rotu ve 22.00.h.
Kráčeli po vytýčené trase lesní pěšinou mezi stromy, tma že by se dala krájet, čas asi 20.40 hod.
První jde pes, za ním psovod Johana, v menším odstupu za nimi kráčí druhý člen hlídky Pepa. Jdou potichu, jen sem tam praskne pod botou suchá větvička, nic neobvyklého.
Najednou si psovod Johana všímá, že se jeho pes naježil a tak jej povzbudil: "hodnej, dej pozor!" Ale bylo již pozdě. V té tmě se mihl stín a ozval se sten a úpění psa. Neznámá postava skryta za stromem udeřila dřevěným kůlem psa, který padl na bok a nemohl už vstát. Na to neznámá osoba postupovala s napřaženým kůlem v ruce proti Johanovi. Ten jej vyzval "stát, ruce vzhůru" a začal couvat, mezitím si posunul zbraň dopředu a dal palec na spoušť. Neznámý stále s napřaženým kůlem postupoval proti Johanovi. V situaci, kdy pohraničník už nemohl spoléhat na pomoc svého psa, vystřelil do vzduchu takzvanou varovnou dávku ale útočník postupoval stále proti němu.
V tom volá na Johanu druhý člen hlídky Pepa: "pozor, za tebou je druhý, jste v zákrytu nemohu střílet". Johana při couvání uklouzl a padá, neznámá osoba se ještě více napřahuje k ráně a Johana v pádu mačká spoušť a zároveň stáčí zbraň směrem k druhému útočníkovi a dále, ač nechtíc i k Pepovi,ale toho naštěstí o chlup míjí. (To byla ta druhá dávka co jsem slyšel). Pak už se v temném lese rozhostilo ticho.
Pohraničníkům z hlídky se tedy naštěstí nic vážného nestalo. Hůře to dopadlo se dvěma útočníky. Odnesli to několika čistými průstřely, ale bez ohrožení života. Jeden měl dva průstřely a druhý útočník tři.
Během několika minut na místo dorazila Poplachová hlídka a ta již zařídila vše potřebné, jako bylo ošetření a odvoz raněných Němců Nejhůře to odnesl služební pes vojáka Johany, který na následky úderu od německého útočníka ochrnul.
Tohle je asi přibližný popis událostí, při zadržení dvou osob v hraničním pásmu, výborným střelcem a psovodem Johanou velitelem hlídky Pepou. Oba dva byli později odměněni velitelem 5.brigády PS Cheb
Ještě můj malý dodatek: mám za to, že služební pes i voják Johana tu první osobu prostě přešli a pes zareagoval až na toho druhého útočníka. A jen proto se jeden z Němců mohl dostat mezi oba členy pohraniční hlídky, čímž se situace takto dramaticky vyvinula a bylo nutné použití služební zbraně.
Ale, to je jenom můj úsudek, kdoví, jak se to seběhlo přímo v reálu, kdy bylo velmi málo času na nějaké dlouhé rozhodování.
AUTOR (c): Miroslav
FOTO: web Vojensko.cz
web Mockel-bahn.de
Psovodské vzpomínky na Trojmezí - 1.část .
11 komentářů:
K události na 2. pohraniční rotě:
Chtěl bych se zeptat zda-li se tento případ náhodou nestal až 4.8.1973. Uvedený psovod se jmenoval Julius Š. Jinak pěkně popsaný příběh.
V té době jsem sloužil na Krásné.
Re: Anonymní 17. března 2017 10:34
Pokusím se kontaktovat autora příběhu, pokud se neozve sám a požádám ho o odpověď.
Stay tuned :-)
Chtěl bych se zeptat zdali je možný kontakt, na pána co sloužil v té době na Krásné. Míra
Re: Míra 25. března 2017 14:16
Pokud mě ho náš kolega z Krásné pošle (můj mail: pohranicnik@gmail.com), tak ti ho, Mirku, přepošlu. Tady v komentářích, viditelných pro všechny, raději kontakty nedávejte i kdyby jen kvůli obtěžujícímu spamu.
OK. Míra.
Pro Míru.
Můj kontakt jarda.polas@seznam.cz nebo tel. 720645253.
Zdravím, Jarda- Krásná 1972 - 73.
Určitě pro všechny čtenáře by byla zajímavá autentická vzpomínka psovoda PS, jehož psi roztrhali mladého východního Němce za Bratislavou ...
Děkuji
Jsem oproti autorovi mladší ročník a to možná vysvětluje, proč se mi i po přečtení skoro celého tohoto webu nedaří pochopit jednu drobnost:
Proč u všech všudy kdokoliv bral jako povinnost a nutnost bránit jiným lidem opustit naše území? Naprosto pochopím, že stát si může rozhodovat kdo na jeho území -přijde- ... ale kdo odejde, do toho státu vůbec nic není (je věc souseda, jestli ho přijme, nebo ne) a hlava mi nebere, jak byl někdo schopný použít třeba i zbraň pro to, aby "narušitele" zastavil?
Dobrý den, našla jsem Váš e-mail při prohlížení web stránek: http://pohranicnik.blogspot.cz/2017/03/psovodske-vzpominky-na-trojmezi-2cast.html
Viděla jsem, že poslední aktualizace tam je poměrně nedávno, a tak si dělám naději, že je tento e-mail aktivní a dostane se mně odpověď. Babička dnes smutně vzpomínala na svého syna, který již bohužel nežije ale v době vojenské služby pracoval jako psovod u Pohraniční stráže. Nemůže si vzpomenout kde, možná by si dokázala vzpomenout přibližně na rok. Vím, že se můžete znát asi jen s jistým okruhem lidí, ale kdyby náhodou - chci se zeptat, zda Vám náhodou něco neříká jméno Ladislav Lajgot?
S pozdravem
Jana Lajgotová
Proč u všech všudy kdokoliv bral jako povinnost a nutnost bránit jiným lidem opustit naše území?
Doporučení panu "anonymnímu". Zkuste si najít tehdejší (ale i dnešní) trestní zákoník a hledejte trestný čin "porušení povinností ve strážní službě". O tom, že "hranice nejsú volajaké korzo" nerozhodovali ani kluci na hranici, ale ani náčelník Pohraniční stráže nebo ministr vnitra. A vojenský kriminál v Sabinově nebylo Havlovo sanatorium.
Jelikož píše, že je mladsší ročník, tak dodávám, že všeobecně tenkrát (na Východě i Západě) platilo, že lidé mají nejprve povinnosti a teprve potom práva.
Honza
Ak si mladsi rocnik tak to ani Nikdy nepochopis Lebo si v tej dobe nezil
Okomentovat