PŘIŠEL TEN DEN .
Ze setkání pohraničníků v Poběžovicích .
V
pátek třináctého července jsem spolu s kamarády Petrem S.
a Petrem H. odcestovali na dlouho plánovanou cestu na západ naší
republiky, do pohraničního městečka Poběžovice. Následující
den proběhlo v místním hotelu Hubertus setkání bývalých
pohraničníků 9. brigády PS Domažlice. Ale o tom později.
S oběma
Petry jsme páteční den využili k prohlídce úseku roty
Železná a k návštěvě soukromého muzea PS v Poběžovicích.
Počasí bylo ten den typické hraniční. Sem tam pršelo, sem tam
se mezi mraky objevilo slunce. Těsně nad lesy hraničních hor se
převalovala mlha-předzvěst nastávající houbařské sezóny. Do
Železné jsem se dostal opět po dvou letech. Kromě procházky
úsekem bývalé pohraniční roty jsme ten den s pochopením
pana starosty absolvovali i prohlídku samotné budovy roty PS.
Úsek
se změnil. Ta tam je signální stěna a další vymoženosti
tehdejší ochrany hranic. Jejich někdejší přítomnost je dnes
patrná jen zkušenému oku bývalých hraničářů. A rota samotná?
Budova na první pohled vypadá jakž takž. Ovšem vnitřek je
stejně zpustlý jako její okolí. Přesto jsou v každém
jejím koutě patrné zbytky po vojácích PS, více však po
příslušnících pozdější Pohraniční policie, která fungovala
až do nástupu „Schöngenu“. Spolu s Petrem H. jsme
neodolali a požádali jsme dalšího kamaráda, aby nás
vyfotografoval v místnosti DDR, kde jsme za našeho tehdejšího
působení na rotě strávili snad nejvíce času. Petr byl tehdy
důstojník-velitel čety, já četař v základní službě. Po
pětadvaceti letech jsem se ocitl na stejném místě, kde jsem mimo
službu po dlouhé dny usínal a daleko častěji vstával.
Lidem,
kteří něčím podobným prošli jistě nemusím vysvětlovat
pocity, jaké jsme spolu s chlapy při návratu do známých
míst měli. Každý pochopí, že jsme naše zážitky museli
následně naředit pár loky něčeho, co dokáže alespoň na
chvíli otupit rozjitřenou lidskou mysl.
V podvečer
jsme navštívili bývalého pplk. PS z Nýrského praporu,
který má v Poběžovicích malé muzeum. Jeho obsahem je vše,
co souvisí s ochranou hranic. Od polního telefonu, přes
výložky, čepice, odznaky…až po kroniky jednotlivých útvarů.
Prohlídka s následnou besedou zabrala dobré dvě hodiny.
N
ásledující
den jsme vyplnili zčásti návštěvou téměř zlikvidované a
nálety zarostlé roty Hraničná (Paadorf) a odpoledne jsme věnovali
účasti na výše zmíněném setkání. Lidí bylo tolik, že jsme
se jen tak tak posadili.
O dobrou pohodu se starala hudba a vzorná
obsluha. Po letech jsem se setkal s bývalým velitelem brigády
podplukovníkem V. Tentokrát jsme si vyměnili role: Během
čtvrthodinového rozhovoru jsem s omluvou zůstal sedět a
velitel stál. Příčinou rozhodně nebyla jakákoliv neúcta
bývalého podřízeného vůči vysokému důstojníkovi, ale zcela
prostá skutečnost-momentální nedostatek místa.
(c) Autor: Zdeněk Nagovský
---------------------------------------------------------
ADMIN - kontakt: pohranicnik@gmail.com
Žádné komentáře:
Okomentovat