ČLOVĚK NA PRVNÍM MÍSTĚ.

Zdravím a přeji všem ochráncům hranice pěkné svátky a pevné zdraví do příštího roku.

Trocha humoru nezaškodí a tak posílám pozdrav z armádního prostředí chebské posádky v počátku sedmdesátých let minulého století. Jde o jednu z 12 epizod mé útlé knížky s názvem „Zelené epizody“.

Všechny hraničáře zdraví M.Brož

Tato epizoda má název – Člověk na prvním místě.

Zasněžené a mrznoucí posádkové město Cheb navozovalo vánoční kouzlo. Bylo příjemné, dívat se na tu krásu ale jen z okna dobře vytopeného pokoje.
V tomto předvánočním čase se důstojníkům praporu v kasárnách „Na stráži“ do dozorčí služby nechtělo. Proto byla většina služeb dozorčího praporu obsazována poddůstojníky.

Byl určen do služby poslední neděli před Vánoci. Ze zkušenosti věděl, že služba z neděle na pondělí bývá většinou klidná. V kasárnách nebývají žádní důstojníci, pivní zběhové si odbyli svoje výlety v sobotu a nyní vyspávají na kavalcích nebo v posádkové věznici, pokud byli chyceni. Nehrozí tedy žádný větší průšvih. Vojáci se většinou z vycházek vracejí včas. Příjemné je, že se vojáci vracejí z dovolenek a přivážejí z domova dobré jídlo a pití. A aby to bez problémů pronesli na svou rotu, něco nechají také dozorčím.

Přesto se však ten den vyskytlo pár drobných problémů.
Z místnosti dozorčího praporu, kde vykonával službu, bylo dobře vidět na vchod do kasáren. Navečer ho upoutalo dohadování a zvláštní přetahovaná dozorčího u vchodu s nějakým civilem. Přetahovali se o vstupní vrátka, dozorčí se je snažil zavřít a civilista otevřít. Šel zjistit, o co se tam jedná. Mladší asi třicetiletý civilista, na první pohled opilý, se dožadoval přístupu ke služebnímu telefonu dozorčího. Zdůvodňoval to tím, že si musí zavolat taxíka a chce odvézt na nedalekou pohraniční rotu Svatý Kříž.

Blízkost státní hranice a možnost nějaké provokace jej vedla k ostražitosti.

Dozorčí vší silou držel vrátka a civilista mu sprostě nadával, že ho nechce pustit k telefonu. Proto přišel k civilistovi a vyzval ho, aby toho zanechal a šel se radši domů vyspat. Toho to však velmi popudilo a začal křičet, že si to s ním vyřídí, že ho nezná, že si to vypije a že mu zařídí cestu do vězení.

Tohle vyhrožování se mu vůbec nelíbilo. Přes mříž ve vrátkách požádal o doklady, ale nepochodil. „Trhni si nohou, pincásku!“ odpověděl civilista a dál lomcoval vrátky. Na něj bude platit jediné, pomyslel si a došel pro pomoc na strážnici, kde odpočívali strážní.
Společně ho odvedli do návštěvní místnosti a prohledali mu kapsy. Z opilého civilisty se podle průkazu vyklubal poručík kontrarozvědky z nedaleké brigády Pohraniční stráže. 

Soudruh poručík, který si v opilosti myslel, že je nejdůležitějším člověkem na planetě, si nedal vymluvit, že ze služebního telefonu nemůže objednat taxík. A navíc, je nepřípustné přetahovat se s dozorčí a strážní službou.

V tu chvíli již věděl, že nejlepším řešením vzniklé situace je zavolat dozorčího nedaleké brigády PS. Do jeho příjezdu poručík neustále vyhrožoval, že si to s ním vyřídí, ale dozorčí důstojník brigády pohraničníků, který pro něj přijel, byl jiného názoru. S požadavkem “Nikam to nahoru nehlašte, my to vyřídíme sami!“ Popadl poručíka a rychle společně odjeli.

Dobové foto: 10.rPS Svatý Kříž.

Blížila se večerka, těšil se jak se natáhne, když se ozval telefon. „Soudruhu četaři, máme tady asi průser,“ sdělil mu dozorčí jedné z rot. „Voják Imre vzal někde staršinovi láhev Okeny a vypil jí. Bloudí tady po chodbě a nechce si jít lehnout. Co s ním mám dělat ?“ Odpověděl, že se tam jde hned podívat. A skutečně, po příchodu na rotu vidí vojáka Imreho opřeného o zeď, přihlouple se tvářícího, v ruce skoro prázdnou litrovou láhev Okeny. Dobromyslně mu dokonce nabídl, aby si taky loknul.
„Sakra, ale co já s ním budu dělat?“ řekl si pro sebe.
Rozhodl se zavolat na útvarovou ošetřovnu, ale telefon tam nikdo nebral. Jako obvykle, když někdo potřeboval pomoc. „Aby se tak otrávil,“ táhlo mu
hlavou. Představa možných nepříjemností jej vedla k rozhodnutí zavolat civilní pohotovost.

Nemocnice byla nedaleko kasáren, sanitka s doktorem přijela za chvilku. Vojáka Imreho odvezli a předtím ho doktor ubezpečil, že to není nic vážného a vojáka po vypláchnutí žaludku buď v noci nebo ráno pošlou zpátky. Okolo třetí hodiny ranní přišel Imre zpátky z nemocnice.

Ilustrační fotografie.

Ještě naposledy šel zkontrolovat stráže. Měsíc osvětloval jasným světlem klidnou noční krajinu. Zašel se podívat i na nedaleké cvičiště za plotem kasáren. Poblíž plotu stálo osobní auto s německou poznávací značkou. „No, tak to mi dneska ještě chybělo, německý špion,“ zhrozil se. Došel pro velitele stráže a společně šli prověřit situaci. „Běž k autu a posviť dovnitř baterkou!“ nařídil mu. Ten vyrazil s pistolí v jedné a baterkou v druhé ruce k autu. Sám se pro jistotu také s pistolí v ruce ukryl za nedaleký strom a s vystrčenou hlavou sledoval, co se bude dít. Velitel stráže si před autem dodal odvahy, rozsvítil baterku a zakřičel: „Jménem zákona, předložte doklady!“ Po chvilce ticha baterka zhasla. Velitel stráže přišel zpátky k němu a řekl: „Hele, asi je nebudeme rušit, uvnitř je známá chebská šlapka s nějakým chlapem a souloží.“ „Jdi tam a řekni, ať rychle někam zmizí ze cvičáku. S tou svojí holou zadnicí nám Němec kasárna nevyfotí, ale ať nemáme ve službě nějaký průser!“ Velitel stráže pokyn posádce auta vyřídil a to za chvilku odjelo směrem do města.

Do rána se již nic mimořádného nestalo, a tak se díky bohatým nočním událostem značně nevyspalý, dočkal příchodu velitele. Byl to člověk neurčitého zeměpisného původu, nehovořil srozumitelně česky, ani slovensky, spíš česko-slovensky. Povinností dozorčího praporu je podat veliteli hlášení. “Soudruhu majore, během mé služby se vcelku nic zvláštního nestalo,“ zahlásil.
“Čo je to za blbosť, že vcelku nič?“ prohlásil velitel. Krátce a výstižně mu popsal události večera a noci.
“Boha, dufám, že ste nikomu nič hore nehlásil!“ zakřičel velitel. Největší strach mají totiž důstojníci z nahlášené mimořádné události někam výš.
Ubezpečil ho, že rozhodně ne. Velitele zaujal případ vojína Imreho. “A čože to ten vojáčik vychlastal?“ zeptal se. Popsal mu lahodný modrý čistící prostředek na okna. „No bože, toto,“ řekl a s kroucením hlavy odešel do své kanceláře. 

Zanedlouho volal telefonem a rozkázal „ Okamžito nechajte nastúpit´ prápor!“

Ilustrační fotografie.

Stalo se a pod tribunkou na nástupišti pak vyslechl s ostatními jeho znamenitou řeč:

“Súdruhovja, vojaci na tomto prápore nič nerobia a vačšinou sa potulujú hore-dolu! Vjetě, čo dá práce našim staršinom, než zoženú nejaký čistiaci prostreidok! A nejaký nezodpovedný voják im ho pokojně sám vychlastá!“

Nebyl z toho příliš moudrý, jestli mělo láhev Okeny vypít víc vojáků, nebo že je erární majetek nadevše. Určitě mu ale nešlo o zdraví člověka.

Pak následovalo potrestání viníka. Mělo svůj výchovný efekt. Spolubojovníci vojína Imreho, kteří rovněž pocházeli někde od slovensko-maďarských hranic, si z tohoto případu vzali ponaučení. Přestali pít „Okenu“ filtrovanou přes chleba. Vždy po obdržení služného se hromadně vydali do „Army“ a vykoupili zásobu masážní emulze Alpa. Malý frťánek „alpičky“ jim udělal z dechu uragán a ze žaludku rozpálený kotel. Z jejich výrazů a pozdějšího nesrozumitelného zpěvu pak bylo jasné, že prožívají chvíle štěstí i na vojně, daleko od domova.

Ilustrační fotografie.

Zajímá vás více? Články s tématikou ČSLA.

ZVS ve vzpomínkách:   VÚ 8522 CHEB 

Co armáda uplácala: Důstojníkem u ČSLA

Dva příběhy z Šumavy: PS očima vojáka ČSLA

Webové stránky:  ČSLA 
Smyslem webu ČSLA je poskytnout ucelený přehled o této armádě z vojensko-historického hlediska.Na více než 1000 stránkách naleznete řadu informací o výzbroji, technice, uniformách i mnoho dalšího. Pro bývalé vojáky základní služby i z povolání zde máme bohatou fotogalerii, vzpomínky i možnost kontaktu s kamarády a kolegy z vojny.