Je 23.2.2013 hodně brzo ráno, stále padá sníh a i v hlavním městě leží souvislá pokrývka sněhu přesahující i na silnici magickou hranici 10 centimetrů (no, v Praze prostě kalamita).
Odhrabávám auto a startuji prochladlý motor, je 5 hodin ráno a projíždím městem, objíždím svozové adresy, na každé té adrese čeká hraničář v plné výstroji s povolávacím rozkazem v kapse blůzy svého stejnokroje, čeká venku na mrazu v padajícím sněhu aby svým včasným odchodem z domova nebudil svou rodinu. Rozkaz zní jasně, Akce "Boty plné vody" - Operace DYLEŇ – zajištění useku 13. roty PS 5.Brigády „TATRY neprovádět", doplňujeme tedy požadovanou výzbroj a komunikační prostředky, když jsme komplet opouštíme Prahu.
Dálnice je opět neprohrnutá a tak je rozježděn jen pravý pruh ve kterém se táhne kolona vozidel maximální rychlostí 80 km v hodině, což našemu přepravnímu limitu opravdu nevyhovuje. Přejíždím do levého pruhu a rozjíždím auto na povolenou rychlost a jede to. Kluci pospávají nebo se snaží dostat do palice text jedné písničky, já se věnuji silnici občas to fest klouzne.
Po dvě a půl hodině cesty jsme v dané lokalitě, jen jěště najít definovaný kontaktní point, navigace stále něco přepočítává a na místo toho, že nás má navést tak „kufrujem" , beru mobil a volám styčného důstojníka KVH a velitele Operace DYLEŇ , „Ahoj jsme skoro na místě – dej nám přesný souřadnice" z telefonu se ozývá veselé konstatování "ááá Pražáci se ztratili", popisuju místo kde jsme, tak se otočte a jeďtě kousek zpátky, inu obraťte auto na zasněžené silnici ... skoro se to povedlo ale stejně končíme v závěji , vlastními prostředky se mám nedaří vyprostit naše vozidlo, sahám tedy znovu po telefonu a volám o pomoc, za několik minut nás už chlapi vytahují svým Transportérem. Dojíždíme na místo seřadiště, odbíhám do místního konzumu pro kolek záchranářům. Paní vedoucí a sní i nepřímo ostatní přítomní se zvídavě ptá „co se děje"? Jsem totiž v uniformně a na hlavě mám brigadýrku pohraniční stráže, v tu chvíli si kluci před obchodem upravují výzbroj a vystroj, v chumelenici je na ně přes výlohu zajímavý pohled a PS brigadýrka jim dodává určitou vážnost. Tak na dotaz vedoucí tedy odpovídám ....Už to začalo..... , Reakce místních mne mile překvapila, „máme už letos jít teda zvonit klíčema, nebo něčím větším? " , s úsměvem na rtu a dobrou náladou vycházím z místního obchůdku do chumelenice.
Když jsem se dostavil na seřadiště, tak se zahlašuji, v hlášední uvádím počet příchozích z naší osádky, zařazujeme se a já jako druhá vyšší hodnost, velím k nástupu a podávám veliteli operace hlášení, jsme seznámeni s dnešním úkolem, kterým je mimo jiné přesun po vlastních do prostoru místní roty PS a zajištění jejího hraničního useku, spojeného s aktuálním průzkumem dané lokality.
Vozidly se přesouváme na okraj pohraničního pásma, místy vozidlům prokluzují kola a je nutné rychle reagovat, osádky vozidel vyskakují a pomáhají řidičům udržet vozidlo na silnici, kolona se nesmí zastavit, protože úkol zní jasně v co nejkratším čase zaujmout stanoviště na pozici roty.
Za chvíli jsme na místě míjí nás těžké tahače lesníků svážející dřevo z lesních skládek pohraničních lesů, jsou to dnes snad jediní lidé, kteří jsou v tomhle zimním počasí venku, všichni ostatní jsou doma u kamen a horkého čaje čučící na bednu, ten čaj by ale fakt bodnul. Na okraji lesa vysedáme či sesedáme z vozidel, kontrola zbraní, výstroje a spojení a rychle nástup. Mezi tím, co zajišťuji odstavená vozidla, probíhá na nástupu rychlé seznámení s operační situací v prostoru do kterého jdeme, jsou rozdány mapy useku a konkrétní rozkazy.
Psovod se svým věrným přítelem je na špici pochodového směru, Velitel akce je chvíli na čele jednotky, kde uděluje rady a udává tempo přesunu, ale za chvíli zase povzbuzuje opozdilce na konci pochodového proudu, přesunujeme se ve dvojstupu, stále padá hustě sníh a kanady se boří do sněhu, ještě že jsme nepodcenily přípravu a pořádně je nakrémovaly, boty jsou jednou z nejdůležitějších výstrojních součástek každého vojáka – dobře nakrémované boty odpuzují vodu a tudíž máte suchou nohu a nemrznou vám prsty u nohou.
Ukrajujeme další kilometry na trase přesunu, je vydán pokyn k zastavení, instrukce k tichému přesunu, nikdo nemluvit a poslouchat co říká les. Smrky a borovice nás částečně chrání od bočního větru ale sníh nás zasypává stále, uniformy máme jak sněhuláci a na brigadýrkách se dělá namrzající čepice sněhu, ti co mají beranice se v nich jen tetelí, ale hraničáři ti mají na hlavě brigadýrku dokud to aspoň ještě trochu jde ....... není to přímo nakázáno, ale je to hrdost Hraničářů .
Při další krátké zastávce si všichni uvědomují jak fyzicky náročná byla a je služba na hranicích, je zima, hluboký sníh a všude okolo tmavý les a to i přesto, že je všude bílý sníh. Vytváříme tříčlennou skupinu zadního zajištění které z taktického důvodu velím.
Čelo jednotky jde pod vedením velitele operace, po několika kilometrech zjišťujeme že hlavní jednotka opouští hlavní směr aby zajistila obchvatem hraniční úsek, po orientaci mapy velím naší skupině zajištění, přímý směr na objekt roty, zde je třeba uskutečnit rychlý průzkum objektu a opevnit se k obraně objektu, budova roty je již značně zdevastována mnohými útoky devastace zdiva prokazuje že, vzdorovala dlouho, ale bez pomoci soustavným nájezdům podlehla, využíváme těchto pozůstatků dávné hrdosti železobetonového skeletu v hraničních lesích, alespoň jako částečného úkrytu před počasím a skryti cizím očím pozorujeme terén směrem ke státní hranici, po chvíli zaslechneme křupaní sněhu pod kroky jdoucích osob po sněhem zaváté cestě, naše stopy jsou už částečně zasněžené, tak nevzbuzují moc velkou pozornost, na okraji prostoru před rotou se objevuje čelo jednotky (skupina sněhuláků), pes se náhle zarazil a nasává náš pach, abych využil aspoň nějakého momentu překvapení hlasitě zvolám z ukrytu: Stůj ! kdo tam, heslo! Velitel odpovídá smluveným heslem a já tedy můžu konstatovat že heslo poznávám a uvolňuji skupinu k dokončení přesunu no budovy roty.
Po krátké obhlídce objektu a odpočinku je vyhlášen nástup, jednotka Hraničářů se shromažďuje v jídelně, teda alespoň v prostoru co z jídelny zbyl, připomíná mi to záběry z boju o Stalingrad , nebo zdob poválečného znovu osidlování pohraničí.
V prostorách jídelny je krátké seznámení s minulostí tohoto objektu které provádí nejen velitel akce, ale i původní pohraničníci, kteří tu jsou s námi a dokazují že stále mají dobrou fyzičku. Kluci se dozvídají více o službě na hranicích než kdykoliv předtím, zážitek umocňuje i fakt, že služba na čáře není ani nyní žádnou procházkou, ale je to skutečně zabíračka i pro fyzicky zdatné jedince.
Krátká instruktáž, několik fotografií na památku a jdeme, čeká nás další cesta tentokrát zpět sníh už znovu zavál naše stopy, kráčíme sněhem, občas se noha smekne, ale jdem stále dál, postrkuje nás totiž myšlenka na guláš, který máme připravený na základně místních.
Krátká zastávka, kontrola pozornosti a všímavosti jednotlivců, instruktáž v oblasti záseků a léčky proti pronikajícímu nepříteli, rozložení vlastních sil v terénu, kam dát kulomet a kam vést křížovou palbu. Jdeme dál sníh stále Padá a namrzá na uniformách.
Když dojdeme k vozidlům kluci se vrhají na proviant v autech od rána nic nejedli a mají pocit že ví co je to hlad, náhle je však velen nástup pro krátké vyhodnocení akce, Kalič žvejká na nástupu chleba tak, že to je až slyšet, dostává podrb a patnáct kliků, velitel akce sice řve, stihnul jsem ho však potrestat okamžitě, takže druhý trest nepřipádá již podle kázeňských řádů v úvahu, ale kázeň,ta kázeň musí být :-)
Nasedáme do vozů, sestavujeme kolonu a vyrážíme, jako na potvoru v klesání a nejužším místě silnice potkáváme lesácký náklaďáky, jedno našich vozidel spadne z krajnice do závěje, všichni vyskakují z aut a zapadlé vozidlo v podstatě vynášejí zpět na silnici, řidiči náklaďáků nevěřícně kroutí hlavou.
Přijíždíme na místní základnu, odkládáme zbraně do improvizované zbrojárky, rozvěšujem promočená konga a honem do salonku, kde u slavnostního stolu dostáváme porce guláše jak pro chlapy z hranic, dělají se nám boule za ušima, ke guláši si dáváme pivko řidiči , ti mladší nealko a ti ostatní po zásluze hezký orosený půllitr Gambáče či plnotučný Plzně. Bohužel patřím k řidičům a tak se spokojím s tím nealko-pivem.
V žertu vzpomínáme že do roku 1971 se v kasárnách smělo podávat sedmi stupňové pivo a i za nás byla po oběde půlhodinová pauza na odpočinek, inu historie dávno minulá, krátce diskutujeme o cestě kterou jsme absolvovali a konstatujem, že to nebyla žádná nedělní procházka.
Přecházíme na sál, zde bude druhá část dnešního programu, seznámení s druhy hlídek pohraniční stráže, které vede velitel akce, na projektoru máme promítnutou originální mapu úseku 13. roty 5. brigády Pohraniční stráže, je zde vidět i cesta kudy jsme šli, průběh státní hranice, místa kde stály Špaky a kudy vedla signálka, kde byli průchody a kde závory na přístupových cestách ( a spoustu dalších důležitých značek potřebných pro zajištění ochrany hranice - závěrem mám možnost hovořit nad touto mapou i s posledním velitelem 13. roty PS ).
Po služební přípravě je řada na mojí maličkosti, mám na starosti střeleckou přípravu a přibral jsem k tomu i seznámení se střelivem, v první části mého informačního bloku představuji starou dobrou Kosu SA vz.58 kterému je dnes 61 let neuvěřitelné, ukazuji rozborku a zborku zbraně její TTD a dostřel , jako perličku ukazuju jak se samopal používá jako míra (s nasazeným bodákem má přesně 1m) a pár dalších vylomenin, poté přecházíme k seznámení s vz.61 Škorpion a pistolí CZ-85, pak máme informace o běžně užívaném střelivu do různých druhů krátkých a dlouhých zbraní spojených s jejich ukázkou.
Následuje seznámení s granáty F1 a RG4, prohlížíme si i imitační prostředky, posléze máme seznámení s RPG 75. Protože nás tlačí čas zakončuji krátkým seznámením s některými částmi zákona o zbraních a střelivu vřetně kategorie „D" .
Přichází zlatý hřeb odpoledne, informační přednáška o službě VKR u PS od osoby kvalifikované pro tento úkon, tato část je zajímavá i pro starší ročníky a tak je často pokládána konkrétní otázka, která světe div se, je konkrétně zodpovězena (což od zpravodajců není běžným zvykem).
Ačkoliv jsme se snažili striktně držet tématu, občas nám diskuze sklouzávala do současnosti, inu vše souvisí se vším a tak jsme probrali věci od Lustrací a Sachrova archivu, až po Jaltskou konferenci, kde bylo již tenkrát rozhodnuto o znovu sjednocení Německa.
Téma zpravodajských služeb, jak našich tak zahraničních při práci na hranicích bylo však stěžejním tématem, většina nováčků získala množství zásadních informací na jejichž základu si mohou vytvářet svůj vlastní názor na informace a způsob jejich ověřování včetně několika zajímavých internetových adres, což dle mého názoru byla střelba přímo do černého ( no nutě mladý kluky dneska číst knížky – když je internet ) .
Smrákalo se a bylo třeba myslet na návrat, do Prahy je cesta dlouhá, když mrzne spěchá jenom trouba. Po naložení naší výstroje a výzbroje, jsme se rozloučili a poděkovali za přizvání k této akci, těšíme se na další společné akce KVH a OSH Hraničáři.
(c) ZDROJ: http://hranicari.eu/
Zajímá vás více? 2.výcvikový den (fotogalerie).
19 komentářů:
Rád jsem si tento článek přečetl a zavzpomínal. O akci jsem díky kamarádům věděl, leč bydlím až v úplně opačném cípu republiky - Jablunkovský průsmyk - a nemohl jsem se osobně zúčastnit. Bylo by to pro mě a snad i pro jiné zajímavé setkání.
Vlastík - do konce r. 1984 jsem velel sousední 12.rPS Mýtina a nejen součinnostní dohovory byly naším pravidelným chlebíčkem.
Nazdar Vlastíku,
ale k nám,do "železného srdce republiky" to tak daleko nemáš, doufám tedy,že se opět někdy ukážeš na setkání GMU PS v Ostravě.
Ahoj.
Zdeněk (pohranicnik@bloguje.cz)
Plně chápu pocity účastníků výcvikového dne. I já se v minulých dnech cítil jako hlídka PS, ve sněhové vánici se vydal pěšky prozkoumat trasu Přední Výtoň-Uhliště-Sv.Tomáš-Vítkův Kámen. Po doplnění tekutin ve Sv.Tomáši jsem se vydal po vlastních stopách zpátky, celkem 17km v psím počasí. Den předtím jsem si hrál na pašeráka- snažil jsem se dostat přímo na státní hranici ČR-A v místech, kde je SH vyznačena dubovými sloupy o výšce 2m, je to rarita ve vyznačení, jedná se o zátopovou oblast Lipenské přehrady. Zadařilo se, díky ledu a sněhu jsem se dostal přímo k nim. Ale cestu lesem v ta místa nikomu nepřeju...
Solitér
Pozvali jste si také někoho, kdo byl odsouzen za pokus o "nedovolený přechod státní hranice"? Vím nejméně o jednom, komu jste totálně zničili život. Měli byste jít do kriminálu teď sedět vy a ne se producírovat v bývalém hraničním pásmu jako za "starých dobrých" časů ...
To: LEHO
Seržante Kulísku,
oni by vás možná pozvali,ale když vy jste se o "nedovolený přechod státní hranice" nepokusil,na to jste byl velký přizdisráč a tak jste raději emigroval s firmou ČEDOK (CKM, Autoturist či jinou).
Tady šíříte svá moudra a moralizujete,aniž by jste se pochlubil,kolik dětí a žen jste zavraždil v Iráku či jiné destinaci,kde US.ARMY šíří "demokracii a prosperitu" tak nějak po svém.
I když,pro vás ti zavraždění civilisté jsou patrně jen "ručníkáři" a teroristé,že?
God Bless America.
Ja ko učastník uvedené akce "Boty plné vody" se mi chce milý LEHO něco říct ..... , ale protože vím minimálně o 284 lidech kteří si vlastní tupostí rozhodli změnit život k lepším zítřkům navzdory cedulím Hraniční pásmo nevstupovat a jasne nataženému ostnatému drátu ( kde i normální tupec pochopí ,že se tam lézt nevyplatí ),porušili v té době platný zákon a tímto porušením zákona následně ohrozili na životě nejen sebe, ale i ty co plnili přísahu, o které toho zjevně moc nevíte ......
s pozdravem Drak
Buďme upřímní, na vojnu se muselo.... ale zrovna činnost PS neni to co by si zasloužilo uznání. Sorry
Dan
Pohraničníku,
Otázka, kolik Leho zavraždil dětí a žen je tak neuvěřitelně od vás hloupá.
Tonda Pírko.
Pro: Tonda Pírko
...Jak se do lesa volá,tak se z lesa ozývá... Seržantovi "Lehovi" jsem odpověděl,jak si zasloužil.
LINK http://en.wikipedia.org/wiki/United_States_war_crimes
Zdravím Zdeňka a všechny ostatní.
Už několikrát tu zaznělo, i z úst daleko povolanějších, než jsou ta moje, že ochrana státní hranice tak, jak byla praktikována Pohraniční stráží, byla zaměřena hlavně a především proti osobám přicházejícím z našeho vnitrozemí. Na tom se tedy shodneme. Pokusil jsem se proto /pro nezasvěcené/ sestavit přibližný, vzájemný poměr sil mezi pohraničníky a těmi, kteří jim znepříjemňovali život, tedy narušiteli.
Pokud si dobře vzpomínám, na pohraniční rotě, kde jsem sloužil, mělo družstvo /tři tvořily četu/ i s velitelem nějakých pět, šest vojáků, četa /byly tři/ mohla mít tedy kolem patnácti vojáků, nebo o něco víc, takže konečné číslo mohlo být někde mezi čtyřiceti pěti až padesáti pěti vojáky ve strážní službě. K tomuto číslu připadlo ještě několik vojáků mimo strážní službu /kuchař, proviantní, řidič GAZíku, vozka od koní/, takže na naší rotě mohlo být něco mezi padesáti až šedesáti vojáky základní služby. Když připočteme velitelský sbor /vojáci z povolání – velitel roty, jeho zástupce pro věci politické, tři velitelé čet, staršina, rotný přes psy/, pak bylo na rotě nějakých padesát pět až šedesát pět vojáků. Jestli jsem se nepřepočítal, na někoho nezapomněl, nebo naopak někde nějakého vojáka nepřidal. Je to pouze odhad! Tak nějak to asi bylo. Délku našeho úseku odhaduji na nějakých pět až šest kilometrů, ale zase platí to /jako pro ostatní údaje/, ruku do ohně bych za to nedal. K tomu ještě psi a různá, technická zabezpečení /signální stěny, EZOH - za mě ještě pod proudem a jiné/. K tomu je třeba ještě vzít v potaz sousední roty, jelikož i tam byl /nevím, zda to bylo pravidlo, ale zažil jsem jich dost/, při narušení, vyhlašován hraniční poplach. Takže se dá říci, že v případě narušení mohlo stát proti narušiteli /-ům/ až stopadesát ozbrojených pohraničníků.
U té protistrany se jednalo většinou o jednotlivce, nebo menší skupinky, takže je zřejmé, kdo koho asi více ohrožoval. Ti lidé věděli dobře do čeho se pouštějí i když tu konkrétní situaci neznali. Jednoduché rozhodování neměli, ale z jejich úhlu pohledu, zřejmě, neviděli jinou možnost, jak se z republiky dostat. Lidé jsou totiž různí a od každého můžeme čekat jinou reakci. Ti, co se pouštěli do tohoto nebezpečného podniku, určitě především doufali, že se jim útěk podaří. Strach měli a umím si představit jaký. Já osobně bych všechny, co tuto cestu zvolili, vyznamenal řádem za odvahu.
Pokračování.
Samozřejmě, že se dělo vše podle jistých zákonů. Jenže to nebyly žádné přírodní zákony, jejichž platnost je trvalá, neměnná a naprosto nezávislá na lidské vůli. Ty tehdy platné zákony tvořili lidé a když si představím, že jejich základy byly kladeny po „Únoru 48“, za vydatné pomoci sovětských poradců a pod dohledem samotného Stalina, jehož jednou z nejoblíbenějších činností bylo, mimo jiné, podepisování hromadných trestů smrti, pak si myslím, že skepse nad takovými zákony je na místě. Byly to právě ty zákony, kterými si tehdejší politický systém „posvětil“ možnost jakékoliv, víceméně, neomezené šikany lidí, kteří se mu nějakým způsobem znelíbili. Ať už tím důvodem bylo cokoli, třeba hledání „Zářných zítřků“ za hranicemi, když ty, ač neustále slibovány, se u nás ne a ne dostavit.
Ano přísahali jsme. Já také. Přísahat se dá na cokoliv. Kupříkladu „Wehrmacht“ přísahal věrnost přímo A. Hitlerovi. Ony jsou v podstatě všechny přísahy stejné, postačí pouze vyměnit několik slov a je to. Každý politický systém si tu svou přísahu přizpůsobí svým potřebám. Nutno opět podotknout, že Hitler se Stalinem byli určitou dobu spojenci a těžko si představit situaci, kdyby jim to spojenectví bývalo vydrželo a nezůstalo pouze u dělení Polska. Na co bychom asi bývali přísahali v tomto případě?
Jak čas ubíhá, je mně stále čím dál větší záhadou, proč to všechno muselo tak být? Postačil by mi jeden jediný, rozumný důvod, který by mi uspokojivě vysvětlil, proč museli být bezúhonní lidé, na naší hranici, v době míru, zabíjeni elektrickým proudem, stříleni a vystavováni i jiným, nijak příjemným šikanám? Proč mladí kluci, kteří zrovna stáli na prahu dospělosti a chystali se začít svůj život, museli být nástrojem takovéto zvůle a museli, úplně zbytečně, i umírat? Oni si tu zadrátovanou hranici nevymysleli! Řeč je stále o „záklaďácích“!
Antagonizmus té doby, který vede i k těmto debatám, byl započat, oficielně, v únoru 1948. A nedělejme si žádné iluze, tehdy jsme prohráli všichni! I ti, co si naivně mysleli, že konečného vítězství bylo dosaženo! Následky pociťujeme stále a budeme ještě dlouho pociťovat!
Přeji pěkný den. BK
Zdravím tě, Bohouši a díky za obsáhlý komentář. Už tradičně s Tebou ve všem nesouhlasím, ale opakoval bych se,kdybych napsal,že nesouhlas a jiný názor v diskuzi (komentářích) nevadí,pokud je kultivovaný (na dehonestující komenty a "výkřiky do tmy" nejsem zvědavý a ani nikdo z nás,co prošli službou v uniformě PS).
Původní poslání PS, po jejím založení v roce 1951 bylo chránit hranice před pronikáním nepřátel (agentů chodců např.) do republiky.
Pak se studená válka zmírnila a změnily se poměry,agenti už nechodili přes čáru,ale přijížděli přes OPK v Mercedesech,nebo pohodlně letecky :-)
Ve východní části Německa, v NDR dali postavit Berlínskou zeď (hranice NDR/NSR už byla zajištěna mnohem dříve) a přes dokonalé zajištění (ŽTZ) na vnitroněmecké hranici nešlo utéci a tak občané NDR začali houfně utíkat zejména přes západní/jižní hranici ČSSR (utíkali i přes tu maďarsko-rakouskou, nebo bulharsko-jugoslávskou hranici).
Takže díky tomu byla PS postavena před fakt,že ochrana st.hranice proti útokům z vnějšku se změnila na zabránění útěků ven.
Pohraniční stráž v ČSSR tak řešila problémy "soudruhů z NDR" a zato ji je dneska nasazována "psí hlava".
To je můj zjednodušený výklad.
Co se občanů ČSSR týká, bylo jich minimum a z drtivé většiny to byly ti,jenž utíkali před trestní odpovědností za zločiny nepolitického charakteru spáchané u nás.
Disidenti (tedy ti "političtí") mohli buď vycestovat na vystěhovalecký pas, nebo si žít v ČSSR poměrně pohodlný život s tuzexovými konty, v zaměstnání kde se nepředřeli,jen občas rušeni StB,aby se neřeklo a aby vy
A to prosím není žádná "bolševická propaganda" - tohle všechno si můžete vygooglit, jak statistiku národností uprchlíků, tak i dolce vitu "politickejch" v ČSSR.
Měl to dr.Gustav Husák udělat jako Fidel Castro na Kubě. Tak dlouho Američani řvali cosi o uprchlících,až jednou nechal F.Castro posbírat všechny ty vězně, přibalil k nim i duševně choré a vše vyexpedoval do USA. V Miami pak nádherně vyrostla zločinnost,z Floridy se stala kubánská enkláva, kde si Yankees anglicky ani neštěkli.
No a americká vláda dnes všechny "uprchlíky" z Kuby v podstatě posílá šupem zpět na Ostrov svobody :-)
Tohle udělat ČSSR Rakousku a NSR, ihned by se změnila rétorika Západu...
Toť můj VELMI ZJEDNODUŠENÝ názor na věc.
A nyní se pokusím reagovat na něco z druhé části komentáře.
Sám jsi u pohraničníků sloužil, předpokládám,že mnoho let předtím,než jsi emigroval do Spolkové republiky a tak víš,jak to bylo se znalostí zákonů.
Všichni jsme znali Zákon o použití zbraně a aspoň za mě jsme to furt vojákům na rotě vtloukali do hlavy. Žádné střílení jako u Verdunu,když se voják leknul stínu se nekonalo.
Ostatně,on ten zákon "totalitní" o použití zbraně se nelišil od toho dnešního "demokratického". Opět,dá se to vygooglit.
Žádná genocida na čáře se prostě nekonala. Počínaje varovnými cedulemi, různými techn.zábranami a režim.opatřeními se zabraňovalo vstupu do střeženého hraničního pásma. Dnes také existují v ČR a Evropě zakázané voj.místa "Military Area" řečí NATO, kde jsou varovné cedule a techn. zábrany,aby tam nikdo nelezl.
Mno a když už bylo nejhůř a nějaký "narušitel" všechno překonal, mohla hlídka použít zbraň. Ovšem ne tak,že by narušitele jen tak zastřelila, jako žoldák Black Wateru Iráčana, ale dávala se slovní výzva. Pak varovný výstřel. A až poslední možnost byla vést palbu...
Dneska jsou všichni ti kritici PS, novinářští pohůnci a politici chytří jak rádio. Ovšem, tenkrát byla situace jiná než dneska. Byla studená válka a želbohu karty byly rozdány tak,jak byly.
A na nějaké závěry Helsinského paktu a o svobodě cestování a návratu, na to se ptejte politiků.
Voják plní rozkazy. Dobře, někdy hůře, leckdy i špatně - pak je potrestán.
Pohraniční stráž nebyla na hranici dvou znepřátelených bloků od toho,aby řešila,co je politicky korektní a co ne. Od toho byli jiní, v Moskvě, Praze, Bonnu, Vídni či Washingtonu.
Pohraničníky zavazovala nejen přísaha, o níž byla zmínka, ale i dobové zákony, režimové opatření a rozkazy. Myslet si mohl kdo co chtěl. Někteří nesouhlasili a třeba zběhnuli na Západ. Jiní se snažili tu vojnu na čáře nějak přežít a odkroutit si ty dvě léta v zeleném.
U důstojníků to bylo tak,že někteří si plnili své povinnosti jak měli, někteří to trochu či hodně flákali (s rizikem,že si je podá VKR) a bylo i pár těch,kteří to žrali, dělali vojákům zbytečnou vojnu jak řemen a byli zcela vážně "oddáni Straně a vládě".
Ale,takhle je to snad ve všech armádách světa, s vyjímkou těch žoldáckých.
Tím odpovídám na závěr Tvého druhého komentáře. Nechtěl jsem to odbýt slovy "taková byla doba".
Já jsem byl voják PS z povolání,sám za sebe už jsem se tady v komentářích Xkrát vyjadřoval. Navíc je tady asi cca 14 článků,jejichž jsem autorem a službu u PS mýma očima popisuji,viz "Od rotmistra po podporučíka - ve službě u PS". Na čáru,v Trojmezí,jsem nastoupil,když mě bylo 18 let.
Moc dobrým důstojníkem jsem,jak je ze vzpomínek patrné,nebyl,svým velitelům jsem způsobil mnoho vrásek a bezesných nocí. Ovšem,nebyl to můj odboj/odpor proti režimu,ale toliko mladická nerozvážnost a tenkrát i dobrodružná povaha. Dneska se chytám za hlavu,co jsem na té hranici prováděl za alotria.
Čjort vozmi, kdyby si všichni plnili povinnosti jak měli, nebylo by o čem psát a na co vzpomínat.
Howgh!
Zdeněk V.
pohranicnik@gmail.com
Milý Zdeňku, když tak rád googlíš, tak si vygoogli pojem Právnická Dvouletka. Zjistíš, jak a proč byly vydávány zákony po roce 1948, kdo určoval co budou obsahovat a koho budou chránit. Sorry, ale se studenou válkou to nemělo vůbec nic společného. Stručně řečeno šlo o to, aby zákony a právo přestalo chránit občany a naopak posílilo a upevnilo moc politického systému, konkrétně Komunistické strany. Zákon o pohraniční stráži a následně nařízení o použití zbraně z roku 1951, souvisí právě s Právnickou Dvouletkou a snahou o "legalizaci" politických cílů totalitního režimu v právu.
Legalitu existence Hraničního pásma tedy nelze srovnávat s legalitou chráněných vojenských prostorů.
Ten pan kapitán v brigadýrce na prvních fotech mi připomíná kpt. Krmelu, velitele 1. roty PDŠ v Zadním Chodově. Tak trochu mi ještě po letech z něj běhá mráz po zádech. Jinak dobrý, já bych se popravdě k takovéto zimní bigošárně přemluvit nenechal ani za zlatý prase. Zdraví Z.N.
Zdravím Tě Zdeňku a i všechny ostatní,
budu parafrázovat Tvou úvodní myšlenku a řeknu, že už tradičně s některými Tvými názory nemám
vůbec žádný problém. Všechno má ovšem své meze.
Co se vlastní služby, u Pohraniční stráže, týče, je to tak. Nebyl jsem tam celé dva roky, ale zase dost dlouhou dobu nato, abych chod pohraniční roty vcelku dobře poznal. Otevřeně říkám, že kdybych se býval do „Té“ situace dostal /naštěstí jsem s ní nikdy konfrontován nebyl/, že bych asi zbraň použil a i psa poštval a někoho na svědomí měl. Tenkrát bych s tím zřejmě problém neměl, dnes určitě a veliký. Proto také „záklaďákům“ nic nevyčítám, naopak těm nadržuji! Po několikáté už také opakuji, že ti tam, na té hranic, neměli co dělat! Přišlo jich o život dost a ne všichni rukou těch „záškodníků a různých zločinců“ /o nich si stejně myslím své/. K té druhé skupině se nikdy nevyjadřuji. Nepatřil jsem k ní.
Samozřejmě, že každý stát má své zakázané zóny, ale zadrátovanou hranici, tak jak jsme ji měli my /mám na mysli celé soc. společenství/, neměl hned tak každý. Tato zakázaná zóna byla jaksi navíc. Důvody, proč tomu tak bylo, byly úplně jiné, než jaké nám byly předkládány. O tom jsem skutečně začal uvažovat až po „bratrské pomoci“ v roce 1968. Trvalo mi to ještě nějaký rok, ale s postupující „Normalizací“, jsem dospěl k názoru, že bude asi přeci jen lepší se přemístit jinam, tak jsem to „zabalil“ a s ČSSR se rozloučil. Jaký byl důvod? „Nežít se lží“, jak říká A. Solženicin v jednom jeho svém dílku.
S těmi občany NDR je to zřejmě tak, jak říkáš. Na mysli mám, že jich bylo podle statistik nejvíce. Bylo k tomu několik důvodů; byli jsme sousední stát jak s NDR, tak s NSR a státní hranice mezi těmi dvěma státy byla, v podstatě neprostupná /ona ta naše byla prakticky to samé, jenže oni si mysleli, že tomu tak není/ a legální vycestování do NSR bylo pro ně téměř nemožné; jako cíl měli zafixovánu pouze spolkovou republiku, protože byli její občané, jejich rozhodování bylo proto nesrovnatelně jednodušší /jak řekla spolková kancléřka A. Merkl při projevu k dvacátému výročí sjednocení Německa – „My jsme věděli, že za tou hranicí máme svoji vlast a světem bloudit nebudeme muset.“/, takže oni se pouze přemisťovali. „Železná opona“ jim to přemisťování ovšem nijak neulehčila. Co se dělo, bezprostředně poté, co padla je všeobecně známé.
V rámci socialistického společenství platila taková opatření, že žádný jeho občan nemohl, bez řádného povolení, vycestovat z jiného státu tohoto společenství do státu mimo něj.! Tento občan byl, bez jakýchkoliv průtahů, vrácen do státu své příslušnosti, kde se dočkal „spravedlivé“ odměny. Nemohu tedy souhlasit s tím, že Pohraniční stráž řešila problémy „soudruhů z NDR“. Ona byla článkem v tom řetězci a „řešila“ problémy toho celého společenství. Že jednou utíkalo víc Čechů, jednou víc Poláků a tak dále, nehrálo žádnou roli. On totiž ten náš politický systém nebyl ani o píď lepší, než ten NDR.
Pokračování.
K disidentům je složitější se vyjadřovat. Museli bychom se na celou věc podívat podrobněji. Myslím, že tak, jak to předkládáš, to asi doslova nebylo. On ten systém tak mírumilovný nebyl! Řeknu pouze tolik, lidé kteří se nějakým způsobem, veřejně, postavili do opozice /ať už to byl podpis na nějaké listině, nebo pod nějaká slova, nebo nějakým jiným způsobem, všichni víme o co se jedná/ vůči politickému systému, který, v těchto záležitostech, neznal žertu a trestal „rukou tvrdou“, tak tito lidé museli oplývat mimořádnou odvahou a mají můj obdiv. Já bych nic takového býval nedokázal. Než se nechat šikanovat, to jsem raději, zbaběle, „zahnul kramle“.
A ta devizová konta? Z něčeho ti lidé žít museli, takže ani finanční podporu, ať už odkudkoli, neodmítali. A věř mi, že pro dárce to nemuselo znamenat vůbec žádné finanční vypětí. Ten rozdíl, nyní budu konkrétní, mezi ČSSR a NSR byl propastný, takže za několik málo stovek západních marek tu mohli lidé docela slušně přežívat. Jen pro ilustraci. Já jsem, někdy na jaře roku 1990, se známými /čtyři dospělí, dvě děti/ navštívil Prahu. Na „Václaváku“ jsme zašli na oběd. Restaurace to byla luxusnější. Tenkrát jsem platil i s „diškem“ 150,- /stopadesát/ Kčs! Směšná částka. Kolik by tam ten oběd stál dnes nevím. Do takových restaurací už dávno na oběd nechodím.
Toho dr. Gustáva Husáka nic takového bohužel nenapadlo. Myslím si, že kdyby nějakou nabídku býval učinil, že by se se západem, v tomto směru, bývalo dalo mluvit a jsem přesvědčen, že by dohoda bývala byla možná. NDR si takto docela slušně „přivydělávala“. Pozor ale, mohl by nabízet pouze vězně politické! O ty další by asi zájem nebyl.
Měj se fajn. BK
No do roku 1961 každý občan NDR, který chtěl odejít na západ tak mohl úplně klidně přejít do Západního Berlína a nepotřeboval cestovat na Šumavu. Ale v té době už naše hranice byla zadrátována - jako opatření proti odchodu Čechů na západ. "Elektrický ohradník" s napětím 6000 V byl používán proti útěku Čechů z vlasti již od roku 1953. Tak tam prosím nepleťte NDR a nevymlouvejte se na ně
To: Anonymní 10. dubna 2013 20:23
Nečetl jste pořádně text,na který reagujete. Ten váš el.ohradník - jak "vtipně" píšete, se začal budovat v 50-tých létech, kvůli tzv.agentům chodcům a podobným "hrdinům" studené války,kteří pronikali na území Československa,a opět přecházeli zpět na Západ.
Jejich éra skončila a pak tu byl problém, po postavení Berlínské zdi. Více psát nemá smysl, opakoval bych se.
Okomentovat