GASTRONOMIE U PS A ČSLA VE VZPOMÍNKÁCH

Dnešní článek pro weblog Pohraničník napsal Jirka Macoun a já mu za to moc děkuji, neboť se jedná o téma, které tady, na webu, zase tak často neřešíme. Příběh je napsán na základě Jirkových vzpomínek, tak, jak si ty časy vybavuje a jak sám říká: "byl u toho" :-) 

Jirkovi samozřejmě moc děkuji. A kdoví, třeba to bude inspirace i pro některé čtenáře Pohraničníka, aby také přispěli něčím ze svých zážitků a vzpomínek.

Adresa redakce:  pohranicnik@gmail.com

 

 Jelikož jsem byl dva měsíce v přijímači v Malackách jako voják, vím, že se tam vařilo,podle mého odhadu, asi 1400 jídel a strava to, bohužel,nebyla někdy k jídlu.

Do přísahy jsme první měsíc jedli z ešusů. Byli jsme tak vyhladovělí, že i "atom" kaše (hrachová) nám byla pochoutkou.  Tohle bylo něco, konzistencí a chutí, jako instantní bramborová kaše.

Služba v kuchyni vždy donesla velké necky plné nakrájeného tři a více dnů starého chleba, který si mnozí z nás nacpali do kapes, abychom se mohli aspoň něčím dojíst.

Mimochodem, ta zmiňovaná hrachová kaše nešla ani vyklepnout z ešusu. Dokonce, ani umýt to nešlo. Ešus se umýval venku, před jídelnou, ve studené vodě. Když ta zamrzla, jako,že v dubnu byly někdy i mrazy, museli jsme si je umýt až na rotě.

A ani na rotě jsme nesměli používat teplou vodu. Tu mohli na rotě čerpat jen velitelé družstev. V umývárně visel bojler na 120 litrů, což by nevycházel ani litr vody na vojáka. 

Údajně, ony kasárna v Malackách, postavili ještě německé vojska Wehrmachtu za účelem výcviku německých vojáků do Afriky, na Saharu. Za ty desítky let byly podlahy v dřevěných budovách sešlapané, suky z nich trčely, ale, musely být vždy čisté a napastované.

A ubytování? Ložnice pro družstvo, deset vojáků, plus velitel družstva,  cimra odhadem 4 x 5 metrů.

 Po přísaze už jsme jedli z talířů, ale strava byla stále stejná.

Ilustrační dobové foto.

Po převelení na roty se mnohé změnilo. Několik nás nastoupilo na 10.rPS Bratislava–Petržalka. Ve stejné budově bylo též velitelství druhého praporu a zpravodajci PS.

Strava zde byla výborná. Na každém stole čistý bílý ubrus, kytička, polévková mísa plná horké bašty. Každý si té polévky mohl nabrat kolik chtěl.  

Ovšem, vůbec nejhorší strava byla z polní kuchyně. V červnu nás vyhnali do tzv. Opěrného bodu. Pršelo nakolik dní, všude voda, bláto a komáři. Kuchaři vařili, v polních podmínkách vojenské kuchyně, guláš. Tohle jídlo by to nebylo až tak nejhorší. Ale sem tam do toho spadlo nějaké listí, mouchy, nebo komáři. Ale, jak jsme říkali, jeden nikdy neví z čeho přibere. Tenkrát, v bojových podmínkách, jsme byli mokří, prochladlí a hladoví. Naštěstí celou akci s vyvedením vojska za pár dní stopli a my se vrátili do čistých a suchých kasáren s horkou vodou.

  Po měsíci služby mě převelili k 8.rPS Děvínská Nová Ves. Moderní rota, krásná jídelna, čisté ubrusy, na každém stole kytička a terina na polévku. Jídlo vyníkající. Dokonce nám jednu dobu vařili dva druhy jídel. Někdy nás kuchař i sám obsloužil. Důstojníci měli vyhrazeny dva stoly hned u dveří, s bílými ubrusy. Jedli úplně stejnou stravu jako my.

 Když jsem v roce 1983 narukoval na své první vojenské cvičení k ČSLA do Jaroměře - Josefova, chodili jsme pro stravu k protivzdušné obraně. Vždycky měli dva záložáci službu. Ráno vstali, vzali vozík s várnicemi, a vypravili se z pevnosti pro stravu. Dovezli stravu, vydali snídani, po snídani umyli nádobí, várnice, uklidili jídelnu, to akorát vyšlo vyrazit do kuchyně pro další stravu.

 Kuchař, šalený vychodňár, řval na holuba v kuchyni jako smyslů zbavený. Nejoblíbenější a nejčastější věta byla: „ Nějeb ma do piči kokot holúbok.“ Mladý vojáček nerozuměl asi ani slovo. Běhal po kuchyni jako splašený.

Ilustrační dobové foto.

Vařili celkem dobře.  Pokaždé, když jsem rukoval, čekal sem všude jen to nejhorší. A člověk je potom příjemně překvapený, že tomu tak není. Nicméně, byl jsem tam pouze čtrnáct dní, to správný péesák vydrží i s bodákem v pr****.

 V květnu 1985 jsem narukoval do Jindřichova Hradce a tam to byly zmatky nad zmatky. Přišlo nás asi devadesát, tři desátníci, a zbytek četaři. Jelikož jsme byli všichni na přeškolení, do funkcí velitelů čet, měli jsme chodit do důstojnické jídelny. Soudruhům důstojníkům se to ovšem nelíbilo, takže nás vyhodili, ať jdeme do normální jídelny.

Takový bordel, a špínu jsem nikde v jídelně neviděl. Stoly mokré, bez ubrusů.  Odlepený umakart na stolech i stoličkách. Kraválu z toho jak kovové nohy stolů a stoliček drhly o podlahu. Na podlaze  asi dva centimetry vody. Ten den byl na oběd hlávkový salát, ten se válel všude po podlaze. Kdyby tam běhali potkani ani bych se nedivil. Hrníčky na čaj otlučené, někdy ho i kus chybělo. Ucho neměl skoro žádný.  Tam by nám asi moc nechutnalo. Naštěstí pro nás přišel náš nadřízený, a vrátil nás zpět do oficírské jídelny. Z té nás vykázali ještě asi dvakrát, až jsme řekli našemu veliteli, že nikomu šašky dělat nebudeme. Dalo se to jednoduše vyřídit, mohli nás povýšit na roťáky hned, a byl by klid.

V důstojnické jídelně se jedla stejná strava jako u vojska, ale bylo to i s obsluhou.

Ilustrační dobové foto.

Taková perlička, měli jsme na oběd sýrovou polévku. To byla nažloutlá voda a uprostřed hrudka sýru veliká jako holubí vajíčko. Dodnes přemýšlím, jestli to tak mělo být, nebo jestli to byla pomsta kuchařů.

Vzpomínám, že ve Vimperku, kam nás schovali před velitelem západního okruhu, nám na oběd dali řízek s rýží. Obojí suché, že se to nedalo polknout. Vyřešili jsme to tak, že polévka se jedla současně. Nabrali jsme si lžičku rýže, tu jsme namočili do polévky, což byla stejně jen obarvená voda a tak jsme to jedli.

 O stravě u ČSLA v Přáslavicích ani psát nebudu, tam jsme byli jednou na snídani, dvakrát na obědě, a jednou na večeři. Když jsme zjistili, že vlastně ani neví, co s námi mají dělat, tak jsme se sebrali v pátek odpoledne a odjeli domů.

Původně jsme měli, jako velitelé čet, jezdit o víkendu v terénu tankem, ale když se takový kulatý záložák přihlásil a řekl, že nikdy v tanku neseděl, ani ho neviděl, zeptal se přítomný důstojník, kdo ještě neseděl v tanku? Kromě třech jsme se přihlásili všichni. Všichni jsme to byli pohraničníci. Svezli jsme se na trenažéru, tedy,kromě toho pána kulatého, ten průlezem vůbec neprošel.

    Největší zážitek z vojenské jídelny byl v roce 1988. To jsme, jako civilové, zaměstnanci firmy, v jesenických kasárnách instalovali do jídelny sovětských vojsk kyvné dvoukřídlové dveře zvané lítačky.

V jídelně dlouhý stůl. Kuchyňský stůl se dělá 60 x 120 cm. To je pro šest osob. Tenhle měl na šířku maximálně 40 centimetrů, na délku asi 400 centimetrů. Místo židlí byla stejně dlouhá lavice. Ta mohla být široká dvacet pět až třicet centimetrů. Lavic bylo o jednu víc než stolů. Všechno poctivě natřeno šedou barvou. Vojáci u těch vnitřních stolů seděli na střídačku, aby si nezabírali místo. Jeden seděl u pravého stolu, druhý u levého stolu. Na jedné lavici. Zajímavá úspora místa. V jídelně měli čisto. Z kuchyně se linul podivný rybí zápach. Asi slanečci. Hrníčky měli plechové nebo hliníkové. Na plechových oprýskaný smalt.  Na všechno používali hrnce, na každém bylo napsáno, k čemu je určený.

V naší přítomnosti zrovna vytíral vojín jídelnu. Vodu v hrnci, na hrnci nápis v azbuce. Vojín měl rukávy až po lokty mokré. Důstojník, tipoval bych ho na dozorčího jídelny, nebo provianťáka, nás zval na oběd. Byli jsme rádi, že jsme dveře usadili a s poděkováním odešli.

Instalované dveře hned vyzkoušelo několik vojáků. Byl to pro ně zážitek, projít dveřmi, které se sami zavřou. Někteří jimi to zkusili hned několikrát za sebou. Kolega je, z legrace, utáhl v mechanismu natolik, že někteří vojáci je pak nedokázali otevřít. Ale potom je zase povolil.

Ti sovětští kluci, u nás v ČSSR, byli na tři roky. Měli stále bojovou pohotovost, tudíž se ven z kasáren nedotali, pokud ovšem nešli na brigádu, třeba na sklizeň brambor.

Někdy bylo vidět vojáka SA ve městě, když ruské bárišni nosil tašky s nákupem, jako pucflek. Ani na dovolenku se prý nedostali. To nám říkal ten dežurnyj kuchyně. Hrdě nám ukazoval prýmky na rukávech. Každý prýmek ukazuje délku odsloužených let. Jeden je pět, dva jsou deset, měl dva, ale, zdál se mi mladý na tolik odsloužených let. Říkal, že on se narodil proto, aby velel, ne aby pracoval. To vysvětlovalo všechno.  Myslím si, že každá naše vojenská služba u PS či ČSLA proti té jejich byla procházka růžovým sadem.

   Dnes je v bývalých kasárnách v Jeseníku, v budově, kde byla kuchyň a jídelna, Ústav sociální péče, v další stejné budově má sídlo Policie ČR. Z obchodu, kam chodili Sověti nakupovat, je domov důchodců. Z buzeráků jsou parkoviště. Taky tu sídlí několik firem.

  Když jsem nakonec, v roce 1989, narukoval na cvičení do Hodonína, už jsem byl rotný. Vše,až na tu zimu, bylo fajn. Narukovali jsme, konkrétně, v dubnu a mě se zdálo, že je tam větší zima než u násv Jeseníkách. A to se říká, že Hodonín je nejteplejší okres v republice.

Vařili dobře, jenže jídlo v důstojnické jídelně se tehdy nedalo srovnávat se stravou záklaďáků.  

Ilustrační dobové foto.

Tenkrát jsem nadával, dnes, když projíždím okolo bývalých kasáren, nostalgicky říkám, "za bránou doprava a po schodech nahoru". Tam jsme měli víc jak před třiceti lety pokoj…

Byl jsem u toho…

(C) Autor: Jirka Macoun 

Fotografie: www.vojensko.cz 

ZAJÍMÁ VÁS VÍCE? Klikněte si pro další článek.

** Služba prochází žaludkem.