19. srpna 1989 uspořádala maďarská opozice na maďarsko-rakouské hranici u Šoproně „Panevropský piknik“. Asi 1 000 občanům NDR se v tento den podařil útěk na svobodu. Piknik udělal díru v železné oponě také proto, že maďarský hraniční důstojník Arpad Bella ustoupil a dělal, že nic nevidí.
Arpad Bella si přesně vzpomíná na první slova své ženy, když vstoupil večer 19. srpna 1989 do svých dveří v maďarské Šoproni. Zeptala se: „Kdo se bude starat o rodinu, když budeš sedět ve vězení?“
Bellova žena a jeho dcery sledovaly odpolední události v televizi. Chaos na hranici! Stovky občanů NDR uprchly na Západ! Tyto titulky je vyděsily. Uprostřed dění byl totiž její muž a otec jejich dětí. Arpad Bella, důstojník maďarské pohraniční stráže, jejíž nejdůležitějším úkolem bylo, držet vše pod kontrolou. Avšak právě toto se mu 19. srpna 1989 nepodařilo.
V přelomovém roce 1989 má Bella asi 40 let, muž v nejlepších letech, muž s velkou zodpovědností. V květnu začíná Maďarsko na hranici s Rakouskem s demontáží elektronického signálního plotu.
To se rozkřikne také v NDR a v létě se dá do pohybu nezvykle velká vlna turistů do Maďarska. Mnozí doufají v průlom v železné oponě. Přelidňují kempy. Jsou zřizovány nouzové tábory. Několika stovkám lidí se podaří útěk na Západ. Tlak na Maďarsko roste.
Pro Bellu a jeho kolegy je to období nejistot. Rozkaz ke střelbě je zmírněn: Použití zbraně pouze v případě sebeobrany. V případě útěku však záleží hodně na pohraničních velitelích, jak budou rozkazy shora interpretovat.
To platí také pro onen srpnový den, kdy maďarská opozice pořádá ve vysoké trávě pusty na maďarsko-rakouské hranici u Šoproně „Panevropský piknik“. Maďaři a Rakušané jsou pozvání, aby společně poseděli u táborového ohně, jedli opečenou slaninu a snili jedno odpoledne sen o Evropě bez hranic.
Počítalo se také s několika východními Němci, kteří trávili dovolenou u Balatonu. Vrcholem mělo být symbolické otevření staré hraniční brány. Tři hodiny – od 15 do 18 hodin – měli Rakušané po předložení svých pasů projít, aby se zúčastnili pikniku.
Je krátce před třetí, když kapitán Bella stojí se svým rakouským kolegou Johannem Göltlem v blízkosti hraniční brány. V celou je očekávána oficiální delegace s družinou novinářů. Oba domlouvají poslední detaily. Všechno má probíhat spořádaně.
Potom, najednou, na návrší cesty skupina lidí. Z maďarské strany míří přímo k bráně. 150 až 200 lidí a velké mlčení. „Myslel jsem nejdřív, že to je ta delegace a šel jsem jim naproti směrem k bráně,“ říká Bella. To je ale omyl. Jsou to východní Němci. „Na otázky a odpovědi tu nezbyl žádný čas.“ Když masa dosáhla hraničního plotu, vzepřeli se první celou silou proti bráně. „Mojí první myšlenka byla: Co jsem to za smolaře! Nakonec jsme byli hnáni k odpovědnosti už za jednoho jediného uprchlíka.“
Jako zdymadlová vrata, která už nemohou vydržet tlak vodní masy, se otevírá oplocení. V tlačenici vypukl shon. Všichni chtějí na druhou stranu, tak rychle, jak jen to jde. Většina jsou mladí muži a ženy, rodiny s dětmi. Přes záda jim visí tašky, malé batohy, jenom to nejnutnější. Někteří se drží za ruce. Mají strach. Člověk se rychle ztrácí z očí.
„Byl to velký zmatek,“ říká Bella. „Také ve mně panovala naprostá panika.“ Pohraničník však zachovává chladnou hlavu. I když ho Němci strkají stranou. Mnoho uprchlíkům se objeví v očích slzy, když projdou branou a jsou v Rakousku. Silné napětí ustupuje úlevě, štěstí. Konečně na druhé straně! První vlnu uprchlíků následovaly další. Bella dal svým mužům rozkaz, aby ustoupili a dělali, že nic nevidí. „Cokoliv jiného by bylo šílenství.“
Asi 1 000 občanům NDR se v tento den u Šoproně podařil útěk na svobodu. Události nutí Maďary rychle se rozhodnout. Tři týdny později, 11. září, otevírá země své hranice a nechává uprchlíky z NDR cestovat na Západ. Jen v prvních dvou dnech vycestuje asi 14 000 východních Němců. O dva měsíce později padá zeď v Berlíně.
A Bella Arpad? „Nikdy bych si nepomyslel, že z toho vyjdu bez problémů. Ale nedošlo k žádnému předvolání, žádnému výslechu. Všechno se zametlo pod koberec.“ O deset let později propůjčil maďarský parlament mezitím penzionovanému podplukovníku záslužný kříž. Arpad Bella si je ale jistý: „Kdyby dějiny nabraly jiný směr, byl bych poslán minimálně na pět let do vězení.“
(c) ZDROJ http://www.goethe.de/
(c) FOTOGRAFIE http://www.mult-kor.hu/
2 komentáře:
Zdravím Tě Zděnku /pohraničník/ a i všechny ostatní.
K uvedenému tématu několik slov.
Když se v létě 1989 začaly v médiích objevovat zprávy z Maďarska o občanech NDR, kteří se rozhodli nevrátit se zpět, tak jsem tomu, ze začátku, moc pozornosti nevěnoval. Jenže dav těch lidí se stále zvětšoval a po určité době začalo být jasné, že se „něco“ dává do pohybu.
Že nastává nějaká mimořádná situace začínalo být zřejmé z toho, že Maďarsko proti těmto lidem nijak nezakročovalo /bylo stále součástí RVHP a Varšavského paktu, takže mohlo kdykoliv, ať už ve spolupráci s vládou NDR, nebo bez ní tuto situaci ukončit v neprospěch těchto lidí/, ale právě naopak se snažilo těmto lidem nějakým způsobem /ještě v tichosti/, jejich i tak nezáviděníhodnou situaci, alespoň neztěžovat a nechat je v klidu tam kde jsou. Ti nebyli pod ochranou žádného cizího velvyslanectví, jako později v Praze, ti se nacházeli, porůznu, tam kde trávili dovolenou a také jich bylo dost v Budapešti.
V té době došlo, pamatuji si to pouze matně, jelikož se o tom hovořilo až někdy později, po pádu „Zdi“, k tajnému setkání spolkového kancléře H. Kohla s tehdejším nejvyšším představitelem Maďarska J. Hornem /nevím, zda jsem to jméno napsal správně/, kde k nějaké dohodě došlo. Celé chování Maďarska, až do otevření hranic na západ, tomu nasvědčuje.
Příběh toho maďarského pohraničníka je mi znám z nějakého dokumentu v TV a je pravda, že v tu dobu ještě nikdo nemohl odhadnout, tím méně on, jak se situace vyvine a jistě od něj bylo odvážné, že se v tom okamžiku rozhodl pro tuto variantu a ne pro tu druhou, totiž i za použití zbraně útěku těch osob za hranice zabránit. V tom druhé případě by ho žádné vyznamenání nečekalo, soud by ho stejně neminul /s jakým výsledkem, si netroufám odhadnout/ a k tomu ještě doživotní výčitky svědomí, že zranil, nebo dokonce usmrtil občany cizí země, kteří nechtěli nic jiného, než žít svobodně.
Maďarsko mělo a má tradičně dobré vztahy s Německem. Velice kladnou roli Maďarska, v souvislosti s událostmi v létě 1989, vyzdvihl později, s vděčností, i spolkový kancléř H. Kohl v projevu v parlamentu, kde tyto události označil za počátek pádu pověstné „Zdi“.
Přeji pěkný den. BK
Sloužil jsem na 13.rPS Rusovce 1989-90. Až po Trojhran byla naše SiS se špaky a džamkami, výmětnicemi a fénixem.
Od Trojhranu až po OPK Rajka byl plot maďarský a úsek hlídali Maďaři (asi až po Jezera v Čunovu). Jednou jsme se na denní pěší hlídce schovali před deštěm na Rajce II (OPK, které se používalo jen v turistické sezóně pro osobní auta) a pozdravili jsme se s maďarskou hlídkou, která mokla venku (za náma přes čáru nemohli).
Vzpomínám si na poprask, který vypukl na rotě, když v 89-tém Maďaři své "dráty" demontovali. Konec naší SiS se u Trojhranu ocitl ve volném prostoru - dal se bez jakýchkoliv zábran prostě obejít.
I.M.
Okomentovat