Jak jsme dostávali „kopačky“

   (c) AUTOR: Michal "Jezerák" 

   Pomalu se mi přibližoval termín příjezdu návštěvy. Tenkrát jsem jí říkal velká, jediná, nekonečná, navždy… Psala pravidelně, jednou (před půlrokem) už mě i navštívila – shodou okolností také z Trojmezí, ale z toho severního. 

Pohodově utíkal čas i služba a blížil se den její návštěvy. Návrat z jedné odpolední služby všem mým plánům udělal důrazný škrt : NE! Už strážný mě informoval :
„Máš nějaký dopis“
„Prišiel ti list“ – další upozornění od kolegy v psí kuchyni.
„Vyzvedni si dopis na nástěnce“ sděluje dozorčí při vybíjení.

  Sakra – to je najednou nějaké péče! Po zahlášení návratu ze služby jsem si dopis z laťkové nástěnky sundal. Podlouhlá obálka, nečitelné razítko odesílací pošty, cizí, neznámé písmo, třicetihaléřová známka. Na pohmat bylo citelné, že v nezalepené obálce je nějaký kartonový list. Zadní trojúhelník  chlopně zasunutý do spodní části, byl trochu pomuchlaný. Celkově obálka dopisu trochu ušmudlaná… nesla nepochybné stopy o tom, že tento dopis byl vícekrát rozebrán. Padá na mne neblahé tušení, které se po chvíli ukázalo pravdou až hořce neskutečnou…

  Zlaté písmo na rozevřeném dvoulistu, dvě kýčovité holubičky nesou v zobáčcích srdíčka. Nezbytný veršík od klasika, informativní sdělení kde, kdy a kdo že je ten druhý, který tam  bude stát vedle Jitky. A už vedle ní v minulosti zřejmě i více než stál. A nejen on, hlavně jemu… Slušně předem oba dva děkují za projevená blahopřání. V duchu si říkám :
„Inu – není zač“. Ke svatební hostině do restaurace hotelu U lípy ve V.Š jsem pochopitelně přizván nebyl.

  Roztomilé na tom bylo to, že zlaté datum na kartonu bylo datem plánovaného příjezdu Jitky za mnou na Šumavu. Samotné oznámení – ušmudlané. Kriminalisticky čitelný na něm byl mastný otisk prstu, šedočerná šmouha i rýha nehtu. Že by takto vypravil dopis odesílatel? Obsah si přečetl nepochybně každý z roty, kdo byl v okolí a měl zájem. Stalo se. Nebylo nad čím přemýšlet. Ani v duchu jsem jí nic nevyčítal. Ale bolelo to moc. Ten, kdo si to nezažil, nezná a nepochopí. Byli jsme mladí… Nástup na večeři byl nesmírně veselý. Kluci mě s úšklebky zdravili, ptali se jak se mám, co je nového, co doma, jak žiju, jak se daří. No – sranda k popukání. Jen pár hloubavějších mlčelo.

  Termín svatby se nezadržitelně blížil, musím přiznat, že moje myšlenky byly víc než divoké. Co jí provést? Neblbni – zavrhoval jsem v duchu možné nepředloženosti. Sebevraždit se kvůli tomu nebudu.

   Uklízel jsem před sobotní prohlídkou. Balíček Jitčiných dopisů a pár fotografií ležel ve skříni v mezi rezervními košilemi na svém místě. Co s ním, napadlo mě. Druhý den ráno jsem jel s řidičem pro poštu a s provianťákem na nákup. Gazík kodrcal po rozbité trase objížďky, natřásal se mnou tak, že jsem se bacil do hlavy o plachtový oblouk – jako kdyby mi ta rána přinesla inspiraci!

   Na poště jsem se ptal paní u přepážky, zda je možné doručit doporučený balíček na místo určení i v přesný čas. Svěřil jsem se jí i s tím, že zásilka je svatebním darem svatebčanům a že bych si přál, aby jim byl doručen na svatební hostinu. 
„No to budou mít radost. Málokdo si takové doručování vzpomene“, horlila přepážka mému nápadu. Takže můj zámysl vlastně požehnaný byl; i když jen cizí nezúčastněnou osobou. V duchu jsem se smál, té prorokované radosti.
Pak už stačilo málo : Vytvořit úhledný balíček, vyplnit nezbytnou průvodku zásilce, zaplatit příslušné poplatky při odesílání na poště. Vnitřek dopisu měl ještě jeden obal – noblesnější, v bílém papíru převázaný zlatou stužkou. Piplal jsem se s tím dlouho…
„A budu mít nějaký doklad o tom, že adresáti zásilku skutečně převzali a kdy?“ dotazoval jsem se ještě u přepážky.
„Ano, i to je možné, ale musíte si ještě pět korun připlatit“. S úsměvem jsem zašmátral v peněžence.

  
   Škoda, že jsem nemohl být malou muškou, která by viděla převzetí zásilky novomanžely. Musela mě hřát jen ta představa vize… Nic jsem k dopisům a fotkám nepřipisoval, nepsal žádný průvodní dopis, neblahopřál, nespílal, nevyčítal. Snad stačilo jen to, co jsem poslal a hlavně – kdo to poslal. 
Až po létech jsem zjistil, že balíček účinky měl. Ale to už by byla jiná kapitola…


   Asi po týdnu opět při návratu ze služby mě nezvykle a smutně zdravil strážný u roty 
Peter Kráč slovy :
„Servus, koľega“.
„Kolega? Co se stalo?“
Peter se včera vrátil z opušťáku. Byl zaražený, nemluvný. Poseděli jsme u jeho klobásek a sladkého závinu. Jen silně kouřil, nervózně bánil jednu za druhou. Posezení skončilo. Petr se mě jen zeptal co je v nového v kuchyni (míněno – v kuchyni pro psy). Naznačil převrácení panáka do hrdla a bylo mi to jasné. Do kuchyně jsem ho pozval.  Mezi těstovinami v komodě byla uložená na dně…. Petr začal pomalu vyprávět. Lokneme si jen jednou.
„Išiel som domov prekvapit. No a prekvapenie bolo na mojej strane. Zrovna s ním zachádzala na émenvé. Nevedel som o tom. Tebe to alespoň napísala v predstihu. Ja som jej za to nestál… Zajtra spolu máme trenýrovku, šľapem ti stopu. Ešte pokecáme“. 

   Tradičně byla trenýrovka ukončena pod Jeleními Vrchy. Petr už to chladil v potůčku. Láhev tady ukryl po cestě při návratu z opušťáku. Takových míst bylo v týlu úseku více. Člověk nikdy nevěděl kdy se kam dostane a uctít kamaráda bylo vždy dobrým zvykem. Na těchto místech bývaly i tři-čtyři skleničky, které jsme si vypůjčili v různých restauracích jako odškodnění za nedotočená piva a počtářské chyby při vyúčtování. Dneska chceme být se svým trápením sami. Nepřitahuje nás kamarádská společnost dřevorubců a lesáků, jejich zemitá řeč a vyprávění drsných vtipů. Ani upečená zvěřina. Sedíme nad příkopem za šípkovým keřem skryti od okolí. Hulíme a ulizujeme z ukrytých skleniček čirou tekutinu. Z láhve pijí jen ožralové, kdežto mi jsme byli „ochutnávači“, dneska by se dalo říci – someliéři. Přiťuknutí s pohledem do očí, jak je na Slovensku zvykem… Vychutnáváme si to téměř obřadně. Odvážně jsem kopl do sebe prvního panáka.
„Ježišmarjá, co to je?“
„Hádaj“. Neuhodl jsem – nenapadlo by mě, že by to mohla být pálenka z plodů bílé moruše. Silou mi to spíše připomínalo náplň do plamenometů. Na nic se neptám, nepospícháme s hovorem. Olina spokojeně leží ve stínu, pak se zvedne a jde se také napít, ale pochopitelně jen z potůčku. Znovu zalehne na své místečko a spokojeně dřímá ve stínu šípkového křoví. Idyla.
„Chcel som Zuzku aj naších prekvapiť. Zo stanice som išiel domov cez záhrady, keď som videl ten sprievod na námestí. Došiel som domov, iba som sa opláchol po ceste. Mama mi nadala, prečo som prišiel, že na tom nič nezmením a že mi to ani nepísali, aby som niečo nevyviedol. Nič ani meniť nechcem, ľebo nemôžem. Celá dedina pozerala iba na svadobný sprievod, mňa si vcelku nikto nevšimol. Až keď vychádzali z kostola. Spadli ím čeľuste. Okolostojúci nevedeli, či sa majú posmievať alebo ma ľutovať. Málokto ma pozdravil. Nič som nevystrájal, nič som nerobil, nehovoril, negestikuloval. Len som sa pozeral na tých dvoch. Neveril by si, ako ích to prekvapilo. Potešili ma tie ích rozpaky. Do toho sa ešte nasral fotograf. Sranda bolo, ako ích presviedčal do úsmevu a oni stále len pozerali na mňa. Budú mať skutočne pekné fotky zo sobáša...“

    Další cinknutí skleniček, další cigareta. Na oplátku popisuji Petrovi zaslání „svatebního daru“. Do detailu. Směje se tak, že polovinu z další skleničky vyprskl a rozkašlal se.
„Ty kôň, no to by ma nenapadlo, na to by som neprišiel, to bol dobrý fór“
Potom sáhodlouze prorokujeme co je v životě potká, jak jim to ten nahoře vrátí, že jsou všechny stejně proradné a prodejné. A hlavně neférové. Napříště pro nás budou všechny ženy na světě vždy jen krátkodobým objektem zájmů ryze živočišných. 
 
    Z půllitrové hranaté láhve trochu ubylo – asi tak polovina. Za to my nejsme napůl, ale jsme na… totál, když to řeknu slušně. Byl jsem zrovna „odskočený“, když pro nás přijel GAZ, bohužel vedle řidiče seděl velitel roty. Peter se snažil podat mu hlášení. Stál sice v pozoru, ale vertikální osa jeho těla se neustále vychylovala – tu do strany, dopředu a dozadu, ba dokonce i napříč všem pěti světovým stranám… Vybatolil jsem se před velitelův ostříží zrak. Jen mávl rukou. 
„Tím nic nespravíte. Hodinu máte na návrat na rotu a abych vám to ulehčil, odvezu vám zbraně a střelivo. Necháte si jen mikropojítka. Proberu to všechno s vámi až budete střízliví, abyste z toho něco také měli.“ Velitele jsem slyšel zařvat snad jen třikrát. Uměl zformulovat příkaz a myšlenku bez křiku, ale takovým způsobem a intonací hlasu, že z toho šel až mráz po zádech. Bez vulgarismů, bez urážek člověka. 

     Druhý den hned ráno jsem kajícně vysvětloval důvod, proč jsem se ze žalu opil.
„To chápu, co se vám stalo o tom vím (a jéje – nějaký zvoník už tahal za provaz…), ale proč jste s sebou musel vzít i Kráče do toho smutku mi není jasné?“
„Jsme kolegové.“ Popravdě a podrobně  jsem informoval velitele. Myslím, že měl pro tyhle případy vzácné pochopení. 
„Mno, tak abych vám to tady usnadnil, měsíc se oba nemusíte psát na vycházky. Jasné?“
„Dokonale“, pak už jen odchod z „jámy lvové“.  


    Petr potom za několik dní na to odeslal novomanželům dodatečný svatební dar. Zuzčiny dopisy s fotkami a stejně tak jako já – i bez průvodního dopisu. Jen na rub balíčku mu kaligrafickým písmem bažant Pekárek vyvedl nápis : Dodatočný svadobný dar. Nebyly to dopisy obsahově nijak chladné, předčítal mi před zabalením balíčku některé jejich části. Přečtené pasáže místy hraničily až s hrubou pornografií… Rozhodně se novomanžel musel náležitě pobavit, když je dostal i on (jak se později ukázalo) do rukou… Neviděli jsme v tom škodolibost. Jen důkaz  toho, že jsme neměli v žádném případě úmysl tyto dopisy nějakým způsobem zneužít. 
Mimochodem – obě nevěsty porodily předčasně – už sedm měsíců po svatbě...

Youtube video V.Vávra - Citrónová holka

Doslov  ADMIN : Když mě Michal v e-mailu posílal tento příběh,napsal mě,ať zdůrazním,že by si ho na weblogu Pohraničník měly přečíst i ženy. Proč,to je myslím zřejmé.

Přemýšlel jsem o tom,že bych pod Michalovu vzpomínku přidal nějakou písničku, videoklip. Dlouho jsem hledal něco na internetu,až jsem tady nakonec zařadil kdysi velký hit "CITRÓNOVÁ HOLKA". Vzpomínáte, 80-té léta :-) 
A kdesi na diskuzi webu Vojensko.cz jsem četl příspěvek,kde někdo vzpomínal na tuhle píseň: "furt jsme si ji na rotě pouštěli".

Jak je všechno krásné a svět růžový,když je člověk mladý a zamilovaný.
Písničku V.Vávry jsem zařadil i proto,že tento "zpívající bubeník" si vojenskou základní službu odkroutil u Pohraniční stráže, na 1.prPS v Železné Rudě

Tuhle písničku,dříve tolik oblíbenou mezi vojáky,snad ani představovat nemusím  :-)

...Mám kluka na vojně,
mám kluka snáší prý on obstojně.
Má, má, má jenom starost s kým se znám, 
mám kluka na vojně...

ZAJÍMÁ VÁS VÍCE? Další články Michala "Jezeráka".

Vzpomínka na odchod do civilu: Poslední večeře.

Vánoční rozjímání: Nejhezčí Vánoce.