KDO VYMYSLEL ŽELEZNOU OPONU

S pojmem „studená válka“ nejen že neoddělitelně souvisí, je jejím hlavním symbolem a atributem: „železná opona“. Hlavně ona její forma, která byla svého času součástí hraničního režimu, tedy vojenských, policejních a administrativních opatření, mezi státy východního a západního bloku. V politice a historii je pojem „železná opona“ chápána jako ideologicky i fyzicky „nepřekonatelná“ nebo snad lépe řečeno nekompromisní hranice. Jako politika ohraničení se, prováděná jak fyzicky vybudováním bariér na hranicích a jejich střežením, tak ideologicky a politicky v různých sférách a na různých úrovních, ať už se jednalo o mezinárodní vztahy, činnost mezinárodních organizací, sport, hospodářskou sféru, média či střetávání zájmů v zemích třetího světa.

V Evropě byla „železná opona“ na státních hranicích fyzicky budována ze strany států východního bloku, sousedících se státy bloku západního (ale také třeba mezi Maďarskem či Bulharskem a Jugoslávií), od počátku 50. let, zprvu v poměrně drastické podobě (včetně minových polí a drátěných překážek s vysokým napětím), postupně však byla redukována, až v letech 1989/1990 zmizela úplně. Dlužno dodat, že nejtvrdší její podoba existovala po celou dobu konfliktu Východ-Západ mezi oběma německými státy a v rozděleném Berlíně.

Konec „železné opony“ ve studené válce na hranicích odstartovaliMaďaři. Dne 2. května 1989 začali s odstraňováním drátěných zátarasů na hranici s Rakouskem. Za první oficiální otevření „železné opony“ bývá označován takzvaný „panevropský picknick“, který proběhl na hranici mezi Maďarskem a Rakouskem za souhlasu vlád obou států dne 19. srpna 1989. Maďaři se poté, po likvidaci drátěných zátarasů, sice snažili o zesílené střežení hranice, ale tlak občanů NDR, kteří se snažili přes Maďarsko a Československo dostat se do Spolkové republiky, byl už tak silný, že Maďaři v noci z 10. na 11. září 1989 rezignovali na hraniční ostrahu a umožnili občanům NDR, tábořícím u hranice, masový útěk do Rakouska, odkud pak směřovali do západního Německa.

Zatímco československá Pohraniční stráž, reagujíc křečovitě na impotenci, naprostou bezradnost a zcela nekompetentní pokyny politického a státního vedení ČSSR, na podzim 1989 „železnou oponu“ na hranicích se Spolkovou republikou Německo a Rakouskem ještě nesmyslně posilovala, dne 9. listopadu 1989 byla v Berlíně otevřena pověstná „berlínská zeď“. To byl mezník v rozpadání „železné opony“ a také symbol konce studené války.

Za otce pojmu „železná opona“ bývá běžně označován Winston Churchill, a to s odvoláváním se na jeho projev v americkém Fultonu (5. března 1946); projev, který je pokládán za vytroubení studené války. Bývalý britský premiér tehdy pravil: „Od Štětínu na Baltském moři až po Terst na Jadranu se nad Evropou spustila železná opona. Za ní leží všechna hlavní města starých států střední a východní Evropy. Varšava, Berlín, Praha, Vídeň, Budapešť, Bukurešť a Sofie. Tato proslulá města a obyvatelstvo vůkol leží v sovětském okruhu působení, tak to musím říct, a podléhají, tím či oním způsobem, nejen pouze sovětskému vlivu, nýbrž značnému a v některých případech vzrůstajícímu řízení Moskvou.“

Churchill ale použil tohoto výrazu už dříve, v telegramu odeslanému 12. května 1945, tedy pád dnů po kapitulaci nacistů, americkému prezidentu Trumanovi. „Železná opona je vyznačena jejich frontovou linií. Nevíme, co se za ní děje,“ napsal tehdy Churchill. Takže jemu je obecně přisuzována zásluha, že „železnou oponu“ převedl jako první ze světa divadla do světa politiky.

Jenže tak tomu nebylo.

„Železná opona“ jako metafora pro zásadní oddělení společenských a politických fenoménů a systémů, pro nekompromisní vymezení se, se objevila už za první světové války. Její autorství resp. první použití v této souvislosti bývá připisováno anglické spisovatelce a esejistce Violet Pagetové, která - pod pseudonymem Vernon Lee - psala o Bachově vánoční hudbě v Anglii a Německu, uvádějíc, že obě země nyní odděluje „monstrózní železná opona“. Nelze zjistit, zda Pagetová inspirovala další osobnosti, použivší ve svých vyjádřeních „železnou oponu“; spíše nikoliv, což nutně platilo také pro německého říšského kancléře Theobalda von Bethmann Hollweg, který ve svém memorandu o ponorkové válce uvedl, že je neproveditelné, oddělit Anglii ponorkami od okolního světa „jako železnou oponou“.

Ve 20. a 30. letech se „železná opona“ jako metafora, kterou nebylo tak nesnadné vymyslet, tu a tam objevovala v tisku a publikacích, pojednávajících o první světové válce. Ale základ současného chápání a výkladu „železné opony“ jako symbolu ideologického a politického oddělení Východu a Západu a studené války mezi těmito bloky byl položen koncem druhé světové války, v roce 1945. A to nikoli Churchillem, nýbrž nacisty, kteří mu - neboť Churchill stejně jako jiní představitelé protihitlerovské koalice sledoval a znal německou propagandistickou produkci - poskytli jím brzy použitý termín, kterým brzy nezaslouženě proslul. Joseph Goebbels, ministr propagandy německé říše, pranýřoval 25. února 1945 v týdeníku „Das Reich“ (Říše) v úvodníku „Rok 2000“ ujednání Spojenců z Jalty jako výprodej pozic Západu ve střední a východní Evropě Sovětskému svazu.

„Pokud by třetí říše složila zbraně, obsadili by Sověti i po dohodách mezi Rooseveltem, Churchillem a Stalinem celou východní a jihovýchodní Evropu a k tomu největší část říše. Před tímto obrovským teritoriem včetně Sovětského svazu by okamžitě spadla železná opona, za kterou by začalo masové vyvražďování národů, pravděpodobně také za potlesku londýnského a new-yorského židovského tisku,“ napsal Goebbels. A pokud by šlo o následky pozdější věštěné „třetí světové války“ pro Evropu, Goebbels uvedl: „Opět se železná opona spustí nad touto nyní giganticky rozšířenou tragédií národů.“

Churchill nepochybně Goebbelsův příspěvek v týdeníku „Das Reich“ znal a výraz „železná opona“ pro něj dostal inspirační hodnotu poté, co konflikt „fašismus-antifašismus“ byl vzápětí vystřídán konfliktem „Východ-Západ“, přesněji „Sovětský svaz-Západ“ - aniž by samozřejmě uváděl zdroj své inspirace. Mohl a zřejmě jím mohl být Goebbels. Ale nemusel. Protože on sám byl v této záležitosti zřejmě inspirován někým jiným!

Týden před otištěním jeho úvodníku se totiž na titulní straně týdeníku „Das Reich“ objevil komentář nazvaný „Za železnou oponou“. Jeho autor, podepsaný jako „cl Lissabon“ se zabýval důsledky konference Spojenců v Moskvě v říjnu 1944 (takzvaná čtvrtá moskevská konference, zabývající se poválečnými sférami vlivu v Evropě včetně Balkánského poloostrova) a na Jaltě (únor 1945). Relevantní věta komentáře zněla takto: „Železná opona dovršených bolševických realit, přes Churchillovu prosebnou cestu do Moskvy před Rooseveltovým zvolením, se spustila před celou jihovýchodní Evropou; po Jaltské konferenci se spustila nezadržitelně nad Evropou.“

Autor „cl“ dále napsal: „Státní department a Foreign Office sice soupeří ve vynalezení diplomatické mašinerie, aby doma vzbudily dojem, že západní mocnosti ještě nějak železnou oponu spoluobsluhují, dokud za ní nezmizí celá Evropa (...) Nicméně vzadu už sedí moskevští režiséři pro další akt komunistického prosazení Anglie a Ameriky.“

V poválečném pátrání po původci termínu „železná opona“ upozornil německý historik Karl-Heinz Minuth na příspěvek autora „cl“ v týdeníku „Das Reich“ v roce 1964, ovšem tohoto autora se zatím nepodařilo identifikovat. Podařilo se to až počátkem roku 2015 historikovi Georgu Meyerovi, bývalému řediteli Vojenskohistorického ústavu bundeswehru: Za iniciály „cl“ vězel novinář a publicista Max Walter Clauss (1901-1988).

Clauss byl synem továrníka z Offenburgu. Vystudoval germanistiku, romanistiku, dějiny a sociologii. Před uchopením moci v Německu nacisty byl neúspěšným kandidátem Německé státní strany do Říšského sněmu. Působil jako vedoucí redaktor tiskové agentury „Dienst aus Deutschland“ (Služba z Německa), poté jako redaktor v jistém deníku, až se v roce 1943 stal korespondentem listu „Das Reich“ v Lisabonu. Odtud poslal do Berlína také své úvahy týkající se „železné opony“.

Po válce, už v červenci 1945, využil „železnou oponu“ také třeba budoucí spolkový kancléř Konrad Adenauer, ukazuje rovněž na Sovětský svaz, který podle něj - pokud jde o Německo - tuto oponu nad ním spouští. Ale jak už jsme uvedli, nejvíce, a to dodnes, bývá „železná opona“ dávána do souvislosti s výrokem Winstona Churchilla, učiněným ve Fultonu.

A autor-neautor „železné opony“ Max Clauss? Jeho psaní pro „Das Reich“ jako by nikdy neexistovalo. Několik poválečných let ještě strávil v Portugalsku, kde patřil k zakladatelům Německé obchodní komory. V roce 1956 přesídlil do Spolkové republiky. Působil jako šéf pro zahraniční styky Hannoverského veletrhu a věnoval se politické publicistice. Jeden z recenzentů jeho nejznámější knihy „Cesta po Jaltě - Rooseveltova odpovědnost“ napsal, že k žádnému zlomu v Claussově smýšlení po válce nedošlo...

Historie nás někdy krmí až neuvěřitelnými paradoxy. V roce 1989 započali s odstraňováním reálné „železné opony“ Maďaři. A v polovině června 2015 oznámilo Maďarsko světu, že na státní hranici se Srbskem vybuduje 175 kilometrů dlouhý a čtyři metry vysoký plot, který by měl bránit ilegálním migrantům ve vstupu na maďarské území! A další „železné opony“ prý mají následovat...

Existovaly, existují a budou zřejmě existovat různé „železné opony“ mezi státy, územími a lidmi. Vždy a všude je však jejich vznik projevem politického selhání a bezradnosti. Projevem snahy řešit silou a umělou restrikcí problémy, které tak lze jen možná tlumit, ale nikdy odstranit.

 

 ZAJÍMÁ VÁS VÍCE? Klikněte si na odkazy: 

* Zodpovědnost pohraničníků 

* Dezinformace o činnosti Pohraniční stráže

* Pád železné opony v Maďarsku