Pár vzpomínek na službu u PS - IX.
Je
to zvláštní, ale některé vzpomínky na vojenskou službu, ač by
pro mne měly být důležitější nad jiné, jsou zamlženy
uběhlými desetiletími. A naopak jiné, banální, ani ne příhody
nebo snad i události, jen takové nicotné střípky okamžiků, se
vynořují náhle odkudsi ze zapadlých komůrek mozku. Život běžel
vpřed, psal nám další a další příběhy a náš vojenský čas
mládí odplouval nepozorovaně v dál.
Dnes, i kdybych se rozkrájel nebo snad i rozčtvrtil,
už si nevybavím, zda stály nad březnickou hájovnou pro
důstojníky dva finské domky nebo jen jeden. Vím třeba, že
v zimě přivezli na naší rotu Gustu Fučíkovou. Pamatuji se,
že zabalenou do dek jí kluci vezli na saních na Roklanskou chatu.
Prý tudy J.Fučík za války utíkal do Bavor. Nikdy jsem nic
takového neslyšel a to za minulého režimu nás Fučíkem krmili
horem dolem. I Fučíkův odznak jsme na vojně plnili. No, dejme
tomu. Ale jestli se stavovala i na rotě, nebo se tady jen
přepřahalo, zda s ní byla nějaká beseda, nevybavuji si.
Vím, že jsem také provázel po pěšinách v okolí Roklanské
chaty autora „Krále Šumavy“, spisovatele Rudolfa Kalčíka. Ale
jeho podobu, ani o čem jsme si při tom toulání povídali, si již
nevybavuji.
Ale
vzpomínám si, jak jsme narukovali do Volar. Byl pátek, z našeho
města nás bylo pět, čtyři jsme byli spolužáci a jeden ze
sousední ulice. Domluvili jsme se, že se všichni necháme ostříhat
dohola. Já vůl šel první. A oni mě pak, když jsem se k nim
vrátil, zprvu ani nepoznali. A tak se ti zrádci nechali ostříhat
jen ‚po vojensku‘. V tu ránu byla pryč rada mého otce,
když jsme se loučili při mém rukování. ‚Hlavně nebuď ničím
nápadnej, ať si tě nikdo nezapamatuje‘. No a já byl se svou
šišatou hlavou z těch asi tisíce branců, nebo kolik nás
tam tehdy bylo, holohlavý snad jediný. V nejbližších dnech
mě už znali v příjímači všichni poddůstojníci a velitelský
sbor. Ještě po třech měsících, to už v péešce, se na mě
někteří chodili dívat, jestli už zarůstám.
Vzpomínám si, jak jsme se zprvu, už vše
vyfasované, oočkováni, jen povalovali na ubikacích po kavalcích,
občas nás v hloučku odvedli ke kuchyni pro jídlo. Během
soboty a neděle přijížděly ještě další várky odvedenců a
my si před nimi připadali už jako vojáci, protože oni stáli na
buzerplacu ještě v civilu a my se kolem nich poflakovali už
v uniformách, rozdávali rozumy, protože jsme tam oproti nim
již den dva byli. Mohli jsme je již poučovat, kde a co je. A to
povalování a nic nedělání nás již začalo pomalu nudit a mi
naivci si začali přát, že by bylo skoro lepší, aby se už
konečně něco dělo. A to něco přišlo. Nečekaně. Šokovaně.
Náhle. V pondělí v 6.00. Řevem „BUDÍČEEEK!!
BUDÍČEK! Padám, padám. Jedu, jedu, jedu!“. A ten řev pak
pokračoval nepřetržitě po celé dva příští měsíce. I bylo
nám dáno poznat, že člověk začíná teprve až s jednou
červenou frčkou na výložce.
Vzpomínám si, jak asi po týdnu přijímače jsem
ležel na chodbě marodky, kde mě bylo poručeno zalehnout na
podlahu. Měl jsem sedřenou patu z kanad. Kalhoty ‚na půl
žerdi‘. Vedle mne na té zemi ležel statný německý ovčák
z nějaké pohraniční roty, doprovázený svým psovodem.
Takže tam nebyl tak opuštěn jako já a tedy byl na tom lépe.
Přišel lapiduch, prdnul psovi nějakou injekci, mě dal tetanovku,
ani nevím, jestli vyměnil jehlu. Ale asi ano, vojnu jsem ve zdraví
přežil.
Vzpomínám si, to už bylo v péešce, jak jsem
šel od někud přes nástupiště. Hadry na sobě ne v dosti
čistém stavu. Jak by také mohli po tom všem válení se po zemi,
přískocích, opičích drahách, olejování a zase vytírání
tarasnic atp. A tu se odněkud objevil velitel školy, podplukovník.
Byl to strašlivej pérák, když procházel objektem, každý,
včetně důstojníků zalézal kam se dalo, aby nebyl spatřen.
Zavolal si mě k sobě a z jaké roty jsem. Já že
z tarasnicový. A on si jen přede mne odplivl, řekl „Prase“,
otočil se a znechuceně odkráčel. Také jsem byl svědkem, jak šel
jednou uličkou mezi baráky naší tarasnicové roty, uviděl na
zemi nějaký pohozený papírek, dal si zavolat velitele roty a
kapitán ho musel před námi sebrat, když si prý neumí sám
udržet pořádek.
Vzpomínám si na závěrečné cvičení při ukončení
péešky, kdy celá škola vyrazila pěšky se vším všudy na tři
dny do terénu. Jednotlivé roty se měly poslední den cvičení
v určitou hodinu sejít kolem jakési opuštěné a
polorozbořené vesnice a ze všech stran na ní zaútočit. Která
víska to byla a kudy jsme ty tři dny postupovali, vskutku nevím.
Ani si nevzpomínám, že by nás to nějak tehdy zajímalo. A tak
jednou takhle z rána odpočíváme po nočním přesunu
rozloženi podél lesní cesty. A tu se náhle na té cestě objevil
andílek. A jak se k nám blížil, poznali jsme, že to není
andílek, ale malá blonďatá holčička, místo křidélek na
zádech velikou brašnu. My koukali na to malé stvoření, které se
tu nečekaně v tom lese zjevilo, jako na svatý obrázek. A
ona, že se jmenuje Liduška, je tady z hájovny a chodí tudy
do školy do první třídy. No a já si z celého toho cvičení
pamatuji jenom to, jak jsem pak v té dobývané vesnici střílel
z tarasnice a tuhle malou blonďatou Lidušku.
Náhle se mi vynoří vzpomínka na velitele březnické
pohraniční roty nadporučíka Forhejma. V zimě napadlo
spousty sněhu a my měli stále co prohazovat. Sloužil jsem
dozorčího roty a nadporučík mi řekl, že by to chtělo také
odházet sníh od stěny baráku. Můj pomocník seděl u telefonní
ústředny, já zrovna neměl nic na práci, všude byl klid a možná
jsem už také nechtěl nikoho otravovat. Vzal jsem si tedy lopatu a
sníh od baráku začal odhazovat. A tu slyším za zády Forhejma:
„Dozorčí, od toho tady nejste. Vy máte mít bílé rukavičky a
práci jen rozdělovat“. Tak takhle mě velitel vychovával. Jako
poddůstojníci jsme samozřejmě nedělali rajony, ale různých
prací, jako kácení soušek, jsme se účastnili. Například
řezání dřeva na topení byla čistě naše záležitost.
Jedna úsměvná vzpomínka, kdy jsme kolem cesty
vedoucí z údolí k rotě naháněli selata, která byla
na rotu právě přivážena a nějak se nám rozutekla. Také veliká
sranda a zpestření dne. Nebo jak jsme před odjezdem na
dvacetičtyřhodinovou službu na piket na Roklanskou chatu tajně
vybírali vejce od slepic, které na rotě chovala manželka jednoho
z důstojníků. Při hlídkách se vždy nasbíraly nějaké ty
houby, ‘hitlerovo‘ sádlo jsme s sebou také vždy měli a
na hájence se pak v takovém velikém pekáči dělala
smaženice. Jen těch vajec do toho množství hub bylo vždy málo.
Před
lety jsem také četl pěknou knihu , kterou napsal jakýsi pan
Václav Šimáček. Myslivec. Upoutal mne její název: ‘Dvanácterák
z Modravy‘. Nedalo mi, abych si jí nekoupil. Nádherné
počtení z přírody, lovecké zážitky. V jedné povídce
tam píše, jak stříleli jelena na svazích Mokrůvky v Luzenském
údolí. Museli to být ale lidé, jak se dnes říká VIP. Protože
obě Mokrůvky, Velká i Malá, které ohraničují z levé
strany Luzenské údolí, jakož i skoro celé toto údolí, vyjma
nejbližší jeho části k Březníku, již bylo za dráty.
Ano, občas tam nějací lovci byli vpuštěni, na jeleny, tetřevy.
Pro střelenou zvěř se potom jezdilo vraty skrz zátaras po cestě,
která probíhá údolím směrem k Modrému sloupu. S těmi
lovci vždy musel od nás někdo jít, aby jim otevřel průchody.
Autor zmiňuje i datum tohoto jeho prvního lovu v okolí
Březníku. 22. a 23. září 1965.
A já jsem z Březníku odcházel do civilu 28. září téhož roku. Určitě jsme se nepotkali a i kdyby, nepřikládal bych tomu nijakou pozornost. Několikrát jsem už nějaké lidi za dráty pouštěl a doprovázel je. A vozka nebo šofér s nimi pro ulovenou vysokou zajížděli. O tom, že měli povolení pohybovat se a lovit v zakázaném pásmu, natož i za ‚dráty‘, už v knize nepíše. Pochopitelně. Někteří lidé, prominenti, tam prostě povolení dostali.
Pro
mne ale byl nádherný zážitek, když jsem měl v hraničním
nebo zakázaném pásmu doprovázet lesní dělníky, kteří s koňmi
stahovali z nepřístupných strání dřevo. Sledovat tu souhru
koňáka se svým koněm, ten fortel při manipulaci s těmi
kmeny, to bylo něco úžasného. Od té doby jsem podobnou práci
neviděl.
A
potom mám ještě jednu vzpomínku, na kterou se nedá ani po letech
zapomenout. Ta je tak pevně ukotvena v mé mysli, že kdyby
všechny ostatní se vytratily, tahle zůstane. Pokud by toto mé
neobratné vojenské povídání četla náhodou i nějaká dáma,
prosím, aby teď ve čtení dále již nepokračovala. Je to
vzpomínka na ‚kadibudku‘ na Roklanské chatě. Stála od ní pár
kroků, jak už tak tyto kadibudky obvykle stávají. Ale pánové,
to její umístění! Přesně na kraji prudké stráňky, která se
svažovala do údolí táhnoucího se podél Roklanského potoka. A
jinak byla ze tří stran obklopena lesem. A když jste v ní
seděli, co seděli, přímo si hověli, vykonávaje nezbytnou
potřebu, před vámi byl rozprostřen nádherný přírodní obraz.
Ten úchvatný pohled do údolí před vámi, podél potoka se táhla
cesta mířící skrz lesy a slatě až kamsi k Modravě,
protější zalesněný svah. Na pravé straně váš pohled upoutalo
malebné jezírko, obklopené smrkovými velikány, s malým
ostrůvkem, na němž i několik smrčků se uchytilo. Na jezírku
maličký vor, občas jsme na něm blbli. Dnes je už tato Roklanská
nádržka bohužel vypuštěná. A tak jste si v klidu a míru
seděli, nikdo vás nehonil, čas se náhle zastavil, myšlenky se
rozutíkávaly do všech směrů, na domov a podobně.
A
za zády vám mlčel, šeptal, zpíval, hučel, to podle síly větru,
les. V duši mír, útroby vyprázdněné a u nohou překrásný
výhled. Na celém úseku roty se mu mohl rovnat jen pohled od
Březníku údolím k Luznému, rozhled z Medvědí hory, a
potom ještě nádherná slať skryta v hloubi lesa ležící
v prostoru od cesty Březník – Roklanská chata ke státní
hranici. Jsem přesvědčen o tom, že kdyby roklanskou kadibudku
znali naši básníci, tak se o ní psalo v čítankách. Škoda,
že neznali. Tak byla česká literatura a poezie značně ochuzeny.
Když
dnes slyším někde hrát písně „Na Šumavě je dolina“ nebo
„Včera jsem byl u muziky“, vždy se mi vybaví, pravda, už
velmi nezřetelně, obrázek vesnické tancovačky někde na Kvildě,
Modravě, Borové Ladě, lhostejno přesně kde. My v uniformách
péesáků, lidé k nám byli přátelští, duše se zmocnila
touha po domově, co asi ti všichni kamarádi a kamarádky, rodiče
dělají. A mírně nebo i více opivněni měla pro nás i ta stará
vojenská odrhovačka „Na staré Mohelně, na státní hranici, je
parta...“ svůj hymnický význam. Tak procítěně to dokáží
zpívat jen chlapi v uniformě, nebo ti co jí tenkrát nosili.
Tohle, to nostalgické rozpoložení, nedokáže žádná manželka,
přítelkyně, milenka, kolegyně, prostě žádné ‚ženstvo‘
nikdy pochopit.
Těch
26 měsíců služby na Šumavě způsobilo, že se mi dostala až
pod kůži. Zlé odnesl čas, už to není proklatá Šumava, ale
vzpomínka na nekonečné lesy, nádherné slatě, pošumavské louky
se stády skotu, na všechny ty kluky, i když mnohé tváře a
jména již ze vzpomínek vybledly. Už se v noci na hlídkách
neklepu zimou, nepadám únavou po padesáti kilometrech ježdění
na lyžích v týlu roty sem a tam, nejsem promočen, nohy a
ruce nemrznou. Občas beru do ruky Klostermannovu knihu „Ze světa
lesních samot“ a znovu si čtu příběhy z Březníku a
Roklanské hájovny a přidávám si k nim příběh náš.
Je
dobře, že už skrz Šumavu nevedou žádné zátarasy, dráty, že
tam nemusí chodit další mladí kluci se samopaly a střežit za
jakéhokoliv počasí, v dešti, mrazu, sněhu, státní
hranici. Že to bylo z dnešního pohledu ‚absurdní‘? Bylo.
Ale my jsme svět nerozdělili. A už v pravěku si každý kmen
střežil své území. Panovníci stavěli strážní hrady
v blízkosti svých hranic a přeshraničních stezek a cest,
dávali střežit horské průsmyky. Chodové. Různé finanční
stráže. Za první republiky SOS (Stráž obrany státu). Američané
mají plot na hranici s Mexikem, atd. A naproti nám byla
v Bavorsku jejich Grenzpolizei. A dnes při fotbalovém EURO kontrolují Poláci svoji hranici svou Pohraniční stráží WOP.
A
tak každý rok 11. července tiše vzpomenu na všechny ty kluky, se
kterými jsem na Šumavě sloužil. Na ty, kteří tam byli před
námi i na ty, kteří tam přišli po nás. Na všechny, co nosili
na klopě uniformy na zeleném podkladě odznáček psí hlavy. Dnes
již Den Pohraniční stráže v kalendáři není. To ale
neznamená, že na své dva roky mládí zapomínáme. Proto ten den
pozvedám ke rtům sklenku, zadívám se někam do dáli a tiše, jen
pro sebe řeknu: „Tak na nás!“
(c) AUTOR: Václav Kopecký
ZAJÍMÁ VÁS VÍCE ?
Klikněte si: dříve publikované příběhy V.Kopeckého
2 komentáře:
Díky za ten článek, mluví mi přímo z duše. Já tam byl 5 let (1956-61), kousek dál na bývalé (staré) Javoří Pile. To ještě byla 17. rota 4. praporu Modrava. Jsem již starý dědek, ale když tak někdy sedím doma sám, vzpomínám na ta léta. Jména si již moc nepamatuji, ale ty kluky vidím pořád před sebou. Nebyla to lehká vojna,ale myslím, že z každého z těch kluků vychovala chlapy. Pro mě osobně, jako pro velitele roty, to byla vynikající škola života.
Zdravím všechny PS
vm
Jen malá připomínka - v Polsku již není Wojsk ochrony pogranicza (WOP) nýbrž tam je Straż Graniczna (SG).
Okomentovat