KOREJSKÁ HRANICE - 38.ROVNOBĚŽKA.
...očima bývalého čs. pohraničníka


Když jsem se před kamarády pochlubil,že chci dovolenou strávit  v Korejské lidově demokratické republice,vím,že někteří si po straně klepali na čelo ,cože je to za bláznivý nápad cestovat do země,která je současnými západními médii, naše v to nevyjímaje,líčena jako země s krutým diktátorským režimem , země chudá, stíhaná hladomory, s nesvobodným utiskovaným lidem , která navíc prý především svým jaderným programem a silnou armádou ohrožuje světovou bezpečnost.

Ale stalo se a my jsme  díky našim korejským přátelům, jsme mohli  projet tuto krásnou zemi křížem krážem. Navštívili jsme desítky  pamětihodnosti,shlédli překrásné přírodní scenérie, do sytosti jsme mohli naše těla protáhnout v příjemném moři a vyhřát na písčitých plážích  ještě nedotčených civilizací,nebo naopak zchladit v dravých horských řekách a bystřinách.
A nutno říci, že jsme po setkání s místními  nabyli poněkud jiného dojmu než o této zemi šíří propaganda. Naprosto volně jsme mohli hovořit s lidmi v nemocničních zařízeních,ve fabrikách, na vesnicích, nezapomenutelné zážitky jsme si odnesli ze setkání s dětmi,kde péče o jejich bezplatné vzdělání, je státní prioritou.

Pravda, na rozdíl od západní civilizace a jejího konzumního způsobu života, zde lidé žijí velice skromně. Země nemá dostatek zemědělské půdy a navíc samotná produkce je velmi často ničena neřízní počasí a tak jsou Korejci závislí na zahraniční potravinové pomoci. Připočteme – li k tomu důsledky hospodářské blokády ze strany zemí vedených USA k nimž se Česká republika servilně přidává ,pak na žádný rozmařilý způsob života, jak ho známe, skutečně není.

KLDR se navíc dodnes potýká s následky ničivého válečného konfliktu z padesátých let minulého století a následného násilného rozdělení země, kdy dva národy dělí od sebe těžko překonatelná železobetonová zeď.

Je možné ji vidět  ptali jsme se našich přátel ? Prý žádný problém a tak mé „peesácké „ srdce zaplesalo .Přeci  se jen taková příležitost tak často  nenaskytne. A tak hurá do Pchanmundžomu k 38. rovnoběžce , podle níž bylo vytvořeno  demilitarizované pásmo jimž vede demarkační linie mezi oběma korejskými státy a to na základě podepsané dohody  o příměří z 27.7.1953, platné dodnes,neboť mírovou dohodu se ani po  bezmála  šedesáti letech, podepsat nepodařilo.

Stanovená hranice nejenže rozdělila 120 obcí,na dvě stě silnic a 4 železniční tratě,ale především celé rodiny s čímž se dotčení nesmířili dodnes a i proto je z obou stran taková touha po znovu sjednocení ,tolik, v historii zkoušeného, národa.

Samotná hranice je poněkud jinou „čárou“  jakou známe z našich zeměpisných šířek a vlastních zkušeností z její ostrahy. 

Vyrostla zde  240 kilometrů dlouhá železobetonová zeď,5 až 8 metrů vysoká, ve spodní části až 12 metrů silná a v horní části až 3 metry široká. Z obou stran pochopitelně vojensky střežená z té jihokorejské i s pomocí 25 tisícího amerického kontingentu s  nejmodernější technikou.

Když  jsme ji  porovnali s tou nám známou berlínskou tak jsme se shodli že ta byla jen jakýmsi plůtkem mezi oběma německými národy. S tímto kolosem soupeřit rozhodně nemůže.

Jen tak odhadem prý bylo pro její postavení  potřeba 14 milionů kubíků betonové směsi a tisíce tun železa. Co by asi,napadne vás, místo toho  bylo bytů,silnic a podobně. 

Když jsem o tomto reliktu horké a studené  války z padesátých let,hovořil na jednom semináři pořádaném právě k  problémům rozděleného světa, kamera veřejnoprávní ČT běžela na plné obrátky,ale jen do té doby,než jsem účastníkům položil řečnickou otázku „ kdo myslíte že ono monstrum postavil“? 

No,samozřejmě Severokorejci, zareagoval hbitě vedoucí televizního štábu.Tak to jste pane vedle jak ta jedle.Tu zeď postavila protistrana a to s pomocí USA. 
Na to se ozvalo: kamera stop - a natočený příspěvek nebyl nikdy odvysílán. Proč asi ?Pravdu však nelze umlčet a je jí třeba šířit dál a i proto  jsem  pro vás ,milí čtenáři tento příspěvek napsal.

Pavel Pilný

příslušník Sušické brigády PS (1963 - 1965)