Zima na přelomu let 1964/65. Šumava. Sušická brigáda, velitelství praporu Kvilda, pohraniční rota Březník. Již více než týden se na rotě očekává návštěva ministra vnitra, soudruha Lubomíra Štrougala. V té době spadala Pohraniční stráž pod vnitro, ne pod Ministerstvo obrany. Tudíž čekáme na našeho druhého nejvyššího náčelníka, hned po soudruhovi presidentovi.
Již asi po třetí v týdnu fasujeme čisté bílé maskovací oblečení, jinak musí stačit přes celou zimu. Samozřejmě se všude fest rajonuje, hydrovoskují se a leští podlahy. Ne, že by to bylo nějak zapotřebí, na rotě nikdy nepořádek nebyl, ale ministr je ministr. Ten stále nikde, až že zítra, tedy už určitě. A to tedy ouvej, čeho jsem se já osobně obával? Aby na mě nepřipadla služba velitele piketu na Roklanské hájovně, kolem které určitě soudruh ministr, po opuštění Březníku, bude projíždět. Samozřejmě připadla. A tady tedy začíná moje vzpomínka na setkání se soudruhem ministrem.
Ilustrační foto.
Na pohraniční rotě nezačínal den o půlnoci nebo ráno, ale ve 4 hodiny odpoledne, kdy byl nástup roty a četl se denní rozkaz a bojové rozdílení na příštích 24 hodin. To znamenalo kdo s kým, kdy a kam se jde do hlídek na ochranu státních hranic naší socialistické rapubliky. Úsek naší roty byl poměrně dlouhý a tak na 24 hodin odjížděla 12ti člená skupina pod velením některého z velitelů družstev, na tak zvaný piket (předsunuté, odloučené stanoviště) z Březníku na Roklanskou hájovnu. Kdysi byla samostatnou rotou, ale za mne již ne. Odtud potom velitel skupiny rozesílal, dle rozpisu, hlídky. V zimě byla vzdálenost na lyžích cca jednu hodinu, část jsme tam jeli na saních tažených koňmi, jedna hlídka tam šla 6 hodin velkým okruhem v týlu roty.
Dal jsem kluky nastoupit, dozorčí oznámil veliteli roty, že jsme nastoupení do služby, tomu jsem podal hlášení o připravenosti k ochraně hranic naší socialistickě republiky. Nadporučík nám přečetl rozkaz, s důrazem na příjezd soudruha ministra, a jak musí být na hájovně vzorně vyšurováno. Když nám dost pohrozil, otočil se ke mě a před nastoupenou jednotkou na mne mezi zuby, ale dost hlasitě procedil."Kopeckej, pamatujte si, jedete tam jako desátník, ale vrátíte se jako podvoják!!"
Museli byste našeho velitele znát, byl to pérák, ale opravdu rovnej chlap a férovej člověk. Vojnu opravdu nežral, jak by se mohlo někomu zdát, kdo ho neznal. Později, už v civilu, jsem se dozvěděl, že mu snad zarazili služební postop, že měl zmlátit nějaké Němce na Modravě. Nevím. Opravdu jeden z mála mužů, se kterými mě osud dal potkat, na které i po letech vzpomínám v dobrém.
Na hájence jsme tedy vše dali do cajku, dřevěná podlaha se jen leskla. No a druhý den jsme očekávali až nám z roty zavolá dozorčí, že už tam ministr přijel. Stalo se. Ale co to? Volá mi hlídka ze strážní věže u zátarasu, odkud bylo vidět i na příjezdovou cestu od Březníku, že k nám jede někdo na lyžích. A hle, on to velitel mé čety, poručík T, kterého přece jen vyslal velitel roty, aby nám to tam zkontroval. No fajn, aspoň to nebude na mě. Poručík T. není u naší roty dlouho, naše četa byla po celý dlouhý čas bez důstojníka, mi tři velitelé družstev jsme jí prakticky veleli sami.
Jenže jaképak velení na pohraniční rotě, když je mužstvo prakticky rozstrkané ve službě v terénu. Ale alespoň mi připomněl, co mi kladl velitel roty nadporučík F. důrazně na srdce. Že soudruh ministr bude určitě vymrzlý, tak ať mu uděláme horký čaj. No, sporák byl nafasován dřevem, pěkně hřál a to by i bez ministra. Venku byl vítr, chumelilo, přeci by kluci, co měli po službě, a byli v místnosti, nemrzli. Na plotně se ve hliníkové konvici ohřívala voda, aby byla hned k dispozici na ministerský čaj. A tu se na stole rozezvučí telefon ústředny, napíchnu tu správnou zdířku. A opět hlídka z věže u zátarasu, že už vidí v dalekohledu, v dáli na cestě, nějakou skupinku.
A tu se začaly dít věci. Nejprve slyším rozkaz poručíka T. "Kopeckej, vemte si klíče a pojďte mě zamknout do sklepa. Až soudruh ministr odjede, tak mě zase pustíte!" Tož vykonal jsem. Ale, když jsem se ze sklepa vrátil, všichni byli pryč, až na dva prvoročáky, kteří drželi poplachovou hlídku. "Kde sou vostatní?" "Voni utekli do lesa se schovat." Prostě kluci, co měli po službě a měli volno, nebo spát po hlídce, před ministrem zdrhli. Takže jsem v hájence zbyl já, plus dva, a poručík ve sklepě. Nedalo se nic dělat, dal jsem těm dvěma a sobě nástup venku před barák a to už jsem viděl soudruha ministra s doprovodem sjíždět na lyžích dolů do údolí k Roklanskému potoku pod hájovnou. A za pár okamžiků již soudruh Štrougal svižně vydupával na lyžích stráňku k hájovně.
Ale teď musím příběh přerušit, abych něco objasnil těm, kdo na Šumavě nesloužili, ani nebyli na světě, a jak dnes, tak i tehdy, se jen rozplývají nad krásou její přírody.
Po mnoha letech jsem se dostal na Šumavu se zájezdem ROH z naší fabriky. Autobus udělal také zastávku na Antýglu. Zatím co ostatní se rozeběhli k občerstvení, já klečel na břehu Vydry, nemohl zadržet slzy, co se mi kutálely po tvářích. Nabíral do dlaní vodu, která přitékala tam z těch Modravských a Roklanských slatí a myl a myl si s ní obličej. Jako bych se vrátil někam, kde jsem nechal srdce, kus života. Tak jsem zase tady!
Tu ke mě přišla šéfová. "To je tady krásně, viď Vašku, na jakým krásným místě jsi vojákoval. Nádherná Šumava".
Mojí reakcí byla zaskočena. "Víš Marie, jak je tady krásně, to vidím teprve teď. Něco jiného je být tady jako turista, nebo sloužit. Klepat se v noci na skryté hlídce někde u potoka, nebo pod smrčkem zimou, být 8 hodin venku v dešti, kdy na tobě stejně všechno promokne, sníh, vítr, a při tom být stále v jakémsi stresu, napětí, aby nepřišla situace, kterou by člověk nedokázal s rozvahou řešit'. A k tomu to mít, třeba ještě za 500. Nikdy jsme neřekli jen Šumava, ale zkurvenáŠumava!!!". Nevím, jestli mě pochopila. A teď se vrátím k příběhu. Tato odbočka byla nutná, jak vyplyne dále.
Lubomír Štrougal
Asi tak 5 metrů ode mě, zabodl hůlky, odplivl si a slyším, jak ze sebe vyrazil "Zkurvená Šumava". No nekecám, stál jsem na to dost blízko. V tu chvíli ze mě spadlo veškeré napětí a dokonce jsem litoval poručíka ve sklepě, že příjde o životní zážitek. Teď mě už jen zajímalo, jaký má ministr lyžáky a vůbec vybavení. Rozepnul vázání. Přišel před nás.
"Soudruhu ministře, desátník Kopecký plus dva. Během mé služba se nic mimořádného nestalo"
"Nazdar soudruzi!"
"Zdar soudruhu ministře!"
Každej jsme zařvali trochu zvlášť. Nebylo to sesynchronizovaný.
Mezi tím již vydupali hore i dva podplukovníci od PS, jestli ze Sušice nebo z hlavního velitelství v Praze nevím a Štrougalova paní. Štrougal si s námí poklepal pravicí a jeden z podplukovníků nás všechny vybídl do chalupy. Asi už toho větru měli taky dost. Tam nás pochválil, že tam máme čisto a jestli už máme na zahřátí čaj. Všichni se usadili ke stolu, já dal na stůl hrníčky, otočím se ke sporáku pro konvici a v tu chvíli jsem zaregistroval dvě skutečnosti. Předně jsem byl v místnosti s papaláši sám, ti dva pacholci zůstali na chodbě, a za druhé konvice sice byla na sporáku, ale odstrčena na okraj a bez vody. Krve by se ve mě nedořezal. Co teď? Nenápadně jsem se zády přiblížil ke sporáku, za zády popadl konvici, stoupl si ke dveřím a dovolil si u soudruha ministra odchod.
"Kurva, Husár, kde je ta voda?!!!"
"Sůdruh desjatník, když ta konvice byla špatně umytá a na vodě byly mastný voka, tak jsme jí vylili"
"Husár, do prdele, bafněte tu konvici, skrčte se pod voknem ať vás není vidět a mažte dolů do potoka pro tu vodu. A švihem!!"
S plnou konvicí za zády, jsem si pak zase dovolil vstoupit. Podařilo se mě jí nenápadně položit na kamna, rychle přiložit další dříví a vzýval Pána Boha, aby návštěvníci co nejdéle pokračovali v rozhovoru a voda tak dostala šanci dostat se co nejblíže k bodu varu. Když už to vypadalo, že se začnou shánět po osvěžení, dostal jsem spásný nápad, jak dát vodě ještě trochu šance.
Přistoupil jsem k operační mapě na stěně a začal soudruhu ministrovi ukazovat, kde jsou momentálně v terénu hlídky. No a pak nastala situace, kdy již dále podávání čaje oddálit nešlo. Voda sice ještě ve varu nebyla, ale prstem jsem zjistil, že už teplá může být dost, tak jsem jí poskytl k použití. S omluvou, že jim třeba nebude chutnat, že to tady máme v polních podmínkách. Když ale paní Štrougalová vytáhla citróny, tak jsem si řekl, že to bude snad dobrý.
Přesto jsem s napětím sledoval první ministrovo napití, ale nedal na sobě nic znát. No a po nějaké době se zvedli, že vyrazí dál. Všichni se s námi, teď už zase třemi, srdečně rozloučili a vyrazili směrem na pohraniční rotu Javoří pila. Od té doby jsem již nikdy neměl žádný strach před velkýmí zvířaty. Kluci se vrátili z lesa, poručíka jsem odemkl ze sklepa a bylo po slávě.
Po návratu na rotu jsem musel podat veliteli roty hlášení, samozřejmě jsem vylíčil vše v dobrém světle, o vylité vodě jsem pomlčel. Ale ještě to mělo jednu dohru, ale to vím jen z doslechu, nebyl jsem u toho. Cestou na Javoří pilu se potkala ministrova skupina s vracející se dvoučlennou hlídkou z Medvědí hory a paní Štrougalová se jala chlapců vyptávat, jak se mají, jestli nemají hlad, zda něco nepotřebují. A oni, že je vše dobré, nic nepotřebují, všeho máme dost. Prostě si hráli na hrdiny.
Když to posléze hlásili na rotě. Velitel nadporučík F. je setřel, co to je za pitomce, takhle hloupě žvanit, teď, že se na roty nic nového nedostane. I takový byl náš velitel. Hodnost desátníka jsem neztratil, ba po čase spolu s jinými mazáky obdržel odznak "Vzorný velitel pohraniční hlídky" a dva měsíce před civilem i četaře. Mezi tím jsem měl ale i několik průšvihů. O tom ale jindy...
Tak to je můj vojenský příběh, jak jsem vařil čaj L.Štrougalovi. Tuhle jsem ho viděl v televizi, při vernisáži nějaké jeho knihy. Tak jsem si na to vzpoměl a v duchu si říkal, zda by se i on rozpomenul na lyžování na Šumavě a na Roklanskou hájovnu. Ale asi ne. Tak to je vše.
(c) AUTOR: Václav Kopecký
Žádné komentáře:
Okomentovat