Pár vzpomínek na službu u PS - III

 Pohraniční poplachy na rotě PS.

  Zažil jsem jich hodně. Ale nečekejte žádné akční příběhy  typu “Krále Šumavy“ atp. Skutečnost je většinou mnohem prozaičtější. A různé příhody s  ‘‘narušiteli‘‘ se stávaly i  bez těch poplachů.  

Jako když se v lesích mezi Březníkem a Roklanskou hájovnou , již hluboko v hraničním pásmu objevil polský mládenec, který si to zamířil prý do Bavorska. Jenže v těch hlubokých a strašných lesích již daleko od Modravy byl  se silami v koncích. Nevím jak si to hoch představoval, že by se mu to povedlo. Asi nevěděl nic o pohraničnících, jejich psech, elektrickém zátarasu s dosti vysokým napětím, výmetnicích natažených přes cesty, pěšiny a průseky, o  pomocnících PS v příhraničních obcích. 
Přes týl roty na začátku Hraničního pásma mohl v pohodě projít, hlídka tudy se psem chodila jen dvakrát denně, to by mu bylo ale  houby platné, přes dráty by se stejně nedostal. A jak tak bloudil těmi lesy, utahaný, hladový,  byl nakonec celý šťastný ,když na něho narazila hlídka.  
Na rotě pak zhltal dva talíře polévky. Ale kluci z hlídky si neodpustili takovou srandičku, že tu polévku musel jíst pod hrozbou samopalu. Pak si pro něho přijeli kontráši. 
To byl jediný ,,narušitel,,  kterého jsme za 18 měsíců mé služby na Březníku měli. Žádné vzrůšo, že, ale zaplať pánbůh za to.
     

                                                   

Něco o pohraničním poplachu.

 Pokud se na pohraniční rotě  pohraniční poplach procvičoval, tak se vždy vyhlašoval zásadně voláním „Cvičný pohraniční poplach“. Takže v pohodě.  Matně si vzpomínám,  že doba nástupu celé roty byla do 3 minut. Každý musel být řádně oblečen dle řádů, obuv dle ročního období buď kanady nebo lyžáky, vyzbrojen samopalem a dvěma zásobníky po 20 ostrých nábojích, velitelé hlídek ještě signální pistoli se sadou světlic, pouta, pojítko, dalekohled. Psovodi se psi, poplachová hlídla se psem, radiostanicí, šofér s gázem atd. Obyčejně když rota nastoupila, stopnul se čas, někomu z důstojníků se něco nelíbilo, byl dán rozchod a my se s remcáním rozešli. Toto se ale často neprocvičovalo, protože by to bylo stejně k ničemu. Snad to bylo dobré jen pro bažanty aby nevyšli ze cviku ještě z přijímače.
  
 Ostrý  poplach vypadal docela jinak. Při něm šlo opravdu hlavně o rychlost. Ten se vyhlašoval voláním „Pohraniční poplach“, bez toho „cvičný“. No a pak to začalo skutečně všechno lítat. Nezáleželo na tom, jak byl člověk ustrojen nebo neustrojen. V zimě musel mít na sobě hlavně bílé maskovací oblečení, ale co pod ním, jestli třeba jen  košili a trenky, to už bylo jedno. Co si stihl obléci. A lyžáky, bez nich by na lyžích nemohl. Pokud nebyl sníh, jestli měl na nohou kanady, holínky, půllitry, kecky, to bylo fuk. Rychle opasek, aby bylo na co pověsit sumku, signální pistoli, pojítko, pouta, rychle na zbrojárku pro samopal, střelivo. A jak se seběhlo prvních pár kluků na nástup před velitele nebo službukonajícího důstojníka a získávali od něho průběžně  informace o situaci, už vyrážely první hlídky na rozkazem určené místo. Nečekalo se, až se sejde celá rota.  

 Mezi tím  již byla vystřelena světlice/dělobuch, jako echo pro stávající hlídky v terénu aby se napojili pojítkem na nejbližší zdířku někde na stromě nebo na svém stanovišti a byly tak uvědoměny o situaci. Nastupovali psovodi se psi, poplachovka podle vyhodnocení situace. Hlídkami se táhla clona buť podél hraničního  zátarasu nebo hraničního  pásma. Vše záviselo na vyhodnocení konkrétní situace. Prostě skutečný poplach na hranici.  To už nebyla hra na vojáky, to byla profesionálně secvičená činnost. Dopředu nikdo nevěděl, co se z toho poplachu může vyvinout.
  
  No a  o třech takových bude řeč. Ale jak říkám, nečekejte žádná dramata, střílečky. Opravdové drama, které skončilo smrtí jednoho z nás se odehrálo během normální poklidné hlídky  neopatrným zacházením s pro nás neznámou zbraní. Bohužel tomu byli svědky i civilisté. O tom ale psát nebudu.
                                                 

                                    
Poplach, který byl vzápětí odvolán

  Měl jsem již za sebou dva měsíce přijímače ve Volarech, měsíc služby na pohraniční rotě Gsenget poblíž Prášil, půl roku péešky opět ve Volarech ale na pohraniční rotě Březník jsem byl nováčkem. Sem do těch hrozných nekonečných lesů plných slatí a mlhy nás několik budoucích poddůstojníků přivezli v noci  na náklaďáku teprve před třemi dny. Byl jsem určen do hlídky s jedním mazákem, psovodem, který byl zároveň i velitel hlídky. Normálně psovodi velitelé hlídek nebyli, protože šli se psem  vpředu a velitel jako druhý. Kdyby pes zjistil cizí stopu.  Byla nám určena trasa , kterou jsme měli za osm hodin projít.  V rámci trenýrovky psa jsem vyfasoval ochranou koženou manžetu pod rukáv blůzy. Měl jsem totiž během hlídky našlápnout pro psa stopu, na jejímž konci mě měl pak pes zadržet.
  
  Vyrazili jsme tedy po Staromodravské cestě  směrem k začátku hraničního pásma, které tenkrát bylo asi v poloviční vzdálenosti mezi Modravou a Březníkem. Tam jsme se dali vpravo směrem k Modravskému potoku. Po nějaké době jsem byl velitelem hlídky zaúkolován abych pokračoval  dál sám, dole před potokem abych z pěšiny sešel a vzal to k potoku lesem a asi padesát metrů proti proudu od lávky přeskákal ten po kamenech. Pak jsem měl pokračovat do protějšího svahu ale trochu bokem od průseku, kterým se normálně chodilo dál. On že mi dá půl hodiny náskok a pak zahájí stopování. A ať se nebojím. Když se nebudu při zadržení hýbat, tak mě pes jen vyštěká a kdybych se přece jen nějak pohnul a pes šel po mně, ať mu nastavím ruku s tou ochranou manžetou. Že se pes zakousne do ní a pak že on už přiběhne a odvolá ho. A tenhle že je už starší, docela klidnej, žádnej rabiják.
  
  Přeskákal jsem tedy potok, přešel cestu, koukám do stráně kudy to vzít, ale žádný průsek nevidím. (Samozřejmě že ne, když jsem byl o 50 metrů jinde.) A tak jsem to vzal tudy, kde se mi zdál les řidší. Ušel jsem asi 300 metrů, opřel se o strom a mněl asi půl hodiny voraz. Pak už jsem začal s nervozitou vyhlížet psa, abych byl na něho připraven. Ještě nikdy před tím jsem figuranta nedělal, tak abych to zvládl. Minuty ubíhaly, čtvrthodiny ubíhaly, pes nikde. Asi za hodinu a půl už mě to bylo opravdu divný. Tak jsem se vrátil zpět k cestě, ale zůstal jsem skryt nad ní ve svahu a čekal dál, jestli se mazák někde neobjeví. Musí mě přece hledat a má psa. Po velmi dlouhé době, asi za hodinu nám měla končit služba, jsem se po cestě vydal zpět k rotě. V místě, kde se úzké údolí podél potoka rozšiřuje na široké údolí k Luznému, byla uzoučká lávka, kudy jsme si zkracovali cestu, aby se nemuselo chodit velkým obloukem napříč údolím pod Březnickou hájovnou. Vylezl jsem do strmého svahu, pak už by zbýval jen kousek přes louku kolem hájovny a to už bylo kousek od roty. Před loukou byl, ještě ale ve svahu, takže z roty tam nebylo vidět, takový veliký vývrat. A to jsem už věděl, že tam hlídky, které přicházejí ze služby tímto směrem, třeba chviličku pobudou, dají cigárko. Na rotu se ze služby muselo přijít přesně. Ani o 5 minut dříve. Říkal jsem si, že tam bude asi velitel hlídky na mě čekat, že se domluvíme a normálně se ze služby vrátíme. Ale nebyl tam. Když nastal čas, vydal jsem se tedy sám na rotu.
  
  Vejdu do dveří baráku a tam na chodbě všechno lítalo. V různém stupni oblečení, někdo už i se samopalem. Vtom kolem mě běží Petr H., byli jsme spolužáci z náchodské průmky, uvidí mě a začne hulákat: „Konec poplachu, konec poplachu!“ A ke mně. „Ty vole, kdes byl?  Tady je kvůli tobě vyhlášenej poplach, že ses ztratil“.
  
  V kanclu jsem pak musel vysvětlovat ZVPákovi na operační mapě, kudy jsem chodil. Nějak  mu nelezlo do hlavy, že jsem neviděl ten průsek. Za čas, kdy už jsem terén určený naší rotě lépe znal, mě to do hlavy nelezlo také. Mluvili jsme spolu v klidu, i on už byl v pohodě. Zřejmě byl také rád, že z toho nebyla žádná mimořádná událost. Já si ale neodpustil na svou  obhajobu  říci, že za to přece nemůžu, že je ten pes blbej a místo aby šel po mý stopě tak to bral furt po pěšině, jak byl za ta léta zvyklý. A že kdyby na mě velitel hlídky počkal před rotou a nebyl vyděšenej,  že jsem se snad ztratil, tak jsme se normálně vrátili a žádný poplach nemusel být.
  
   Měl jsem na mazáka docela vztek. Ale později jsem pochopil, že nemohl jednat jinak.  Neznal mě a kdoví co si mohl myslet. Bylo to na hranicích a byl jsem tam nový. Jestli dostal pes zvýšenou dávku cvičení ve stopování, zaražené vycházky, menší porci do misky, nevím. Je zajímavé, že ještě dnes si pamatuji jména některých našich psů, Cyrda, Fero, Lesan …  ale tohoto ne. Vím jen, že byl ze všech psů na rotě nejstarší. Mazák.

Druhý poplach. Pár facek

  Bylo to v zimě 1964. Na Modravě utekli nějací učni z tamního dřevařského učiliště. Vedení učiliště to nahlásilo dost pozdě a tak jsme dělali clonu až na zátarasu, tzv. EZOH (Elektrické Zabezpečení Ochrany Hranic).  To jsou ty dráty co se po Listopadu stříhaly. Tedy blíže ke státní hranici. 

Když byl pohraniční poplach vyhlášen, rychle jsem na sebe natáhl jen přes košili a kalhoty ty bílé maskovací hadry, ušanku, lyžáky, opasek se sumkou a upaloval na zbrojárku pro samopal, ostré náboje, signální pistoli, světlice, pouta, pojítko, dalekohled a na nástup. Tam jsme se dověděli o co jde. 

 Rychle pro lyže a již s parťákem vyrážíme k nám určené strážní věží, tzv. špačkárně, u zátarasu. Bylo to tam asi 5 kilometrů. Jirka ještě v těch místech nebyl, tak mu říkám že pojedu první a kdyby nestačil, že tam dojede po mé stopě. Měl jsem v úmyslu jet mimo vyjetou lyžnici přímo lesem abychom to měli kratší. Hnali jsme co jsme mohli, Jirka za mnou ani moc nezaostával. Splavení a propocení jsme dorazili ke špačkárně, zapíchli lyže do sněhu a po žebřících vylezli na ochoz. Nedovolili jsme si ani na chvíli zalézt do budky abychom ani na okamžik neztratili z očí svěřenou část průseku se zátarasem, každý ve svém směru. Postupně jsme vychládali. Co s námi asi po čtvrt hodině dělala zima a vítr, při našem oblečení, si asi každý dovede představit. Vyzábli jsme na kost. A stejně na tom byli i ostatní hlídky.  Konečně se asi za dvě hodiny ozval dělobuch, zapojím pojítko, Akce odvolána. Konečně.
  
  Ti učni se prý už vrátili. Udělali si samostatný výlet někam do lesa, aniž by o tom někomu řekli. Když pak někteří kluci od nás z roty byli na Modravě na vycházce, dali si v „Chatě„ pár piv.  Potom potkali venku  několik  chlapců z toho učiliště, tak jim dali tak říkajíc pár přez dršku. No neudělali by jste to taky?

Třetí poplach. Poslední, který nám byl vyhlášen
  
Bylo to pět dní před civilem a zrovna ještě k tomu pohraniční poplach. Vše lítalo, jak jsem již popisoval v předchozím. Až na to, že nám najednou začalo být divný, že velitel roty nadporučík F. neposílal okamžitě hlídky ven, ale poprvé za celou dobu se čekalo  až se seběhnou všichni. Pak se před nás postavil a oznámil nám, že ze sousední roty zmizeli čtyři mazáci. Že nebudeme dělat clonu na el. zátarasu, ale přímo na státní hranici. Protože ti chlapi můžou mít u sebe klíče od průchodů v zátarasu a taky mohou být ozbrojeni. A ať si tedy dáváme bacha, protože ten prostor tam tak moc neznáme a abychom se taky náhodou nedostali za hranici. 
  
  A potom se obrátil ještě k nám mazákům s tím, že jdeme za pět dní do civilu a že by byl rád,abychom šli do něho všichni. Před několika dny se totiž stala v úseku naší roty nešťastná událost, při které jeden z nás nedovolenou manipulací svého parťáka  se zbraní na hlídce přišel o život.
  
 Již se nepamatuji jak dlouho akce trvala. Ale když si pak sousední rota při témže poplachu své čtyři mazáky našla kdesi v jejich úseku, jak leží a chrápou ožralí někde pod smrčkem, byl poplach odvolán. Co s nimi jejich velitelé udělali jsme se nedověděli. Myslím, že u nás u npor. F. by jim to s pořádným seřváním prošlo. My jsme se na ně nezlobili, vždyť i oni již sloužili 26. měsíc a na nějaký ten výstřelek již měli nárok. Jakýpak mazáci, těmi už byli naši bažanti, už byl v přijímači další ročník. My skoro už dva měsíce sloužili vlasti na státní hranici třetím rokem, takže jsme byli už skoro záložáci. Přáli jsme jim, aby to s nimi dopadlo dobře.
  
  No a pak za pět dní přivezla větřieska na rotu další várku nováčků, mi již v civilu jim při nástupu rituálním způsobem předali své samopaly. Pak již jen loučení s kluky „Vydržte tady a doslužte bez průseru“, nasednutí na korbu náklaďáku a sbohem 10. Pohraniční roto Březník.


(c) AUTOR:  Václav Kopecký

ZAJÍMÁ VÁS VÍCE ?  Klikněte si pro další příběhy:  

Pár vzpomínek na službu u PS

Pár vzpomínek na službu u PS (2) 


DISKUZE NA TÉMA POHRANIČNÍ STRÁŽ - klikněte zde: 

Diskutníci CZ - Pohraniční stráž a státní hranice

Facebook - Pohraniční stráž  (pouze na pozvání).