V úvodu této knihy je napsáno:
Pašeráctví a vše s ním spojené bylo podmíněné existencí oné neviditelné čáry, jíž bylo možné si představit mezi bílými hraničními kameny a která, jakkoli byla v reálu neviditelná, měla obrovskou moc. A také přitažlivost.
Po druhé světové válce na pár let ožilo pašeráctví doplněné o dva další fenomény: tím prvním, sevřeným lety 1946 – 1947, bylo přemísťování majetku sudetských Němců, kteří museli opustit Československo, hlavně do Bavorska, ale také do Rakouska.
Druhý fenomén byl novotou, nad níž se vznášel jak kriminál, tak smrt. Převádění lidí přes hranice. Až na výjimky za úplatu. A cesta hraničními hvozdy na západ stála hodně. Zrodila se tak nová a nebezpečná „živnost“.
Zatímco v letech 1945 – 1947 se její „zákazníci“ rekrutovali z takzvaných banderovců (Ukrajinců), Němců utíkajících před trestem, ale také Čechů a Slováků, kteří kolaborovali s nacisty, po únoru 1948 šlo skoro výhradně o lidi nesouhlasící s novým politickým režimem. Jednalo se o tisíce osob, z nichž některé se vracely stejnou cestou s jiným posláním.
Česko-bavorská hranice a česko-rakouská hranice se stala nadlouho tepajícím neuralgickým předělem protivníků ve studené válce. V nebezpečné džungli, která se stala z pohraničí, se nemohly neobjevit šelmy. Bezcitné, bezohledné, zištné až do morku kostí.
Dokázali spojit převaděčoví s nejhoršími kriminálními skutky. S vraždami a okrádáním lidí, které se jim v dobré víře doslova vydali všanc. Ale existovali také převaděči, kteří svou „živnost“ jen fingovali – proto, aby zájemce o převedení přes hranici přivedli do rukou policie.
Tato kniha pojednává o třech případech z poválečných západních Čech. O případech, ve kterých hlavní roli hrála státní hranice a převaděči, které můžeme počítat k oněm zmíněným šelmám.
RECENZE - (c) Karel Sýs
„Die Grenze nährt – hranice živí“.
Tímto pravdivým výrokem provorepublikových pašeráků na
česko-německé hranici začíná kniha Emila Hrušky PŘEVEDU
VÁS… NA ONEN SVĚT! (Pražská vydavatelská společnost a
nakladatelství Epocha, Praha 2012, obnovená edice Magnetka).
Podtitul Případy z poválečného pohraničí vysvětlí
netrpělivému čtenáři, že se nejedná o žádnou lacinou
duchařinu.
České pohraničí se stalo na nějaký
čas rájem zlatokopů, kteří zvětřili majetek, ale také
vlasovců, dezertérů a politických dobrodruhů, již na konci
tehdejšího východního světa hledali úkryt před spravedlností.
Tím není řečeno, že by tento kraj nepřišli osídlit lidé
poctiví, kteří ho chtěli zvelebit; naopak, byla jich jistě
většina. Ale jak už to bývá, dobro není tak čtenářsky
přitažlivé jako zlo.
Zkušený autor, znalec prostředí i
poměrů (viz jeho předcházející knihy, např. Pohoří divočáků,
Sudetoněmecké kapitoly, My, hoši ze Sudet ad.) mohl jen sáhnout
do bezedné pokladnice námětů a otevřít počítač. Ovšem to by
mu nestačilo. Námětů měl na výběr jistě nepřeberně, ale
nebyl by to Emil Hruška, kdyby se spokojil vyprávěním, jež samo
o sobě by vzbudilo zájem. Je především anebo současně
historikem a dokumentaristou, který se na rozdíl od mnoha
spisovatelů literatury faktu opírá o „vlastnoruční“ výzkum
a bádání v terénu i v archivech.
Příběh první – Případ šelmy
s dunivým hlasem – uspokojí i nejotrlejšího čtenáře
hororů. Hubert Emil Pilčík byl pravděpodobně nejmasovějším
vrahem české kriminální historie a jeho odříznutá hlava právem
skončila ve skleněné nádobě s lihem nebo s čím coby
exponát Ústavu soudního lékařství plzeňské univerzity.
Byl nenápadný, oblíbený, sbíral
léčivé rostliny, botanizoval… Pro čtenáře detektivek nic
neobvyklého, vrahem bývá standardně zahradník. Jenže Hruška
nepíše detektivku ke krbu, nýbrž knihu nabitou fakty, z nichž
mrazí, neboť se vskutku staly. Pilčík totiž převáděl zájemce
o život za železnou oponou. Převáděl, ale občas nepřevedl.
Chudé nechal na pokoji, ale jakmile vycítil majetek… Ani dívčí
krása ho nenechávala chladným. Dvanáctiletou D. Š. opakovaně
znásilňoval ve vlastnoručně zhotoveném dřevěném přístroji,
který tlumil její křik. Obludný mučicí nástroj se rovněž
zachoval do našich dnů.
Dějištěm byl prostor ohraničený
Planou, Mariánskými Lázněmi a bavorskou obcí Grosskonreuth, tedy
jakýsi bermudský trojúhelník. Případ byl přeplněn
absurditami, z nichž nikoli nejposlednější byla skutečnost,
že kriminalista, který pachatele odhalil, se nakonec kvůli bytové
nouzi usídlil ve vrahově domě.
O naší době vypovídá morbidní
aktivita jisté cestovní kanceláře, jež v srpnu 2008
uspořádala tematický autobusový zájezd „Po stopách Huberta
Pilčíka“, zakončený v „pubu s pípou a počitadlem na
každém stole pro soutěž, který stůl vypije nejvíc!“
Podobnost Pilčíkova příběhu
s epizodou Bestie ze seriálu Třicet případů majora Zemana
není náhodná. O Pilčíkovi psal svého času rovněž Rudolf
Kalčík (Strýček Smrt), ale i zde šlo spíše o beletrii.
Hruška končí příběh zajímavou
informací o akci StB Kameny, jež spočívala v předstíraném
převádění kandidátů existence ve „svobodném světě“.
Druhá kapitola – Špioni, herečky a
převaděči – uspokojí milovníky starých filmů. Je zde
zachyceno smutné životní období herečky Marcelly (Marcely)
Sedláčkové i její matky, předválečné filmové hvězdy Anny
(„božské Anduly“) Sedláčkové.
Anna Sedláčková byla vskutku
statečná žena – jako snad jediná se odmítla dostavit na
manifestaci českých herců, konanou pod egidou Emanuela Moravce 24.
června 1942 v Národním divadle. Ano, to je ona akce, na níž
Karel Höger a celé auditorium svižně hajluje. Höger jen měl tu
smůlu, že seděl na kraji a byl příliš populární. Všichni
horlivě slíbili věrnost Německé říši, aby pár let nato
slibovali větrnost všem říším, co jich bylo, je a bude. Ne tak
Sedláčková. Kupodivu se jí však nic nestalo, dostala jen
půlroční distanc. Hajlující účastníci slibu jí to po válce
dali sežrat.
Po roce 1948 se matka a především
dcera zapletly do převaděčské a mírně špionážní aféry
(například pomohly přepravit na Západ jeden kilogram jáchymovské
uranové rudy!), ale o tom se dočtete v knize.
Pro zajímavost uvádím, že Antonín
Zápotocký Marcellu nejen propustí, ale přijme na Hradě, daruje
jí rádio a slíbí, že může zase hrát a nikdo jí v tom
nesmí bránit. A tak si zahraje například v Andělu na horách
či v Dámě na kolejích. A matka, kdysi „největší
umělkyně Evropy“, v září 1967 obdrží titul zasloužilá
umělkyně.
Nejlepší si Hruška nechal na konec.
V Proměnách obratného vlasovce rozplétá neuvěřitelný
případ hochštaplera, který několik let vodil za nos českou,
slovenskou, sovětskou a bůhvíjakou ještě rozvědku. Ještě
v dubnu 1945 vlasovec, ocitá se v květnu v Praze a
Karlových Varech coby hrdina, partyzán, rozvědčík, vlastenec,
důstojník Svobodovy armády. Vše mu vychází, ale s jídlem
vzroste jeho chuť, až se udáví příliš velkým soustem.
Kauza poskytuje netradiční pohled –
míněn pohled dnešních převlečených „historiků“ – na
práci SNB, StB, NKVD, KGB, CIA, CIC a jak se všechny ty instituce
jmenovaly, ale i na vlasovce a jejich tragickou, leč neomluvitelnou
roli v dějinách.
Tato kapitola obsahuje rovněž
krátkou, ale bystrou a objevnou úvahu nad nezvykle významným
postavením, které v ruské, sovětské a pak znovu ruské
historii i politice zaujímají Karlovy Vary.
se narodil 19. srpna 1958 v Mladé Boleslavi Vystudoval práva (s pozdější specializací na práva průmyslového vlastnictví) a žurnalistiku. Po léta působil jako novinář a podnikový právník (mj. v plzeňském holdingu ŠKODA). V rámci své profese pobýval v řadě zemí včetně Mongolska, Ruska, Srbska či Bulharska.
Od roku 2004 se specializuje na problematiku Evropské unie a působí jako poradce některých českých poslanců Evropského parlamentu. Literární činnost a publicistika se často překrývá s jeho profesním zájmem, ale většinou jej přesahuje.
Je mimo jiné autorem knih Akce Zeppelin (1999), Pohoří divočáků (2002), Sudetoněmecké kapitoly (2008), Konrad Henlein - Život a smrt (2010), ale také povídkových sbírek My, hoši ze Sudet (2005, německy pod názvem Das Pferd am Fallschirm 2010) a Muž dvou rakví (2007). Publikoval velké množství příspěvků v českém a německém tisku.
ZDROJ: http://www.detektorweb.cz/
KNIHA: http://www.kosmas.cz/knihy
ZAJÍMÁ VÁS VÍCE?
Příběh hraničního převaděče: BESTIE
Na starém Mohelně: Článek E.Hrušky
Žádné komentáře:
Okomentovat