EPITAF.

(c) AUTOR PŘÍBĚHU: Zdeněk Nagovský

S pokorou v mé pohanské duši jsem si dovolil pojmenovat příběh, který Vám, milí čtenáři, chci vyprávět, stejně jako kdysi pojmenoval svou nesmrtelnou báseň pan Jiří Wolker. Proč zrovna Epitaf? Snad jen proto, že náhrobní nápis hraje v našem příběhu, patřícím do kategorie „hraničářských Akt X“, svou roli.

Nad bývalými obcemi Ruštejnem a Waldorfem, v době mého vojančení již jen zarostlými kopci se zbytky původních obydlí, byla přilepená mlha. Tu a tam studený vítr poodvál její část a odhalil tak zežloutlé a zčásti spadané listí ze silných dubů a buků, stejně tak z většiny náletů, které za čtyřicet let, co kraji opět vládla paní Příroda, vyrostly do rozměrů ztepilých dřevin. Místy se pod zplaněnými ovocnými stromy, které zasadila do země ruka prvorepublikového či ještě staršího zemědělce, našlo něco pár svrasklých plodů, které ještě nestačila pozřít lesní zvěř, zejména divočáci, kteří nakvašené ovoce požívají se stejnou oblibou jako lidé alkohol.

V rozkaze operačního důstojníka je sice řečeno, kudy se hlídka má přesně pohybovat, nicméně je na ní, jestli se od předem určené trasy, pokud zrovna neprovádí kontrolu signální stěny, mírně odchýlí, či nikoliv. Vše záleží na průběhu výkonu služby a momentálním vyhodnocení situace. Na to jsem se tehdy v duchu vymluvil i já. Byl jsem členem a zároveň i velitelem jednočlenné hlídky, tak jaképak copak. Prostě jsem si trasu průzkumu terénu střihnul poněkud jinak, než stálo v plánu. Proplétal jsem se mezi stromy a keři a sem tam jsem zavadil nohavicí o zvadlou ostružinu. Občas se mi noha svezla po kluzkém, ve slehlé trávě ukrytém kameni. Díky pevné vojenské obuvi jsem ovšem podobné maličkosti téměř nevnímal. 

Jen co jsem vystoupal po jedné z několika vedlejších cest klikatících se po vrstevnici do půli kopce, padlo mi do oka cosi na první pohled nepřirozeného. Z mlhy proti mně vystupoval oblouk široké, klenuté, z kamenů zbudované, na okrajích částečně pobořené, brány. V jejím oblouku se skvěla dvě písmena: J.P. Zastavil jsem se a hleděl vstříc volnému prostoru, který dle zrezivělých bytelných pantů, kdysi musela překrývat těžká vrata. Autor Psa baskervilského by jistě nad takovým pohledem radostí zavýskl. Mně se spíše sevřelo hrdlo. Postoupil jsem o pár kroků blíže a položil ruku na poškozenou omítku zbytku stavby. Byla vlhká. Není divu, v tomto psím počasí. Prošel jsem bránou a rozhlédl se. Podle pobořené zdi jsem usoudil, že patřila k většímu stavení, na kterém však již dávno zahlodal zub času. Ale možná i vojenská technika blízko době, kdy se poblíž hranice stavěly první drátěné zátarasy. Proč by však vojáci nestrhli i bránu? 

Opět jsem popošel pár kroků. Bylo to, jak jsem předpokládal. Brána byla se vším všudy součástí oplocení bývalého stavení, s největší pravděpodobností statku, ze kterého zbývaly už jen sklepní prostory a na menších hromadách pobořené zdivo. V tu chvíli jsem zcela zapomněl na jakoukoliv tíseň spojenou se smutně vzhlížejícím místem a ke slovu se dostala má prospektorská zvídavost. Sklepy byly totiž mnohdy místy, kde se po původních obyvatelích dalo leccos najít. Nešlo o to vykopat šperky nebo zlato. To si Němci v tomto kraji odnesli ještě před odsunem, případně se pro ně vrátili po něm. Mnohé jistě vyhrabali i naši předchůdci. Radost však udělala jakákoliv mince, stříbrný prstýnek, porcelánová panenka či částečně poškozená mosazná lampa. Dnes mají podobné artefakty cenu zlata. Ale měly i tehdy, pokud si je člověk spojil s místy a osudy lidí, kterým patřily. Ne vše je možné přepočítávat na hodnotu, jakou jsou peníze. Navíc tak pomíjivou. 

Rázoval jsem mezi ruinami a odhadoval, kde mohla být ta která místnost a k čemu sloužila. Vchod do dříve prostorného sklepa byl zavalený. Procházel jsem se a namátkou špičkou boty obracel kameny. Co kdyby? Po nějaké chvíli můj zrak však upoutalo něco jiného: asi tři čtvrti metru vysoký, hlazený kus švédské žuly s nápisem. Že by náhrobní kámen? Ne, to je hloupost. Co by tu na kraji bývalého dvora dělal? Jen co jsem se pořádně podíval, zjistil jsem, že se skutečně jedná o pomník, tedy spíše o jeho torzo. Byl věnován obětem velké války. Obešel jsem jej a shledal na zemi jeho další povalenou na díly rozbitou vrchní část. O kus dál se válel trup z kamene vytesaného orla s ulomenými křídly. Orel měl na hlavě naraženu prostřelenou německou přílbu. Podobné pomníky se stavěly většinou na návsi nebo u cesty. Proč ale tady? Je však možné, že tudy dříve cesta opravdu vedla. Těžko říci po tolika letech. Mávl jsem nad tím rukou. Otočil jsem se a snažil se v pokleku přečíst nápis na spodní, stojící části pomníku, zády otočený k bráně. 

V tu chvíli jako by do mne střelil. Vyskočil jsem, a s rukama na hlavě, ze které mi v tom kvaltu spadla brigadýrka, jsem z místa doslova vystřelil. Ne ovšem daleko. Po několika metrech jsem zakopl a natáhl se jak široký, tak dlouhý, na mokrou, špinavou zem. Navíc mne "kosa" bolestivě udeřila do zátylku. 

Jen co jsem se po chvíli probral a začal opět vnímat okolí mi došlo, co se stalo. Vrchní část zděné brány, kterou jsem před pár minutami prošel, se s hlukem zhroutila. Na zemi se válely její těžké balvany. Být v té chvíli pod ní, je po mně. Vzhledem k tomu, že brána byla stará nějakých dvě stě let, byla docela náhoda, že spadla právě teď. Zvětralému zdivu však neporučíš. 

Zvedl jsem se ze země, opucoval si uniformu, upravil si opasek a z laufu samopalu jsem vyrýpl mazlavou hlínu. V té chvíli jakoby ze mne spadla tíseň, kterou jsem po celou dobu přítomnosti v okolí starého stavení cítil. Učinil jsem pár kroků nazpět a znovu poklekl. Přeci jen jsem chtěl dokončit něco, co jsem díky nastalým okolnostem nestačil. Hranou dlaně jsem stíral jemný mechový porost z jednotlivých písmen švabachu a postupně, zamýšleje se nad významem jednotlivých, pro mne ne zcela bez problémů čitelných znaků v návaznosti na význam slov, jsem pomalu četl a v duchu překládal: 

Jsou jen dvě brány, kterými je dovoleno projít člověku. První je brána zrození, druhou brána smrti. Voják se dočasně potácí mezi oběmi.

Jen jsem odtrhl oči od nápisu, udělalo se mi nevolno. Nedbaje na cokoliv z okolí, spěchal jsem dlouhými kroky na hlavní cestu, ze které jsem se vzdálil. Radiostanicí jsem si ověřoval spojení s rotou. Zdálo se mi totiž, že jsem se na nějakou dobu ocitl úplně jinde, než jsem měl být. Ospalý hlas dozorčího mne vrátil do reality. Pohlédl jsem na hodinky, jejichž sklíčko bylo prasklé a zasakroval. Do konce služby mi zbývalo ze tří hodin jen půl druhé hodiny. Počítáno na vzdálenost od roty, nebyl jsem ani v první třetině plánované trasy. Nasadil jsem tedy lehký klus, abych časový schodek vyrovnal. Konečně jsem doběhl ke sloupu s vyústěním spojení. Mikrotelefonem jsem provedl jeho zkoušku. Samozřejmě, že pozdě. No nic, nikdo mne nesháněl, nic se tedy neděje, vysílačkou jsem se předtím ozval, uklidňoval jsem se a svižně jsem procházel terén směrem k rotě. 

Zaslechl jsem motor. Gáz, lesácký. Ozvaly se brzdy. „Posaď se,“ vybídl mne starý pan Ledvina. „Díky bohu,“ odpověděl jsem a vděčně přijal místo na sedadle spolujezdce. Panu Ledvinovi bylo přes šedesát a pro pohraničníky byl živou legendou. Byl jedním z těch, kteří osidlovali pohraničí a kteří se po válce utkávali s různými živly, ať už s bývalými nacisty nebo jinou pakáží. Byl otcem kojence, kterému legendární pašerák Zika, později zastřelený pohraničníky na blízké Pleši, strčil v nepřítomnosti jeho matky do kolébky ruční granát: pro tentokrát ještě zajištěný…Pro pana Ledvinu byla tahle událost momentem životního zlomu. I ti starší jej pamatují již jako lesního dělníka.

„Co jsi tak schvácený, Zdenále,“ zeptal se mne pan Ledvina. „Abych nebyl, komandýre,“ oslovil jsem ho tak, jak jsme na to byli mezi sebou zvyklí a vyprávěl mu o tom, co se mi přihodilo. Za Dianskou křižovatkou pan Ledvina zastavil. Seděl chvíli mlčky v sedadle a zamyšleně se usmíval. Díval jsem se na něj a čekal, co mi na můj zážitek, který jsem mu ještě nedovyprávěl celý, řekne. 

„Víš v čem je problém?“ Zakroutil jsem hlavou. „Problém je v tom, že bránu Portenhagerova statku, kterou jsi prošel, jsem osobně zbořil bagrem před třiceti lety.“ Vyvalil jsem na něj oči. „Je to tak,“ přikývl. 

Aby toho ještě dnes nebylo málo, pokračoval: „No a přesně ten samý příběh, kterému jsem se, dodnes si to vyčítám, tehdy smál a vesele si ťukal na čelo, vyprávěl před dvaceti lety stejně starý kluk, jako jsi ty.“ „Pohraničník?“ otázal jsem se. „Jak se jmenoval?“ „Ani se neptej, znáš ho z vyprávění, o pár měsíců později ho zastřelil ve službě jiný voják. Má kousek odtamtud pomník…“

ZAJÍMÁ VÁS VÍCE?

Pohraničník J.Ulrich:  Stalo se 20.12,1964

Hranice smrti: Pohraničník P.Motejl vzpomíná

DALŠÍ PŘÍBĚHY Z.NAGOVSKÉHO. 

Příběh z podzimu 1986: Studna

UFO nad státní hranicí:  Tajemno

6.rPS Železná: Foto - info - diskuze pohraničníků

6. rota 1. praporu 9. brigády Pohraniční stráže v obci Železná.

Rota je jako nová a využívá ji Policie ČR, dnes (r. 2008) je majetkem MV.

Okres: Domažlice

GPS: 49°35'10.566"N, 12°35'17.433"E

Najít na mapě