Pár vzpomínek na službu u PS - VI

                                              Poddůstojnická škola PS Volary.

Po dvou měsících přijímače a přibližně měsíci na pohraniční rotě Gsenget poblíž Prášil jsem se znovu ocitl ve Volarech, v poddůstojnické škole. Byl jsem zařazen do výcvikové roty pro budoucí velitele tarasnicových družstev. Nebudu psát o tom, že to vlastně bylo jen pokračování drilu z přijímače. Jak jsme se z počátku ani nezastavili , jedině při nástupu nebo leštění kanad. Natož sedli, jedině při PŠM.(Politické školení mužstva). To jsme v pohybu nebyli. 

Jinak se alespoň klusalo na místě i ve frontě k okénku kuchyně na menáž. Kuchyň byla  zvenčí z neomítnutých cihel, jídelna žádná. I jedli jsme lžící z esšusů , posedávali při tom venku všude kolem kde se dalo a na čem se dalo. Při dešti nebo sněhu jsme mohli do takové obrovské jakoby stodoly, která jinak sloužila za tělocvičnu či kinosál.

Nebudu psát, jak jsme se učili plazit na vyasfaltovaných cestách mezi dřevěnými baráky našich ubikací, o ‚uhlobaronech‘, kteří dle své blahovůle rozhodovali kdo si přinese od nich na svůj barák uhlí dobré nebo mour. O jinovatce v zimních nocích na trubkových konstrukcích postelí, protože ty dřevěné baráky se nedaly kloudně vytopit. 

O tom, že jsme na výcvik v taktice vyfasovali uniformy, ve kterých se vrátili z války naši vojáci, na dotrhání. A ty se tedy při taktice na nás skutečně doslova dotrhaly. Orvané výložky, knoflíky už skoro žádné, náhradní jsme neměli, utržený rukáv nebo kus nohavice, to už se také nadalo přišít, protože to prostě nebylo. Co bylo jen natrženo ,se sešilo.

Taktická i jiná cvičení se prováděla v okolí města a my v tom rozervaným oblečení před zraky obyvatel za zpěvu bojových, hraničářských i jiných písní tím městem pochodovali. Ale zřejmě došlo ze strany volarských občanů, asi i důstojnických paniček , ke stížnostem, jakže to vojáci v  rozervaném oblečení vypadají. A tak byl vydán zákaz pochodu přes město (pokud se jednalo o přesun na taktická cvičení), abychom nepohoršovali obyvatele Volar a nedělali ostudu Pohraniční stráži. V místě, kde naše dřevěná kasárna sousedila s loukou se prostříhal drátěný plot a my pak vypochodovávali na taktiku místo hlavní branou tou dírou v plotě a město obcházeli přes louky. O tom všem a o jiném se rozepisovat nechci, to jsme prožívali všichni více méně stejně.

Chci se ale zmínit o našem veliteli družstva, svobodníkovi-absolventovi, kterého jsme neměli, ale opravdu neměli rádi. Doslova vojnu žral a předsevzal si, že z nás udělá opravdové vojáky. Například při taktice, zatím co dvě druhá družstva naší čety měla voraz, kouřovou, my si to údolíčko museli proplížit ještě jednou. Útoky v maskách a atombordelu byly jeho lahůdka. Vzpomínám si, jak jsme jednou tak útočili přískoky a plížením plazením přes takovou jinak nádhernou louku, poblíž se na ní pásly krávy, jejich zvonce zvonily, prostě pošumavská idylka. A jak se tak plazím, přede mnou kravinec. Nebyl zrovna čerstvý, ale úplně suchý také ještě ne. Odsunu se tedy asi metr stranou, že to vemu jaksi bokem. Ale ten náš hajzl stál za mnou, já musel zpět a on mě kopanci do zadku pomáhal ten kravinec překonat.

Nejhorší bylo, že on to nedělal, aby z toho měl srandu, nebo aby nás ponižoval, to ne. On to své poslání, udělat z nás pohraničníky skutečně žral. Jindy, to jsme měli zase nějakou mládežnickou schůzi, při které jsme mu mohli tykat, nás vyzval, že si jako svazáci můžeme vše vyříkat na rovinu, ať se nebojíme. Tak jsem mu tedy řekl, co jsem měl na srdci a že je pěkný vůl. Nic se nedělo, nerozčílil se. Ale při nejbližší taktice jsem tarasnici, vážila 20 kg, nosil na zádech já. I když jsme se vždy při jejím nošení střídali, tentokrát, pokud mě chtěli kluci vystřídat, nesměli.

Když už jsme, ke konci péešky, té jeho buzerace měli tak akorát, přemýšleli jsme s kamarádem Karlem jak na něj. S ostatními poddůstojníky to již bylo skoro, říkám skoro, v pohodě, ale ten náš nám pořád ‚dělal vojnu‘. Tak jsme si naše družstvo udělali z novin papírové čepice, na ně namalovali různé hodnosti americké armády od seržanta výše a že se ho alespoň v osobním volnu pokusíme ignorovat a budeme se řídit podle sebe. To nám ale pochopitelně vydrželo jenom krátce. Tak jsme přešli k jinému nápadu. 

Těsně před večerkou si naše družstvo kleklo vedle kavalců a modlili jsme se nahlas Otčenáš. My s Karlem jsme ho uměli a tak jsme předříkávali. S tím si už nedokázal sám poradit a my dva skončili u velitele naší výcvikové roty, kterému nás práskl, že to je nějaká politická provokace. To se nám s Karlem podařilo na štěstí vyvrátit. Přesvědčili jsme kapitána , že to byla jen reakce naší mladické nerozvážnosti na způsob drilu našeho velitele družstva. Co mu kapitán po našem odchodu řekl nevím, možná i byl za svou iniciativu pochválen.

Neměli ho rádi ani ostatní kluci v četě, ale ani ostatní velitelé družstev. Po ukončení péešky , ti lepší z nás byli vybráni jako budoucí velitelé družstev pro další ročník nováčků, který narukuje do Volar. My ostatní jsme byli odveleni na pohraniční roty. A z toho měl každý strach. Ostatní velitelé družstev, co byli absíci, nyní již podporučíci, za mnou přišli a říkali mi, že kdybych byl v družstvu u nich a ne u toho vola, že bych zůstal ve Volarech a na ‚čáru‘ nešel. Tehdy jsem to bral opravdu jako zlo. Později, po nějaké době služby na pohraniční rotě, jsem dal za pravdu jednomu desátníkovi, kterého přeložili z pohraniční roty na výpomoc zpět do Volar. Byl z toho dost naštvaný a říkal nám: „chalani, čáry se nebojte, tam žádná buzerace neexistuje jako tady, odsloužíte si svý a máte klid. Tam jste svými pány“. A měl pravdu.

Tak jak říkám, toho našeho absíka-velitele jsme mi členové jeho družstva za tu jeho buzeraci až do poslední chvíle péešky z hloubi duše nenáviděli. A tu naší nenávist podporovaly ještě tři další závažné důvody. Byl komunista! Byl rezatej ! A jmenoval se Zikmund !

Ale abych byl i k němu trošku objektivnější. Jednou vyjednal celému našemu družstvu vycházku a vyrazil s námi na výšlap na nedaleký Bobík. A tenhle výlet se mi skutečně líbil . Možná bychom dnes, po několika desetiletích, on, Karel a já mohli někde u piva již v poklidu a bez emocí pokecat o ‚starých časech‘.

(c) AUTOR:  Václav Kopecký 

Fotografie:   http://www.vojensko.cz/