NA HRANICI DĚJÍ SE VĚCI

    Tenhle článek měl původně, podle svého slibu, napsat jeden můj kamarád a kolega od PS, s nímž jsem sloužil po 11/1989 na rotě v Trojmezí a s kterým jsem společně, odešel po Listopadu 1989 od 5.bPS Cheb ke Krajské správě OSH Ostrava, abychom sloužili, každý jinde, na polské hranici, jako "četníci", jak se tenkrát říkalo, neboť "Ocelové srdce republiky" bylo naším domovem. 

    V devatesátých létech se naše cesty rozešly, já odešel ze státních služeb a pak byl zaměstnán u různých Security, a onen kamarád zůstal u Policie ČR. Ztratili jsme na sebe kontakt a myslel jsem, že už se nikdy neuvidíme. Zkrátím to: nakonec jsme se zase našli :-) Já jsem pak začal vést tento weblog Pohraničník a Martin, tak se ten kamarád jmenuje, mě slíbil, že pro něj sepíše vzpomínky na svoji službu u Pohraniční stráže, v dobách ČSSR, kdy, co by voják základní služby, sloužil na hraničním přechodu Petržalka (Berg) na čáře s Rakouskem. 

    Jak praví klasik: "Slibem nezarmoutíš". Měsíce a roky utíkaly a kamarád si nikdy nenašel chvíli, aby slíbené vzpomínky hodil na papír a poslal je, abych je mohl publikovat zde, na našem pohraničářském webu. A protože už je to cca 5 let, rozhodl jsem se, že tu část jeho vzpomínek, která mě utkvěla v paměti, sepíšu sám, abych s nimi seznámil i vás, čtenáře weblogu. Dalších pět či deset let už čekat nebudu, páč, nevíme nikdo z nás dne či hodiny a ani já tady nebudu věčně, abych tyto i jiné příběhy hodil sem "na sklo".  

Tohle Martinovo vyprávění mě utkvělo v paměti asi nejvíce, je docela zajímavé :-) 

     Někdy na přelomu let 1988/1989 sloužil, jako pohraničník, na OPK Petržalka, což jak víme, byl hraniční přechod z ČSSR do Rakouska, tedy na Západ. Kdo sloužil u PS, nebo jezdil za reálného socialismu do Rakouska či Spolkové republiky ví, že po vjezdu do Hraničního pásma, cestou na hraniční přechod (OPK) bylo několik závor, kde sloužili záklaďáci. 

    Když jste přijeli k první závoře, pohraničník zkontroloval, zda máte platné doklady, tzn.cestovní pas s výjezdní doložkou a vízum pro vstup na území Rakouska, nebo západního Německa. Pokud ano a vše bylo OK, otevřel pohraničník závoru a mohli jste jet dále, až k hraničnímu přechodu, kde vás ale čekala ještě jedna, mnohem pevnější závora a další kontrola. 

Ilustrační dobové foto: hlídka PS u závory před OPK.

    Pokud bylo vše v pořádku, propustila vás pohraniční hlídka do prostoru OPK a tzv.Celního prostoru, kde proběhla pasová a celní kontrola. Po odbavení jste opustili prostor hraničního přechodu, přijeli k poslední závoře a poté už odfrčeli na vysněný Západ. So einfach war es also zu gehen :-)    

    Jednou měl výše uvedený Martin noční službu u první závory. Z československé strany přijelo osobní vozidlo s italskou poznávací značkou a v něm dva muži. Martin zkontroloval doklady řidiče, Ital jak vyšitý, všechno v pořádku. 

     Potom prováděl kontrolu spolujezdce, který, jak Martin zjistil, měl československý cestovní pas na jméno Alexandr Dubček. Martin mě to vykládal takhle: "A já se ho, jako idiot, ptám, vy jste ten Alexandr Dubček z roku 1968?" :-)  Dubček přikývnul. Doklady i víza byly v pořádku, tak nebyl důvod nikomu bránit v cestě a oba muži mohli odfrčet do Rakouska a pak dál do Itálie, neboť to byl, podle vstupních víz, cíl cesty Alexandra Dubčeka.  

Ilustrační dobové foto: disident Alexandr Dubček.

     Chápu, že někomu to připadne jako banální story o setkání s celebritou z období tzv. Pražského jara 1968, ale uvědomte si, že to bylo ještě v dobách ČSSR, za socialismu, kdy nás RFE Svobodná Evropa přesvědčovala o tom, že disidenti za bolševické hrůzovlády v Československu neuvěřitelně trpí a jsou jim upírána lidská práva. A pak vám přijede na státní hranici Alexandr Dubček, cestující do Rakouska a Itálie. A takových případů "utrpení" by se našlo něúrekom, ale, nechci sem tahat politiku více, než je nutné. Pokud tohle téma někoho zajímá a chce si počíst o utrpení našich tuzexových disidentů, může si kliknout TADY, na článek pana J.Wolfa.

Ilustrační dobové foto: rakouský hraniční přechod Berg.

     Další vzpomínka, trochu humorná, mě rovněž utkvěla v paměti a také se týká hraničního přechodu Petržalka, z doby, o níž píšu. Tentokrát nepůjde o žádnou disidentskou celebritu, ale o poněkud přízemnější záležitosti, jenž mě připadají legrační a rád se o ni s vámi podělím. 

      Mládenci, jenž měli to štěstí, že sloužili jako vojáci základní služby u PS na hraničních, zejména silničních přechodech, jistě potvrdí, že sem tam dostali, během kontroly dokladů na hraniční závoře, od nějakého řidiče TIR za Západu krabičku cigaret, tzv."Amerik", reklamní zapalovač, plechovku piva, nebo, pokud měli štěstí i časopis Playboy, Penthouse, eventuálně XXX časopis s tvrdou pornografií, což bylo velmi ceněno :-)  Jistě, bylo zakázáno cokoliv přijímat, ale znáte to. Zákaz je od toho, aby se porušoval. Platilo to kdysi, stejně jako dnes. Holt, nejsme disciplinovaní jako Germáni. 

     Méně už se ví, že zkrátka nepřišli ani důstojníci OPK a zaměstnanci Celní služby, kteří vykonávali službu na hraničním přechodu jako profesionálové. Zdůrazňuji a netvrdím, že nějaké ty "dárečky" brali všichni důstojníci PS a CS, ale mnozí ano a rádi :-)  O nich bude tato vzpomínka. 

     Martin vyprávěl, že zaměstnanci na hraničním přechodu dostávali od kamioňáků, mimo jiné i tehdy nedostatkové, jižní tropické ovoce. A to se leckdy nahromadilo v množství větším než malém. 
A tak bylo třeba ovoce někam uskladnit, než bude konec směny a ovoce se odveze domů manželkám a dětem. Přepravky s ovocem se tedy uskladnily v nějaké kanceláři či kamrlíku.  

    Kanceláře a pracoviště v interiéru Pasové kontroly na OPK Petržalka uklízeli vojáci Pohraniční stráže. Rajóny na úklid tak, jak je známe, jen to nebylo v kasárnách či na rotě, ale ve zmiňovaném objektu. 

Ilustrační foto: úklid v kasárnách - tzv."rajóny".

    Jednoho dne přišla řada na vojína Martina, aby večer uklidil kancly, kamrlíky, chodby, WC, tak, jak bylo tehdy běžné. Důstojník řekl, co se má uklidit a šlo se na věc, na co slova, všechno jasné :-) 
Zatím, co Martin šůroval, došlo onomu důstojníkovi, že v jedné kanceláři jsou naskládány přepravky s tropickým ovocem, které čekají na ranní odvoz domů,hned po šichtě. Páč důstojník tak nějak tušil, že by nebylo vhodné rozkrývat před vojínem PS jak pilně on a jeho kolegové střádají darované ovoce, musel přemýšlet, jak odhalení zabránit. 

    Jasně, vás, nebo mně by napadlo, že prostě kancelář (sklad s ovocem) zamknu a řeknu, že se tam dnes uklízet nebude. Ne tak našeho důstojníka, který ve finále přišel na geniální řešení. Martin, kancelář uklidí, ale potmě. Jak geniální! "Problem solved". A tak se podlaha šůrovala za zhoršené viditelnosti. Na tohle by nepřišel ani geniální major Těrazky. A dovolte, abych si při ocenění moudrého rozhodnutí výše uvedeného důstojníka vzpomněl i na soudruha Stalina, jenž kdysi prohlásil "Kádry rozhodují vše". A náš důstojník rozhodnul :-) 

Ilustrační foto: důstojnické nárameníky PS

     A poslední vzpomínka, kterou si z Martinova vyprávění ještě vybavuji, je o tom, že usnout lze spolehlivě i za chůze. Opět se vztahuje na službu u OPK Petržalka (Berg). 

     Martin mě vyprávěl, že měl jednou noční hlídku a to u poslední hraniční závory ve směru do Rakouska. To znamená, mezi závorou a československo - rakouskou státní hranicí. 
     Bylo to někdy na podzim, možná v zimě, za takového počasí, kdy není vyloženě velká kosa, ale ani teplo a pokud člověk chce, aby mu nebylo chladno, nemůže stát dlouho na jednom místě, ale musí se pohybovat, třebas pomalou, volnou chůzí, ale pohybovat. Kdo byl na vojně, tak přesně ví, o čem to je.

Ilustrační foto: státní hranice Rakouska.

      
     Byla to už X-tá směna, takže byl Martin utahaný, navíc té noci byl minimální, až žádný provoz, takže si službu krátil tím, že chodil mezi hraniční závorou a státní hranicí. A jak to mnozí znají, při takové noční službě, jste-li unavený, říkáte si, jen na pár vteřin zavřu oči, ať si trochu ulevím zraku, když fouká vítr přímo do obličeje. A tak učinil i Martin. Pomalým krokem šel od hraniční závory k rakouské hranici, se zavřenýma očima. Jen na pár vteřin... 
      
      Když znovu otevřel oči, tak nechápal. Byl na místě, které neznal! Úplně cizí prostředí, neznámé budovy, nápisy v němčině a na parkovišti auto s nápisem Polizei. V té chvíli mu to došlo. Když na chvilku zavřel oči, prostě usnul, mikrospánek či co a takhle napochodoval až do Rakouska, na Zollamt Berg.  

       Ale Pánbůh ho neopustil. Neboť bylo opravdu hodně pozdě v noci, takový ten čas, jenž zove se "hodina mezi psem a vlkem" a provoz na hranici byl nulový, oddávali se dřímotě a příjemné "dolce far niente" i rakouští policisté a celníci. Martinův poklesek nebyl tedy nikým zaznamenám. Ten na nic samozřejmě nečekal, s bušícím srdcem a velmi zrychleným přesunem se vrátil zpět na území ČSSR. 

Ilustrační foto: rakouský hraniční mezník.

    A to je, vážení a milí čtenáři pro dnešek všechno. Více už si toho z vyprávění mého kamaráda a kolegy Martina nepamatuji. Ale, snad jsem potěšil vaše okoralé srdce a drobet vás i pobavil. 

Dobové foto z Trojmezí: ppor.Martin a jeho služební pes Agar. 

    Bude-li vhodná konstelace hvězd a opráším-li správně mozkové závity, publikuji zde vyprávění dalšího z kolegů a kamarádů, který mě už také X let slibuje, že ho sepíše a pošle. A celé ty roky nemá čas.  
    
    Tentokrát to bude ovšem na jiné téma, myslím, že dost zajímavé, bude se jednat o akci Zpravodajské služby PS 5.chebské brigád na státní hranici v lokalitě Ašský výběžek, k němuž došlo v roce 1989, ještě před listopadovým převratem. A věřte, že to stojí za to.     

ZAJÍMÁ VÁS VÍCE? Klikněte si na odkaz! 

** Četníkem na československo-polské hranici. 

** Incident s hlídkou US.ARMY .