Je Nový rok 1966. Slavíme. Rota slaví. Střílíme světlice. Něco popijem. Tak jako vždycky
na Vánoce a Nový rok. Ještě nic nevíme, že si NDR vydupalo v SSSR, aby hranice mezi
NDR a ČSSR přestala být střežena. Jako, že bychom měli být přátelé a druzi ve zbrani. Hranice je dosud střežena běžným způsobem.
Velitel roty a zástupce velitele jezdí každý měsíc na brigádu PS, do dnes již jen Ostrova, na třídenní velitelské shromáždění. Nás, pár rot, Boží Dar a Loučná a Podlesí a Potůčky smí dojíždět vždy jedním Gazem, protože to mají blízko a na brigádě není dost míst na ubytování. Lednové shromáždění 1966 probíhá zcela normálně. Vyhodnocení jednotlivých činností a povinností rot. Poučení o mimořádných událostech, co bude v únoru za výcvik, finance rot a tak běžný chod vojskového tělesa. Samozřejmě i finanční náčelník, kromě jiných odborných náčelníků má svou hodinku. A tu se naznačuje něco, z čeho zůstáváme paf. Tedy, že by jako měla skončit vojsková ochrana SH s NDR a tedy, že se nebude vytvářet finanční plán brigády na rok 1966.
Jsme zaraženi, mlčky jedeme domů. Každému se ženou hlavou tisíce myšlenek, myšlenek hlavně těch, které se osobního života týkají. Šuškanda pracuje, zprávy přicházejí ze všech stran, často protichůdné. Aby přestala šuškanda, velitel brigády nám na únorovém shromáždění nalévá čistého vína. A to, co se šuškalo, je skutečností. Uklidňuje velení rot, že personální otázky se budou řešit z každým individuálně.
V průběhu začátku března přichází rozkaz velitele brigády k ukončení OSH k poslednímu dubnu 1966. Koncem března přicházejí kádrové rozkazy velitele brigády a první vojáci základní služby (VZS) jsou převelováni na západní hranici.
Přichází rozkaz k likvidaci spojení a SiS, celého systému fungování roty. Na rotě zůstává velitel a výkoňák a tak 15 vojáků k likvidaci objektu. Konec roty jsem nezažil. K 1.5.1966 jsem byl převelen na velitelství brigády a ubytován v bývalých ubikacích vojákú velitelských rot, kteří byli již také převeleni na západ, kde jsem pobyl do konce září 1966.
No pár se nás tam sešlo, tak deset svobodných. Každé ráno rozvod VZP do zaměstnání. První vojáci z povolání (VZP), kteří mají odsloužený šestiletý závazek za absolvování vojenského učiliště, přecházejí k Veřejné bezpečnosti (tehdejší policie). Pohraniční stráž přechází na čtyři roky pod velení Ministerstva národní obrany (MNO).
První VZP jsou převelováni k útvarům MNO. Mohou si vybrat místo dislokace. Chtěl jsem na letiště do Mošnova. Smůla, příliš mnoho zájemců. Mám totiž odslouženo jen tři roky. Jsem přidělen k likvidaci archivu brigády. Velím postupně několika kolonám převážející archiv brigády na HS PS OSH do Prahy. Potkávám spolužáka Navrátila, slouží na Hlavní správě PS. Táta mu tam pomohl, ani jsme nevěděli, že má tátu Péesáka, má štěstí.
Po ukončení likvidace archivu, jsem přidělen k likvidaci chemického skladu brigády. Svážíme protichemický materiál z rot, materiál se třídí a připravuje k převozu na nově vzniklou Plánskou brigádu PS. Materiál je postupně odesílán na místa určení. Chemický náčelník odchází na Planou, dostávám nabídku jít dělat velitele protichemické roty v Plané. Odmítám.
Za nějaký čas dostávám nabídku jít dělat velitele hospodářské roty v Plané. Odmítám. Mým cílem je dostat se do města. Do pustiny jako byl Načetín, kde jsem pobyl šest týdnů už nepůjdu ani náhodou i kdybych měl závazek zaplatit. Počkám. No jinak paráda. Žádné služby, v Ostrově zábavy do sytosti i tanečky a jedna povolná paní mě má ráda,tak si i zaskotačíme v postýlce. Jak se na vojně říkalo, to přežiju i s bodákem v prdeli. A přežil.
Dostávám nabídku na umístnění u 72. motostřeleckého pluku v Karlových Varech. No konečně! Velkoměsto v maloměstě. Alespoň dříve to platilo. K 25.9.1966 nastupuji do automobilní poddůstojnické školy jako velitel čety. Se mnou velitel roty z Podlesí npor. Hastík. Tak skončil můj pobyt u PS MV. K VB jsem nesměl. MNO si to bedlivě hlídalo. Žádná sláva to ale nebyla.
Armáda - ČSLA? Zcela jiný svět. Proti tomu armádnímu svrabu, byla Pohraniční stráž božská organizace. Ale to mluvím o organizaci, nikoliv o dislokaci. Tak čtu na tom našem webu Vojensko: vojsková ochrana hranice s NDR byla ukončena. Ale již nikdo nenapíše, že zároveň byly přetrženy, ukončeny, změněny lidské osudy.
Ač se pplk. Vrzal snažil jak chtěl, duševnímu strádání postižených pomoci nemohl. On nás byl schopen ještě brát jako lidi, ale pro politiky jsme byli jen materiál bez duše, bez mozku. Mnoho lidí odešlo později do civilu, protože nebylo schopno se sžít s novým způsobem života. A to hlavně ženatí. Ministerstvo vnitra (MV) učinilo na mnoha svých lidech těžkou křivdu, na lidech kteří mu poctivě, věrně a spolehlivě sloužili. Všichni měli pod MV zůstat sloužit jinde, jinak. Armáda to byla sračka běs a bída. Ti z PS co vydrželi, byli u ČSLA bez snažení a námahy jedničky. Tak krutý byl život, tak se nedivte, že jsem si užil, kde jsem mohl dokud to šlo.
Na západě bychom museli začít od začátku. Způsob OSH a celá filozofie ochrany hranic byla zcela odlišná od hranice s NDR.
Reminiscence na PS.
Tak už je to několik roků za námi, ta obří rošáda. PS už je zase pod MV. Armáda, ta na hranice neměla lidi, ale hlavně zkušenost. V mém těle je ale stále kus Péesáka. Na Božím Daru otevřeli hraniční přechod. Všichni jezdí jako blázni do NDR nakupovat ložní prádlo, boty, oblékání, do obdoby našeho Tuzexu (Intershop) pro elektroniku. Jenže to vše se nesmělo. V NDR to bylo totiž nedostatkové zboží. A tak baby jezdily omotané ložním prádlem, boty měly pod sukněmi apod.
Pokud se to napsalo do celního prohlášení, naši celníci nedělali problémy. Ale problémy dělali celníci němečtí. Když posádku vozu vychytali, museli zboží nechat na celnici a propadlo. Nebo jet zpět a vrátit ho v prodejně. No a tak mě taky žena přinutila. Jedem. Nakupujem. Vracíme se.
Zajíždíme do celniště. Ale štěstí, štěstí nás někde opustilo... Všichni z vozu, všechno z vozu. Kromě salámu, samé zakázané zboží. Už umím dobře německy, žena umí velmi dobře německy. Škemráme, nic platno. Chytli jsme takovou gestapačku, žádné smilování. No, marky jsem musel koupit za 3 Kčs. Ty bestie! To zboží ti tu nenechám. Je už večer. Než dojedu do Aue, bude všude zavřené.
Ten pomyslný Péesák vystoupil z mého nitra a posadil se vedle mě. Proboha, vždyť ty tu čáru znáš říká, dělal jsi tu po zrušení Českého Mlýna demarkaci. Seber se hochu. Máš pravdu, mé druhé já. Plán zraje rychle v hlavě. Mezi tím volně projíždím silnicí z Božáku směr Aue. Ritersgrün, to je řešení.
Sjedu až do vesnice a otáčím. Ty vole, tam je přeci to stavidlo, no jasně, kousek od Českého mlýna. To je to místo. Balíme všechny věci do teplákového svetru, co mám v autě kvůli opravám. Třicítkou se šouráme, zde to musí být. A je. Mechanizmus stavidla prosvítá proti šedé trávě. Byl podzim. Zastavuji, nic nejede, žádná světla v dálce. Sbíhám ze silnice k potoku a balík věcí přehazuji přes hraniční Zlatý potok. Rychle do auta. Jedem. Za 15 minut jsme na přechodu. Gestapačka ještě slouží. Was bringen Sie mit? Lakonická odpověď, Nichts. Všichni z vozu, moje druhé já zůstává sedět. Hledala, hledala, nic nenašla. Čuměla jak dámské přirození z chlupů.
A už jsme v Čechách. Už mastím z Božáku směr Myslivny a doprava, směr Zlatý kopec. Tam býval hotel proměněný v lesáckou ubytovnu. Opatrně, zde by mohli mít stanoviště pohraniční policajti. Nemají, všade tma, nic se nehne. Kousek dál odstavuji auto do houští. Žena se mě strachy drží jako klíště. Popojdeme asi 500 metrů, před námi se otvírá louka svažující se ke Zlatému potoku, hraničnímu potoku. Ženo, tady budeš zašitá a ani si neuprdneš! Strach jí stříká z očí. Chceš boty, tak zalez a mlč.
Baterku nemám. Jdu z mírného svahu na vnitřní, léty vypěstovaný kompas. 20 metrů, k zemi, naslouchat. Za deset minut mám skoro celou louku překonanou. Už slyším šumění potoka. Odkud je šumění nejslyšitelnější tam je stavidlo Německého mlýna. Pozoruji silnici, je k desáté. Nic se nehýbe. Rychle ke stavidlu. Balík zboží byl i v té tmě k rozeznání. Chápu se ho a bokem ustupuji. Pozoruji terén. Přiklekám. Proti obzoru nic. Otáčím se, jdu, zastávka, jdu. Ke konci se už neohlížím, vyhlížím ženu. Je zalezlá v tom samém houští, ale čurat strachem musela chuděra řikrát. A už to metelím, Rýžovna, Bludná, Horní Blatná a to už jsme skoro, skoro doma.
Do Varů jsme dojeli před půlnocí. Ale vánoční dárky nakoupené v NDR máme. Tak se ze mě stal málem narušitel. Ale čáru, čáru jsem nepřekročil.
Můj péesácký duch se zase vrátil do mého těla a tetelil se radostí jak mi poradil. A tak mě provází celým životem, když je potřeba, vystoupí a poradí. Většinou mu musím dát zapravdu.
(C) AUTOR: Zdeněk Holek.
Dobové foto: setkání pohraničníků NDR a ČSSR.
Velitel roty a zástupce velitele jezdí každý měsíc na brigádu PS, do dnes již jen Ostrova, na třídenní velitelské shromáždění. Nás, pár rot, Boží Dar a Loučná a Podlesí a Potůčky smí dojíždět vždy jedním Gazem, protože to mají blízko a na brigádě není dost míst na ubytování. Lednové shromáždění 1966 probíhá zcela normálně. Vyhodnocení jednotlivých činností a povinností rot. Poučení o mimořádných událostech, co bude v únoru za výcvik, finance rot a tak běžný chod vojskového tělesa. Samozřejmě i finanční náčelník, kromě jiných odborných náčelníků má svou hodinku. A tu se naznačuje něco, z čeho zůstáváme paf. Tedy, že by jako měla skončit vojsková ochrana SH s NDR a tedy, že se nebude vytvářet finanční plán brigády na rok 1966.
Jsme zaraženi, mlčky jedeme domů. Každému se ženou hlavou tisíce myšlenek, myšlenek hlavně těch, které se osobního života týkají. Šuškanda pracuje, zprávy přicházejí ze všech stran, často protichůdné. Aby přestala šuškanda, velitel brigády nám na únorovém shromáždění nalévá čistého vína. A to, co se šuškalo, je skutečností. Uklidňuje velení rot, že personální otázky se budou řešit z každým individuálně.
V průběhu začátku března přichází rozkaz velitele brigády k ukončení OSH k poslednímu dubnu 1966. Koncem března přicházejí kádrové rozkazy velitele brigády a první vojáci základní služby (VZS) jsou převelováni na západní hranici.
Přichází rozkaz k likvidaci spojení a SiS, celého systému fungování roty. Na rotě zůstává velitel a výkoňák a tak 15 vojáků k likvidaci objektu. Konec roty jsem nezažil. K 1.5.1966 jsem byl převelen na velitelství brigády a ubytován v bývalých ubikacích vojákú velitelských rot, kteří byli již také převeleni na západ, kde jsem pobyl do konce září 1966.
Dobové ilustrační foto k článku.
No pár se nás tam sešlo, tak deset svobodných. Každé ráno rozvod VZP do zaměstnání. První vojáci z povolání (VZP), kteří mají odsloužený šestiletý závazek za absolvování vojenského učiliště, přecházejí k Veřejné bezpečnosti (tehdejší policie). Pohraniční stráž přechází na čtyři roky pod velení Ministerstva národní obrany (MNO).
První VZP jsou převelováni k útvarům MNO. Mohou si vybrat místo dislokace. Chtěl jsem na letiště do Mošnova. Smůla, příliš mnoho zájemců. Mám totiž odslouženo jen tři roky. Jsem přidělen k likvidaci archivu brigády. Velím postupně několika kolonám převážející archiv brigády na HS PS OSH do Prahy. Potkávám spolužáka Navrátila, slouží na Hlavní správě PS. Táta mu tam pomohl, ani jsme nevěděli, že má tátu Péesáka, má štěstí.
Po ukončení likvidace archivu, jsem přidělen k likvidaci chemického skladu brigády. Svážíme protichemický materiál z rot, materiál se třídí a připravuje k převozu na nově vzniklou Plánskou brigádu PS. Materiál je postupně odesílán na místa určení. Chemický náčelník odchází na Planou, dostávám nabídku jít dělat velitele protichemické roty v Plané. Odmítám.
Za nějaký čas dostávám nabídku jít dělat velitele hospodářské roty v Plané. Odmítám. Mým cílem je dostat se do města. Do pustiny jako byl Načetín, kde jsem pobyl šest týdnů už nepůjdu ani náhodou i kdybych měl závazek zaplatit. Počkám. No jinak paráda. Žádné služby, v Ostrově zábavy do sytosti i tanečky a jedna povolná paní mě má ráda,tak si i zaskotačíme v postýlce. Jak se na vojně říkalo, to přežiju i s bodákem v prdeli. A přežil.
Dostávám nabídku na umístnění u 72. motostřeleckého pluku v Karlových Varech. No konečně! Velkoměsto v maloměstě. Alespoň dříve to platilo. K 25.9.1966 nastupuji do automobilní poddůstojnické školy jako velitel čety. Se mnou velitel roty z Podlesí npor. Hastík. Tak skončil můj pobyt u PS MV. K VB jsem nesměl. MNO si to bedlivě hlídalo. Žádná sláva to ale nebyla.
Ilustrační dobová fotografie.
Armáda - ČSLA? Zcela jiný svět. Proti tomu armádnímu svrabu, byla Pohraniční stráž božská organizace. Ale to mluvím o organizaci, nikoliv o dislokaci. Tak čtu na tom našem webu Vojensko: vojsková ochrana hranice s NDR byla ukončena. Ale již nikdo nenapíše, že zároveň byly přetrženy, ukončeny, změněny lidské osudy.
Ač se pplk. Vrzal snažil jak chtěl, duševnímu strádání postižených pomoci nemohl. On nás byl schopen ještě brát jako lidi, ale pro politiky jsme byli jen materiál bez duše, bez mozku. Mnoho lidí odešlo později do civilu, protože nebylo schopno se sžít s novým způsobem života. A to hlavně ženatí. Ministerstvo vnitra (MV) učinilo na mnoha svých lidech těžkou křivdu, na lidech kteří mu poctivě, věrně a spolehlivě sloužili. Všichni měli pod MV zůstat sloužit jinde, jinak. Armáda to byla sračka běs a bída. Ti z PS co vydrželi, byli u ČSLA bez snažení a námahy jedničky. Tak krutý byl život, tak se nedivte, že jsem si užil, kde jsem mohl dokud to šlo.
Na západě bychom museli začít od začátku. Způsob OSH a celá filozofie ochrany hranic byla zcela odlišná od hranice s NDR.
Reminiscence na PS.
Tak už je to několik roků za námi, ta obří rošáda. PS už je zase pod MV. Armáda, ta na hranice neměla lidi, ale hlavně zkušenost. V mém těle je ale stále kus Péesáka. Na Božím Daru otevřeli hraniční přechod. Všichni jezdí jako blázni do NDR nakupovat ložní prádlo, boty, oblékání, do obdoby našeho Tuzexu (Intershop) pro elektroniku. Jenže to vše se nesmělo. V NDR to bylo totiž nedostatkové zboží. A tak baby jezdily omotané ložním prádlem, boty měly pod sukněmi apod.
Pokud se to napsalo do celního prohlášení, naši celníci nedělali problémy. Ale problémy dělali celníci němečtí. Když posádku vozu vychytali, museli zboží nechat na celnici a propadlo. Nebo jet zpět a vrátit ho v prodejně. No a tak mě taky žena přinutila. Jedem. Nakupujem. Vracíme se.
Zajíždíme do celniště. Ale štěstí, štěstí nás někde opustilo... Všichni z vozu, všechno z vozu. Kromě salámu, samé zakázané zboží. Už umím dobře německy, žena umí velmi dobře německy. Škemráme, nic platno. Chytli jsme takovou gestapačku, žádné smilování. No, marky jsem musel koupit za 3 Kčs. Ty bestie! To zboží ti tu nenechám. Je už večer. Než dojedu do Aue, bude všude zavřené.
Ten pomyslný Péesák vystoupil z mého nitra a posadil se vedle mě. Proboha, vždyť ty tu čáru znáš říká, dělal jsi tu po zrušení Českého Mlýna demarkaci. Seber se hochu. Máš pravdu, mé druhé já. Plán zraje rychle v hlavě. Mezi tím volně projíždím silnicí z Božáku směr Aue. Ritersgrün, to je řešení.
Sjedu až do vesnice a otáčím. Ty vole, tam je přeci to stavidlo, no jasně, kousek od Českého mlýna. To je to místo. Balíme všechny věci do teplákového svetru, co mám v autě kvůli opravám. Třicítkou se šouráme, zde to musí být. A je. Mechanizmus stavidla prosvítá proti šedé trávě. Byl podzim. Zastavuji, nic nejede, žádná světla v dálce. Sbíhám ze silnice k potoku a balík věcí přehazuji přes hraniční Zlatý potok. Rychle do auta. Jedem. Za 15 minut jsme na přechodu. Gestapačka ještě slouží. Was bringen Sie mit? Lakonická odpověď, Nichts. Všichni z vozu, moje druhé já zůstává sedět. Hledala, hledala, nic nenašla. Čuměla jak dámské přirození z chlupů.
A už jsme v Čechách. Už mastím z Božáku směr Myslivny a doprava, směr Zlatý kopec. Tam býval hotel proměněný v lesáckou ubytovnu. Opatrně, zde by mohli mít stanoviště pohraniční policajti. Nemají, všade tma, nic se nehne. Kousek dál odstavuji auto do houští. Žena se mě strachy drží jako klíště. Popojdeme asi 500 metrů, před námi se otvírá louka svažující se ke Zlatému potoku, hraničnímu potoku. Ženo, tady budeš zašitá a ani si neuprdneš! Strach jí stříká z očí. Chceš boty, tak zalez a mlč.
Baterku nemám. Jdu z mírného svahu na vnitřní, léty vypěstovaný kompas. 20 metrů, k zemi, naslouchat. Za deset minut mám skoro celou louku překonanou. Už slyším šumění potoka. Odkud je šumění nejslyšitelnější tam je stavidlo Německého mlýna. Pozoruji silnici, je k desáté. Nic se nehýbe. Rychle ke stavidlu. Balík zboží byl i v té tmě k rozeznání. Chápu se ho a bokem ustupuji. Pozoruji terén. Přiklekám. Proti obzoru nic. Otáčím se, jdu, zastávka, jdu. Ke konci se už neohlížím, vyhlížím ženu. Je zalezlá v tom samém houští, ale čurat strachem musela chuděra řikrát. A už to metelím, Rýžovna, Bludná, Horní Blatná a to už jsme skoro, skoro doma.
Do Varů jsme dojeli před půlnocí. Ale vánoční dárky nakoupené v NDR máme. Tak se ze mě stal málem narušitel. Ale čáru, čáru jsem nepřekročil.
Můj péesácký duch se zase vrátil do mého těla a tetelil se radostí jak mi poradil. A tak mě provází celým životem, když je potřeba, vystoupí a poradí. Většinou mu musím dát zapravdu.
Autor článku Zdeněk Holek na dobové fotografii.
(C) AUTOR: Zdeněk Holek.
5 komentářů:
Přesně takový článek chyběl! Vysvětluje mnohé, co Pohraničníci nastoupivši v r.1968, mezi něž jsem patřil,neznali. Vnímal jsem až pohraniční oddělení VB. Poté, co OPK a bývalá oddělení VB se stala součástí 5.bPS vzniká vlivná funkce zástupce velitele pro zpravodajskou práci. Nastupuje ji bývalý náčelník OPK Rozvadov, již zesnulý plukovník M. Baxa. Pod 5.bPS patřilo OPK Boží Dar,OPK Vojtanov (silnice, železnice)OPK Cheb(železnice,silnice Pomezí a překládky dřevní hmoty)Na hranicicích s NDR Úseková odd.N.hamry,Vernéřov.
Re: Jiří Chmelarčík 15. června 2018 17:17
Díky za tvůj příspěvek, Jirko.
Pravdou je, že o vojskové ochraně hranic mezi Československem a Německou demokratickou republikou se toho na veřejnosti až tak moc neví. Přeci jen Pohraniční stráž je symbol ochrany "západní" hranice, se Spolkovou republikou a Rakouskem.
Vzpomínka od Zdeňka Holka nám tento fakt jednak připomněla (kdo z nás věděl, že vojsková OSH mezi ČSSR a NDR skončila až v roce 1966) a jednak, a to hlavně, poukázala na osudy vojáků PS, kteří na té čáře sloužili, poté, co došlo k oněm popisovaným změnám.
To bylo super když to střežení hranic s NDR skončilo. Dalo se tam zase lyžovat!
(A až na hranicích sbírat houby).Ukázalo se,že je zbytečný vojskový způsob ochrany na hranicích,kde je možná oboustranná součinnost. Nešlo o problém technický či služební, ale vyloženě o politický.
Když se politici domluví, prostý služebník na hranicích s tím nemá problém. Takže když nyní Pražáci spílají Pohraniční stráži, měli by především hanit sami sebe, protože od nich šly pokyna a instrukce a zákony.
Re: Jiří Chmelarčík 26. června 2018 22:42
Souhlasím, je to tak, Jirko, jak píšeš.
Jenže, to se teď v Praze nerado slyší.
Okomentovat