V době, kdy píšu tento článek (srpen 2022) je docela horké léto a mě napadlo, že bych zavzpomínal právě na letní období v souvislosti s ochranou státní hranice Československa. Ještě jedna faktická poznámka. Uniformu Pohraniční stráže jsem nosil v 80.létech. Ti, kdož si odbývali vojenskou službu dříve, mohli zažít poněkud odlišné reálie, neboť i vojskový systém ochrany hranice podléhal určitému vývoji, byť podstata služby zůstala stejná od časů založení Pohraniční stráže.
Na svoji "domácí" pohraniční rotu v Trojmezí jsem nastoupil, po absolvování vojenské školy, v srpnu 1985, tedy, v létě. Pamatuji si na to úplně přesně, jako by to bylo včera. Víte, jak to v životě chodí, ono magické "poprvé", ať už se jedná o první cigaretu, první lásku, první byt, nebo první zaměstnání, většinou zůstává pevně uloženo v paměti. A já to mám také tak i když od srpna 1985 uplynulo téměř 40 let (ano, utíká to). Ale, zpět k tématu.
Po dovolené, v červenci 1985, jsem se hlásil, spolu s ostatními spolužáky ze školy v Holešově, na 5.bPS Cheb (PS útvar 8842). Zde nás přijal velitel útvaru, plukovník Trávníček, pronesl k nám řeč, ve stylu ,že jistě budeme přínosem pro pohraniční roty, že budeme dobří velitelé čet atd, no, znáte to. Pak myslím že ještě držel řeč i brigádní politruk (ZVP), ve stylu, že nám to musí myslet i politicky, protože mezinárodní situace je napjatá, imperialisté chřestí zbraněmi a za hraničními mezníky, ve Spolkové republice Německo, zle mžourá třídní nepřítel :-)
Poté nás, mladé rotmistry, budoucí velitele čet, naložili do autobusu Karosa a odvezli do výcvikového praporu PS Aš – Keller. Tam nás vyložili, přihlásili na menáž a ubytování. Týden zde probíhalo různé školení, instruktáže, odpoledne a večer bylo volno a mohli jsme si dělat, co jsme uznali za vhodné a co nebylo v rozporu s dýnstreglamá. Po týdnu jsme byli rozvezeni na své pohraniční roty.
Pro mě přijela vojenská Praga V3S, páč na rotě zrovna nebylo žádné volné vozidlo UAZ-469. Takže jsem cestoval z Aše do Trojmezí na oplachtované korbě Pragovky. Ale, na přesuny tohoto druhu jsme byl zvyklý z vojenské školy, tudíž žádný diskomfort jsem nepociťoval. Po příjezdu na rotu v Trojmezí jsem se byl zahlásit veliteli roty, kterým tenkrát byl kpt.Koutný. Více se o nástupu rozepisovat nebudu, zájemci si mohou kliknout ZDE, na článek, který je věnován našemu staršinovi (Vpr) a kde se rozepisuji o celé záležitosti docela podrobně, neboť nprap.Firýt v mém prvním dnu na rotě hrál docela zásadní úlohu. A nyní mohu, po tomto úvodu, přejít na letní ochranu státní hranice.
Řekl bych, že letní systém OSH probíhal, na rozdíl od zimní ochrany, v celé sestavě Pohraniční stráže stejně a to z klimatických důvodů, což je pochopitelné. Zima byla jiný level, protože jistě uznáte, že zimní podmínky byly zcela jistě jiné na drsné Šumavě, v horském terénu a jiné na přívětivé jižní Moravě a jižním Slovensku. Léto ale setřelo téměř všechny rozdíly mezi regiony.
Vzpomínám, že před cca 40 lety bylo poněkud jiné klima. V létě sice bylo teplo, ale tropické vedra, které jsou dnes běžné, tenkrát nebyla. Ano, stalo se, že se během léta dvakrát či třikrát teploty vyšplhaly ke 30°C, ale, to trvalo den, dva a pak návrat k letním normálům.
Letní teplo, občas vyložené vedro, mělo samozřejmě vliv na výkon služby hlídek v terénu. Pokud jste měli kontrolní hlídku (KH), což byl (aspoň u nás v Trojmezí) dvouhodinový postup terénem, nebo podél trasy signální stěny (ŽTZ), kdy jste se za dvě hodky vrátili na rotu, dalo se to vydržet lépe, než když jste měli, dejme tomu pozorovací hlídku na pozorovatelně (tzv.špačkárna) v délce tři až čtyři hodin. Bez nějaké možnosti schovat se do stínu (špačkárna sice byla zastřešená, ale stínu a ochrany před vedrem poskytla minimum) a hlavně, být celou dobu na poměrně malé ploše věže. To byl opravdu záhul a po takové službě jste byli rádi, když jste se dopotáceli, po vystřídání, zpět na rotu. Což ovšem neznamenalo, že jste si dali studené pití, nebo čaj, osvěžující sprchu a pak jste šli na pokoj, vyvalit na "bidlo". Služby totiž, pokud byla normální situace, byly v délce 10 hodin. Takže jste zanedlouho mohli mazat na špačkárnu znova. Nebo jít na kontrolní hlídku v terénu, či na pozorovatelnu v objektu, jako stráž roty, která byla v délce jedné, či dvou hodin. Zkrátka a dobře, aby jste si odkroutili celou službu v délce 10 hodin. To nemluvím o časech, kdy byla vyhlášena tzv zesílená ochrana státní hranice, v délce až 14 hodin. Což byl vskutku záhul i za příjemného mírného počasí, o letních vedrech (nebo zimních mrazech) ani nemluvě. Každý, kdo byl během vojenské služby u PS na státní hranici, si na tohle určitě dobře vzpomíná.
Za mě, v 80.létech, se už do výkonu služby, maskáče, až na vyjímky, nenosily. Bylo tedy možné si aspoň trochu ulevit letní verzí uniformy. Nosila se bundokošile, což byl takový eufemistický název pro pevnější košili, která v létě byla rozhodně příjemnější než sako vz.63 (snad to píšu správně), nebo maskáčová blůza. K tomu vojenské kalhoty vz.63 a samozřejmě pevná vojenská obuv, tedy tzv kanady. Jako pokrývka hlavy klasická brigadýrka PS. Na lehké polobotky či tenisky jste mohli rovnou zapomenout, to by bylo trestuhodné porušení ústrojové kázně, ať bylo vedro či nikoliv. Jedinou úlevou bylo, že jste si, v hloubi hraničního pásma, vyhrnuli rukávy bundokošile, sejmuli brigadýrku a frajersky si ji zavěsili na bodák umístěný na opasku :-)
Ovšem běda, když vás, takto vymustrované načapal velitel roty, nebo nějaký jiný kontrolní orgán. To znamenalo "pojeb" od velitele na místě, po návratu ze služby ještě kázání od operačního důstojníka (DDR), který dostal od téhož velitele vyčiněno, že mu hlídky v terénu chodí neustrojené jak banderovské sotně. Pak takový provinilec, po službě, místo lelkování na bidle, psaní dopisů, nebo sledování televize, šůroval rýžákem a mazlavým mýdlem rajóny. Znáte to: "co je černé, vojáku, to bude bílé. Co je bílé, bude zlaté. A co je zlaté, nebude vidět". Oblíbené to rčení poddůstojníků a staršinů, nejen u Pohraniční stráže, ale i ČSLA. Já osobně jsem dodnes nezapoměl na zápach (o vůni lze hovořit jen s eufemismem) mazlavého mýdla ve velkých plechovkách. Co já se na vojenské škole našůroval při rajónech...
Samozřejmě, že jste si v létě mohli sebou vzit do služby polní láhev, tzv feldflašku, s čajem, vodou se sirupem, nebo džusem. Obsah tekutiny mohl být tak něco mezi 0,5 – 0,7 litru, přesné data už se mě z hlavy vykouřila. Polní láhev používaná u PS a ČSLA měla jednu prima vychytávku. Tou byl odnimatelný potah, z nějaké filcu, či co to bylo. A pokud jste si do feldflašky dali v létě tekutinu a láhev s potahem ponořili, před připnutím k opasku, do vody, způsobilo odpařování vlhkosti z potahu, ochlazování tekutiny uvnitř láhve. Je to na základě nějakého fyzikálního termo jevu, ale na podrobnosti se mě neptejte, neboť já měl z fyziky vždy trojku a z celého předmětu mě utkvělo jen to, jak v rámci gravitace spadlo jistému učenci na hlavu jablko (ne, nebyl to Vilém Tell, to je jiný příběh). Tohle aspoň trošíčku zpříjemnilo náročný výkon služby během letního vedra.
Samozřejmě, že se sloužilo nejen přes den, kdy slunce žhnulo na obloze, ale i v noci, kdy se přeci jen trochu ochladilo. Ovšem, ani večer nebyl útrapám pohraničníků ve službě konec. Ke slovu přišel bodavý hmyz. Opravdovou metlou byli komáři, na Moravě zvaní hačaváci (aspoň tak jsem to slyšel během stáže na čáře, u znojemské brigády PS). Ne, že by komáři neotravovali i přes den, ale to byly jejich krvesajné útoky přeci jen mírnější. Asi také neměli rádi vedro. To jejich věčné pískání kolem uší, štípání, které jste třeba ani nezaznamenali, ale o to více pak štípanec svědil.Hnus!
Aby to nebylo málo, tak večer a v noci komárům zdárně sekundovaly tzv "muchničky". Nevím, jaký je správný přírodopisný název, ale tak jsme jim říkali. Byly to takové, jako malé mušky, ale roztomilého na nich nebylo nic. Štípaly opravdu nepříjemně, místo štípnutí dlouho, opravdu dlouho svědilo a pokud jste se, ve snaze ulevit si od zasažených míst, poškrábali, došlo k tomu, že se často postižená místa zanítila a pak nepříjemně pálila a trvalo dlouho,než se škrábance zahojily.
Repelenty pomáhaly jen částečně a na natřené pokožce vytvářely jakoby film, který nebyl každému příjemný. A pak, komáři a muchničky si stejně našli místa bez repelentu a útočili tam. Navíc, repelent pomáhal jen po určitou dobu, pak bylo nutné nanesení na kůži znovu opakovat. Viděl jsem kdysi, v nějakém dobovém dokumentu, že pohraničníci na jihu Moravy a Slovenska nosili přes brigadýrky cosi jako síťky, což je mělo proti hmyzu, aspoň na obličeji, chránit. Nakolik to bylo účinné, nevím, my jsme to na rotě v Trojmezí nikdy neměli, pokud je mě známo. Možná, že to náš lakomý staršina ve skladu měl, ale páč byl šetrný, mužstvu ani důstojnickému sboru síťky proti hmyzu nerozdal :-)
Tím se pomalu blížím k závěru článku. Přiznám se, že já nikdy, během své služby u Pohraniční stráže, neměl léto moc rád. Vedra mě nedělaly dobře a to jsem byl svěží mladík a nedělají mě dobře ani teď, kdy už jsem starý opelichaný kocour. Ovšem, mám jednu výhodu oproti časům vojenčiny. Nemusím za tropických veder do služby na státní hranici, naopak, když jsou tropy, zašiju se doma a využívám dobra své AC klimatizace (nejlepší vynález hned po objevu antibiotik), k tomu popíjím chlazené nápoje. To se pak dobře vzpomíná na nelehkou službu v systému letní ochrany státní hranice za časů studené války.
AUTOR: Zdeněk – blogující pohraničník
FOTO: Web vojensko.cz
KONTAKT – REDAKCE: pohranicnik@gmail.com
Výzva čtenářům weblogu Pohraničník.
Pokud máte zájem, zapojte se i vy do tvorby našich pohraničářských stránek. Sepište své vzpomínky na službu u Pohraniční stráže, Vojsk Ministerstva vnitra, Oddělení pasové kontroly, Oddělení ochrany státní hranice, nebo, pokud jste sloužili u ČSLA u PVOS, na vidové hlásce u státní hranice a zašlete je do redakce weblogu Pohraničník, rád je zveřejním, aby si je mohli přečíst i ostatní. Rovněž uvítám vzpomínky vojáků ČSLA, pokud příběh, článek, bude nějak souviset se státní hranicí ČSSR, nebo Pohraniční stráží.
Děkuji.
Dobrovolná podpora weblogu Pohraničník.
Pokud vás Pohraničník zaujal a chtěli by jste jej podpořit finančním příspěvkem,
podle svého uvážení, každá i malá částka pomůže a počítá se.
Můžete tak učinit zasláním na tento bankovní účet (ČSOB):
109 555 800 / 0300
Pro příspěvky ze zahraničí:
IBAN: CZ09 0300 0000 0001 0955 5800
BIC: CEKOCZPP
Návštěvnost našich webstránek (12.srpen 2022) je nyní 1.471.287 zobrazení.
Zaslané příspěvky bych chtěl, až se sejde adekvátní částka, použít na nákup nového notebooku. Weblog nyní píšu na cca 13 let starém notebooku Toshiba. Jednou už byl servisován, pokud by opět vypověděl službu, skončí tím i psaní weblogu Pohraničník.
Děkuji.
36 komentářů:
Komáři, muchničky, chcípat horkem nebo zimou na špačkárně, to musela být služba. Kdo to nezažil, asi neuvěří.
Když tě tady na Floridě kousne muchnička, pak to svědí tak, že se ani nedá usnout, a to několik dnů. A že jich tu je! Před časem jsme si pořídili elektrické zabíječe hmyzu. Za pár dní tam byly stovky popadaných muchniček. Kdysi jsem byl jako turista v oblasti Everglades, bažiny, samí aligátoři. Ale co, vylezl jsem z auta na 15 minut a pak měl asi třicet kousanců od komárů. A pořádných.
Kdysi v 80. letech naše jednotka U.S. Army jela na manévry do Údolí smrti, stát Kalifornie. Ve dne horko k padnutí a v noci děsná zima. Prostě poušť. Ráno jsme si museli pořádně vyklepat kanady pro případ, že by v nich byl nějaký jedovatý hmyz. Ale ještě větší vopruz bylo ranní holení. Napřed si rozbil led v holící nádobě...
Mirek
Znám jednoho amerického seržanta, který byl kdysi na manévrech v panamské džungli, někde na hranicích, tuším s Kolumbií. Připravoval se útok a rozkaz byl zatknout panamského prezidenta generála Noriegu. Navíc v Kolumbii řádily drogové kartely.
Všichni vojáci byli ihned málem sežráni všelijakým kousavým hmyzem. Proto i v džungli nosili BDU (bavlněné maskáče), dlouhé rukávy, speciální kanady a spali v moskytiérách. Ale stejně tomu neunikli.
Někteří dokonce chytili nějaké hnusné tropické choroby, malárie byla klasika. Tento seržant jednou vylezl z džungle a jiný voják ho zastavil. "Ani se nehni, kamaráde," řekl. "Máš na zádech asi pět pavouků o velikosti mužské ruky." Někteří mohli být smrtelně jedovatí. Třeba takový brazilský putovní pavouk (Phoneutria fera) útočí a po jeho kousnutí může být po tobě do půl hodiny. Pokud ne, pak zvláštním příznakem je několika hodinová erekce. Také asi nic příjemného. Pak tam mají takové malé barevné žáby. Sáhni na ní a je po tobě.
To mu ani tak nevadilo, spíše to, že tam pořád řvaly opičky a nedalo se usnout.
Mirek
Zlaté Československo, zlatá střední Evropa :-)
Tady jsi mohl narazit tak maximálně na jedovatou bábu domovnici.
To ano, i když můžeš chytit boreliózu či encefalitidu. Já měl obě a nebyla to žádná sranda.
Nám několikrát na útvaru nabízeli dobrovolná cvičení v džungli a zimní výcvik přežití na Aljašce. Vždy jsem to s díky odmítnul, "Jsou tu přece mnohem lepší vojáci než já." Zněl můj argument. Naštěstí to náš velitel přijal.
Ti, kteří se vrátili z džungle byli často nemocní. Ti z Aljašky vyprávěli, jak jim uvnitř v nákladním vojenském letadle v bouři létala přivázaná vozidla až tři metry a mysleli si, že se snad někde rozsekají. A pak tam málem zmrzli.
Ono se i v U.S. Army říkalo, "Nikdy, ale nikdy se v armádě k ničemu nehlaš jako dobrovolník."
Hezký příklad, "Není tady někdo s výtvarným vzděláním?" zeptal se hlavní seržant.
Jeden voják se přihlásil. Já to ovšem nebyl.
"Výborně, tak teď budete vytvářet čisté rajóny na dva týdny," zařval seržant.
Jenže oproti službě v džungli nebo na Aljašce to byla brnkačka.
Tak Zdeňku, zase nevím, zda sem tohle patří. Asi před 12 lety jsem s ženou působil jako dobrovolník v Hondurasu ve městě Gracias Lempira. Občas jsme jezdili na hranice mezi Hondurasem a Guatemalou, a to na malých horských koních. Takový kůň má oproti autu velkou výhodu. Dostane se všude, zaveze tě domů, a na rozdíl od tebe není zlitý. Město Copán Ruinas bylo jedno z nejbezpečnějších měst v Hondurasu. Všude vojáci se samopaly a s veliteli se dalo mluvit. Taková latinsko-americká elita. Ti z nejlepších rodin a s nejlepším vzděláním byli důstojníci armády. Tak praví latinsko-americká tradice. Navíc měli mnohem lepší představu o světě než naprostá většina Američanů. Dokonce znali ČR a naše fotbalisty.
Přesto asi týden před naším příjezdem někdo starostovi ustřelil hlavu. Inu, latinská Amerika. Možná jsem to již někde povídal, ale náš soused říkal, že za diktatury to tam bylo mnohem lepší. Jednou se u té benzínky strhla přestřelka. Někdo rozstřílel auto i s řidičem a spolujezdci. Kolegyni mé ženy zachránil jeden místní tím, že ji strhl do příkopu.
Můžeme nadávat na Československo či na ČR, ale určitě by nebylo na škodu, aby se ti nadávači někdy podívali, jak to chodí i jinde. Tím neříkám, že bychom se neměli pokusit různé zlořády napravit i u nás.
Občas jsem chodil na drink na místní benzínku, kde se to hemžilo místními policajty. Tu a tam jsem jim koupil nějaké pití a v mé omezené španělštině jsme si povídali. Když jsem řekl, "Pánové víte, jaký je rozdíl mezi právem a spravedlností?" Oni na to, "Povídej." A já to na to, "Větší by snad ani být nemohl."
Ti policajti se málem posrali smíchy.
Mirek Katzl
Jednou jsem byl s ženou v Belize. Takový malý stát vedle Guatemaly. Naším průvodcem byl místní důstojník jejich PS. Vyprávěl, že někdy bandy z Guatemaly u hranic přepadávaly turisty.
"Co jste s tím dělali?" zeptal jsem se ho.
"Rozstříleli jsme je všechny na sračky. Tedy ty bandy."
Pokračoval, "A pak se u nás snažily černošské gangy Crips and Bloods z USA zavést drogový byznys. Tak jsme všechny také rozstříleli na sračky."
"Děkuji vám pane za vaši práci," řekl jsem.
Pána to potěšilo.
Mirek Katzl
Bodavý hmyz v létě, to bylo opravdové peklo.
To byla velká výhoda vojenské služby v ČSSR, že nehrozilo vyslání na misi kamsi do horoucích pekel.
Maximálně na manévry do Doupova, nebo jiného VVP :-)
Tak hacavaci jsme jim rikali i my na Hajnici na Stankovskym rybniku. A tem muskam, jsme rikali tranzistorky. Na spaku byla zidlicka a vzdy se tam naslo neco ke cteni. A nebo byt dole ve stinu a mladej byl nahore. Jednou jsem se nudil,spak byl zamaskovanej siti a ja si hral ze zapalovacem,az shorela cela sit. Nikdo to nebonznul a pozdeji uz nikdo nevedel kdo to udelal.
Díky za komentář.
Hezká vzpomínka :-)
No, on ten Doupov také asi nebyla pohoda. Hrozilo v Československu, že po kousnutí komárů nebo muchniček dostaneš nějakou nemoc?
V latinské Americe tohle bylo zaručené. Američtí vojáci brali antimalarika, jen jim z toho pak některým začalo pěkně hrabat. Jenže malárie nebylo to jediné. Když tě třeba kousnul krev sající brouk Triatoma infestans (jihoamerická štěnice), pak jsi dostal Chagasovu chorobu, a to je hnus, paraziti ti postupně cestují vnitřnostmi a vše rozežírají.
Mirek
Ne, nehrozilo nic. Malárie ani nic takového.
Zaplať Pán Bůh za ty dary. Někde jsem četl, že Střední Evropa má snad pro člověka to nejzdravější prostředí. Pokud nepočítáš zhovadilost politiků.
Jinak třeba celý americký Jih je vlastně jedna velká bažina. Jedno kousnutí komárem, muchničkou nebo jiným hajzlem, pak jsi často v háji.
Mirek
Zdeňku, v AČR se někteří vojáci nechali vyslat na různé mise. Znal jsem je z Ruzyně, kde jsem je učil anglicky. Buďto díky dobrodružství--nevěděli, co je tam čeká--nebo kvůli prachům. Nejhorší byl Afghánistán. Jistá kapitánka vyprávěla, že tam AČR z peněz českých daňových poplatníků postavila školu pro dívky. Jenže do týdne ji rozbombardovali.
Pak sloužila někde v Africe a říkala, že si tam místní pomoci alespoň cenili.
Zeptal jsem se jí, "A mělo to v tom Afgánu nějaký smysl?"
Řekla, "Když vám to povím hodně slušně, bylo to úplně na hovno."
Jeden major se k diskuzi přidal, "Tak ty mise jsou fakt na prd. Je to ztráta peněz a i vojáků. Místo toho bychom měli ČR obehnat pořádným hraničním zabezpečením a žádnýho z těch hajzlů sem nepouštět."
Dodal, "Já byl v Afgánu taky. Tam když tě něco kouslo, tak ses málem mohl rozloučit se životem. Třeba takové solifugy. To jsou agresivní pavouci a po kousnutí je to taková bolest, že někdy tělo vypíná nervový systém. Já se na všechny mise můžu pěkně vykašlat."
Pak jsme tam měli jednoho nadporučíka, který byl na cvičení u Francouzské legie ve Francouzské Guyaně. Bylo mu tehdy asi 23 let. Byl zklamán. Říkal, "Měli jsme skákat z vrtulníků do řeky, jenže francouzský velitel to zrušil, protože se chtěl dívat na fotbal."
Spíše měl kluk trochu štěstí. V Guyaně jsou řeky plné aligátorů a jiných dravců. Také by to nemusel přežít.
Tolik ke službě v exotických zemích. Nebrat!
Mirek Katzl
Hezky si tu povidate.
Rad bych se vas obou zeptal, co vlastne mimo valceni umite.
My jsme o tech kteri zadyslovali ci tech co se jeste v pate tride nechali nalakat na pridely cokolady a prihlasili se na vojenskou skolu rikali ze maji tuleni nemoc. Teda ze maji rucicky vzadu a boji se prace.
Ma osobni zkusenost s lampasaky, jedini solidni byli ti frontaci. Ti kluci jen o par let starsi nez my zakladaci byli opravdu hovada. Aspon u nas co jsme nosili modrou uniformu. Ale verim ze u spenatu tomu nebylo jinak.
Povídáme si, píšeme komentáře, protože se nám chce a baví nás to.
A tebe, ajznboňáku, nikdo nenutí to číst a dokonce ani komentovat.
Tak jednoduché to je.
Howgh.
Migranti proudí vyschlou řekou. Řecko postaví plot na celé hranici s Tureckem
https://www.idnes.cz/zpravy/zahranicni/hranice-plot-recko-turecko.A220824_141236_zahranicni_ibar
Omylem jsem smazal své dvě odpovědi na komentář bývalého příslušníka Železničního vojska. Omluva čtenářům. Tentokrát ony dvě odpovědi spojím do jedné.
Komentář mimo jiné zněl: "Hezky si tu povidate. Rad bych se vas obou zeptal, co vlastne mimo valceni umite."
Tak dobře pane. Děkuji za Váš komentář. Rád Vám odpovím. Kromě válčení umím ošetřovat raněné a i jiné věci. Po odchodu z U.S. Army jsem studoval historii na Evergreen State College, státní univerzitě ve státě Washington, Spojené státy. Po návratu do ČR jsem pak studoval právo na PF Univerzity Karlovy v Praze a pak právo korporací, tedy právo vztahující se na obchodní společnosti na PF Masarykovy univerzity v Brně.
Překládal jsem právní texty a knížky, učil odbornou angličtinu. Tím jsem se dlouho živil. A pokud vím, tak Zdeněk také rozhodně nezahálí.
Dnes jsem v důchodu a se ženou většinou žijeme v USA.
Jenom se zeptám Vás teď já. Myslíte, že válečné umění je ve dnešním světě nepotřebné?
Vaše zážitky ze služby u Železničního vojska by mohly být zajímavé.
1986
https://dfens-cz.com/cest-praci-soudruhu-generale/
Tak mne napada kdyz si tu tak hezky povidate, ze ve Vserubech uzje dobre 2o let na prodejcela budova pohranicni roty.
Nechcete ji koupit a poradat tam mejany?
Ne, nemám zájem.
Moje "rodná" pohraniční rota je Trojmezí a ta na prodej momentálně není.
Zdeňku, chci se zeptat: Dostali jste nějaká očkování v PS ať již během studia či služby?
Do nás jich v U.S. Army naprali desítky. Udělala se ulička a dostal jsem do každé paže. Nejvíce bolestivé bylo očkování proti moru.
Jaká byla lékařská péče příslušníků PS? Měli jste pravidelné prohlídky? Jak probíhalo, když si třeba někdo zlomil nohu nebo měl vysoké horečky? Zažil jsi takové případy?
Zdenek Roucka se nehodi jak vidim.
Cekal jsm to.
Nebudu tady dávat prostor nikomu, kdo plive jedovaté sliny na Pohraniční stráž, zejména, pokud je sám bývalý voják PS. Dotyčný dostává spoustu prostoru v pořadech České televize a to i za mé koncesionářské poplatky.
Howgh.
Zdravotní péče, včetně očkování, stomatologie apod, byla u vojáků základní služby a důstojníků PS zcela totožná s civilním sektorem.
Aha.
A co tahle napsat blog vyvracejici ty jedovate sliny Zdenka Roucky. Ja nevidim zadnej duvod jemu a panu Cechovi neverit.
Věřte si čemu chcete, vaše volba. Já nikomu nic vyvracet nebudu, na to si příliš cením svého volného času.
Ti dva dotyční, ať si jedou svůj džob, já pojedu po své linii. To je vše.
Martin Sommer by to nenapsal lip.
No ono sa o tom Doupove tiež traduje že tam sú len dve ročné obdobia; Zima a kurevská zima. Ale v tom kalendárnom lete tam vie tiež riadne pripekať.
Plukovné cvičenie,presun praporu z bodu A do bodu B. Cez 30 kusov OT plus V3Sky,UAZy,RM. V autách si vodiči otvoria okno a majú vystarané. V rozpálenom pancieri s kuklou na hlave kôli spojeniu je to iná zábava. V cieli po vyhodnotení presunu konečne pohov-rozchod. Po chvíli niekto volá,poďte sem tu je voda. Z posledných síl bežíme za hlasom. V tieni stromov sa lúče slnka odrážali od vĺn riečky,o ktorej si asi mnohí pomysleli v prvom momente že je to fatamorgána,oáza v púšti. Ale bola to skutočná. To že málokto dal dole aspoň kanady je zbytočné písať,ale že sa ignoroval zákaz vstupovať do vodných tokov kôli besnote-vztekline vo VVP nik neriešil a žiadna guma nebola na dohľad. Mne tá výstraha prebleskla hlavou že je nebezpečie nákazy besnotou,ale túžba ležať v tej bystrine bola silnejšia. A tak sme asi spravili rekord Varš. zmluvy v počte oblečených vojakov vo vode na jednom mieste.
Maskáče a všetko ostatné sa na kríkoch na slnku rýchle vysušilo a pred odjazdom sme si šoféri ešte namočili komplet košele a tie nám robili klímu pokým na nás v mašine uschli.
A ani besnota sa u nikoho neprejavila.
A takýchto zážitkov za vojenčinu bolo,veď dva roky je dlhá doba.
Palo
OT:Když už tu bylo zmíněno železniční vojsko, tak krásné příběhy
"železničních" vojáků, neboli Bachmačů, jsou tady:
https://benesovsky.denik.cz/hledani/?q=vzorn%C3%AD+ni%C4%8Demov%C3%A9
případně v této diskuzi:
https://www.vlaky.net/diskusia/230084/zeleznicne-vojsko/?p=18
Chlapci,
zeleznicni vojsko melo uniformy zelene stejne jako ostatni spenati. Modre uniformy meli letci, hasici a zeleznicari neboli ajznbonaci. Zeleznicni vojsko patrilo ke spenatum stejne jako ochranci hranic z nitra Ceskoslovensla ci vnitrni straz.
Předpokládal bych, že vojáci z povolání měli aspoń základní znalosti o uniformách československé armády.
Dotaz: co znamenalo to Keller u názvu Výcvikového praporu v Aši?
KELLER znamená německy SKLEP.
Asi nějaké označení místa, ještě po Sudeťácích. Nikdy jsem po tom nepátral.
Okomentovat