Jak se (ne)stát Američanem.
Mirkův neobyčejný příběh.
Ukázky z knihy.
Kniha vychází u nakladatelství CPress.
Vojenská základna Fort Jackson, stát Jižní Karolína, USA, 2. září – 1. října 1986
Instruktor výcviku nás odvedl na kopec před dřevěné baráky z druhé světové války. Bylo nás asi čtyřicet mladých mužů. Ženy procházely základním vojenským výcvikem odděleně.
Pryč byla nuda přijímacího střediska, kde na nás řvali civilové amatéři. Teď na nás budou řvát opravdoví profesionálové.
„Vítejte na Tankovém pahorku,” k nám hlasem jako zvon promlouval vysoký instruktor s tradičním plstěným kloboukem. „Jsem instruktor Miles a udělám z vás vojáky. Vůbec se vám to nebude líbit. A ani se vám to líbit nemá.”
Vojenská základna Fort Stewart, stát Georgie, USA, listopad 1986
V Georgii bylo slunné pondělní ráno, když někdo zabušil na dveře mého pokoje v barácích.
„Co se děje?“ mžoural jsem na vojáka u dveří. Byl jsem rozespalý, měl jsem volné pondělí a přispal jsem si.
„Jste vojín Katzl?“ zeptal se voják, který měl dozorčí službu.
„Ano.“
„Hoďte na sebe uniformu. Půjdete se mnou.“
Uprchlický tábor Traiskirchen, Rakousko, 6. září 1984
V sedm hodin ráno mě probudily nějaké dělbuchy. A nejen mě.
„Co se děje?” zeptal jsem se Pavla.
„Venku po sobě střílí nějaký Albánci a četníci,“ řekl.
Vyšli jsme na chodbu a vykoukli na dvůr. Dva četníci ozbrojení pistolemi se kryli za popelnicemi. Zazněly další výstřely.
Uprchlický tábor Traiskirchen, Rakousko, 2. září 1984
Po obědě přišla dobrá novina. Rakušané si ověřili, že nejsem ani mezinárodně hledaná, a ani soudně trestaná osoba, a pustili mě z izolace. Mohl jsem z tábora odejít, ale nebylo kam. Bez peněz a pracovního povolení bych moc nepořídil.
Dostal jsem „Lagerausweiss,“ táborový průkaz česky zvaný „lágerka.“ Lágerka sloužila jako dočasný průkaz totožnosti a karta zdravotního pojištění. Tím jsem byl s okamžitou platností povýšen na „lágerníka.“
Vídeň, Rakousko, 18. srpna 1984
Vídeň vypadala navlas jako Praha, snad jen trochu uklizenější. Tramvaj nás dovezla na Gumpendorfer Strasse. Po kratší chůzi jsme vstoupili do pětipodlažní budovy z devatenáctého století, která zoufale potřebovala opravy.
Připadal jsem si jako v tehdejší Praze někde na Smíchově. Prošli jsme zanedbaným nádvořím ve vnitrobloku a po kamenném schodišti bez výtahu vylezli do pátého patra. Na konci chodby Werner odemkl dveře.
„Není to nic moc, ale přespat se tu dá,“ pokrčil rameny.
Bělehrad, Jugoslávie, 17. srpna 1984
Vyspal jsem se do růžova. V ubytovně mě hezky požádali, abych odešel před sedmou hodinou ranní. To bylo běžné u mnoha nocleháren pro mladé v celé Evropě.
Pokud bych byl turista, pak by Bělehrad stál za návštěvu. Je to jedno z nejstarších měst v Evropě a jedno z těch nejzajímavějších, která jsem kdy viděl.
Letiště Tivat, Černá Hora, Jugoslávie, 14. srpna 1984
„Passenger Miroslav Katzl please step out of the plane and report to the personnel outside.”
Moje angličtina je sice slabá, ale hlášení kapitána rozumím. Mám vystoupit z letadla a venku se někomu hlásit. Nebo se mi to jen zdá?
„Opakuji, cestující Miroslav Katzl, vystupte z letadla a hlaste se personálu venku.”
Nezdá se mi to. Jak mě ale tak rychle našli?
10 komentářů:
Je kniha dostupna aj v elektronickej forme. Nezijem v Europe ale rad by som si ju precital.
Zdravím vás, Honzo.
Tohle by byla spíše otázka na Mirka Katzla.
Ale,dá se předpokládat, že se kniha po čase, podobně jako i jiné atraktivní tituly, objeví v elektronické formě.
Já třeba bych ji uvítal jako audio knihu, to by byla také paráda.
Ano, třeba tady: https://www.knihydobrovsky.cz/e-kniha/jak-se-ne-stat-americanem-429727667
Audio kniha zatím není, ale časem se s ní počítá.
Dík za dotaz!
Mirek Katzl
Můj příběh jistě také znáte, ale neuveřejníte ani náhodou. Voják US Army, který do ní nastoupil ještě jako Čechoslovák z přesvědčení sloužit Bohu a své nové vlasti se vám rozhodně nehodí do krámu. A to ani do kostela jsem nikdy nechodil a nechodím.
Samozřejmě bych vám také řekl, že mne nikdo za kágébáka vážně nikdy nepovažoval. Naopak. Během základního tréningu a i v AIT si mě často vybírali jako příklad nejenom proto, že jsem byl fyzicky ve formě, ale i proto, že jsem věděl, proč sloužím. Ano, ten důvod, proč jsem vstoupil do US Army, jste byli především vy, komunisti, kteří jste způsobili tolik zla.
Ale to fakt neuveřejníte, viďte? Tak víte co, jděte do...
LOL :-)
Brave soldat Leho ist wieder da...
Tentokrát jako americká verze vojáka Jasánka, třídně uvědomělý, mentorující a kádrující.
Výborně, Leho, jak říkávali soudruzi, KÁDROVÝ POSUDEK SI PÍŠE KAŽDÝ SÁM.
A u vás také platí, že když vás nikdo nepochválí, pochválíte se sám :-)
No, to vědí Leho, že jejich vzpomínky, jak jste žral vojnu, aby vás velící seržant pochválil a lajtnant postavil na stupínek a dával za příklad.
Moc kamarádů jste asi v jednotce neměl, co?
To už je takový osud premiantů.
Takže, Leho, mají pravdu. Jejich story nikdy publikovat nebudu.
Zveřejněj si to na svém webu Nezvědavec.
Problem solved.
Bůh ti žehnej a nezapomeň jít v neděli do kostela, ty neznabohu :-)
Leho, ty jsi chytry jak procesor v mikrovlnce.
Kdyz jsi takovy hrdina, mam pro tebe navrh.
Vytahni mundur z naftalinu, kup si letenku do Kyjeva a bojuj proti Rusku, komunismu, Putinovi a ja nevim komu jeste.
Az dostanes davku z ruskeho AK-47 do bricha a budes umirat ve vlastni krvi a vykalech, volej mocnym hlasem Slava Ukrajine, gerojam slava, ty pokrytecky tajtrdliku.
Seržante Leho, proč nezkusit něco jiného? Proč třeba místo nadávek a osočování nenabídnout nějaký skutečný příběh z armádního života? Já Vám ho rád dám na své stránky.
Vaší vojenské služby si vážím, a to stejně jako vojenské služby ostatních, kteří sem přispívají. A mimochodem jsem nikdy žádný kágébák nebyl. Prostě smůla.
Jsme tu asi všichni bývalí vojáci, tak proč si tady zbytečně nadávat? Nelíbí se mi to, takto by se voják chovat neměl. Proč se raději nepodělit o své zkušenosti?
S pozdravem
Mirek Katzl
katzl@email.cz
Zdravim vas,Miro,diky za moc zajimavou knihu.Mate muj obdiv,byla to urcite tezka zkouska.Nikdy jsem takhle podrobny pribeh emigrace neslysel a v planu jsem to mel v 80tych letech taky.Zdravi Petr
Petře, moc dík za milý komentář! Ten příběh se vlastně napsal sám--nemusel jsem si nic vymýšlet, a ani nechtěl. Mirek
Petře, mně se líbil článek o Volarech a bavil jsem se u něho jako málokdy. I když si dokážu představit, že to tehdy také nebyla žádná sranda. Mirek
Okomentovat