JINÉ - I TANEČNÍ ZÁBAVY

Nejen prací (a službou) živ je člověk. Vrchnost byla jednou ke mně tak nakloněna, že jsem po roce od nástupu na rotu dostal hraniční volno s možností vycházky. Do té doby jsem si mohl civilizace hojně užívat na různých školeních a střeleckých soutěží, kterých jsem absolvoval skutečně nepřeberně. Tak proč bych měl dostávat navíc ještě jakési vycházky?

Byla sezona vesnických plesů, bálů a merend. Plakáty srdečně zvaly k zábavě, poslechu i tanci s bohatou tombolou. Přicházíme tři a usedáme do rohu v přísálí vedle vstupních dveří. Ostražitý a pozorný číšník nám přináší pivo po hodině čekání. Že bychom se při jeho pracovním úsilí přivedli do podnapilého stavu je tady bezpečně vyloučeno…

„To je normální, zvykneš si. Proč myslíš, že mám s sebou mošnu? Mají nás tady rádi jak osinu mezi půlkami. A to pivo si šetři.“ komentuje moji netrpělivost a poučuje starší Milan.

Mošna visí na věšáku pod našimi plášti. Záhadně (tedy alespoň pro mě – záhadně) z ní vyčuhuje jakási slabá plastová asi 5 cm dlouhá trubička.

„Dej si.“

Nenechám se pobízet a saju jak kotě od staré. Chutná to výborně. Mimo láhve zde nahmatávám ještě i jakési menší balíčky. Vstávám od stolu a jdu vyzvat k tanci děvče asi v našem věku. Sedí prozatím u stolu zřejmě s rodiči.

„Dobrý večer. Dovolíte? Smím prosit, slečno?“

Tři přítomní u stolu k mé maličkosti otočily hlavy, pozdrav asi neslyšeli nebo přeslechli. Leč maminka-satorie se ujala krutovlády.

„Opovaž se! Bůhví, co je to zač!“ zasyčela a úchytem za loket stáhla vstávající děvče zpět na židličku. To všechno není důvodem k mým nepředloženým reakcím.

„Nic se neděje, přeji vám příjemnou další zábavu. Na shledanou“ stačil jsem ještě mrknout na děvče a s úsměvem odcházím od jejich stolu.

„Co jsi čekal? I to je tady normální. Cucni si.“ Pošklebuje se Milan. Podivín Radek – třetí z nás - si stále něco poznamenává do svého notýsku. Vypadá, jako kdyby si psal koncept nějakého dopisu. Milá… Nám dvěma, ani širšímu okolí nevěnuje pozornost.

Milan z těchto akcí už má asi nějaké zkušenosti. Z piva opravdu jen ulizuji. Před půlnocí dostáváme „návštěvu“ – novopečeného četaře v další činné službě. Je v civilu, kravatu „na půl žerdi“, dva horní knoflíky košile rozepnuté. Jako na povel začínáme tupě hledět před sebe a pozorně posloucháme jeho proslov. Setřelá artikulace mu dovoluje vyrážet ze sebe jen něco nesouvislého. Na nic se neptá, proto mu (chválapánubohu) nemusíme odpovídat, doklady od nás nevyžaduje. Závěrem mumlá cosi o tom, že si tu naši nafoukanost s námi ještě vyřídí.

Číšník roznáší čiperně hliníková plata s napěněnými půllitry, jen pro péesácké osazenstvo mu jaksi nezbývají… Objednávám si proto kávu. Za další hodinu je mé prosbě vyhověno. Káva je silná – alespoň co obsahu lógru, který tvoří třetinu obsahu šálku; zbytek vlažná vody. Na podšálku leží jeden sáček cukru celý, druhý vysypaný, s okrajem očividně roztrženým. Neobvyklá pozornost hotelu Nová Pec v Nové Peci. Číšník ve své profesní opilecké hrdosti opomíná donesenou kávu zapsat na konzumační lístek.

Ilustrační foto k článku.

Konečně světlejší okamžik dnešní slávy. Kolem našeho stolku prochází paní Staňková, vedoucí místní malé samoobsluhy.

„Nazdar, Pechuldové!“ bodře nás zdraví. Rozezná služebním zařazením mnoho pohraničníků. Prvně ji vidím bez bílého pracovního pláště. Uznale chválíme její brokátové šaty. Na své roky v nich proklatě pěkně vězí… Naše uznání přijímá s pýchou. Pokračujeme v zábavě. Žel, hadička už vydává zvuky ne nepodobné zachrochtání čuníka.

„Každý pětaatřicet!“ přikazuje Milan.

„Nekoukej tak blbě, bude se nakupovat. Obleč mantl, půjdeš ty, holube!“

Tvářím se skutečně nechápavě, ale k penězům na stole žádanou sumu přiložím.

„Staňková už dostává zakázky, půjdeš s ní a pomůžeš jí.“

On přece jenom byl alkohol v té době v hospodě o dost dražší, než ten, který se přinese z obchodu… Vycházím za paní Staňkovou do mrazivého nečasu.

„A copak, copak? Nespletl sis mně s nějakou mladší?“ směje se, když jsem jí doběhl.

„Ale ne, já jenom abyste nešla sama a něco se vám nestalo. Mimo to – my bychom také něco trochu málo nakoupili.“

Není nutné si sáhodlouze něco vysvětlovat. Do obchodu vcházíme zadním vchodem. Z lístku si odškrtává zakázky, bleskurychle počítá na účtenky a láhevnaté zboží staví na výdejní pultík. Část nákupu ukládám do mošny, část do kapes pláště. Vracíme se do rozjeté zábavy. U našeho stolu vydává předplatitelům objednané zboží. Milan bleskurychle nasazuje na další kuželku šroubový uzávěr, v kterém je přilepena důmyslně hadička na odsávání. Broukáme si společně s kapelou. Jen s tím rozdílem, že náš pěvecký výkon je umělecky o něco lepší, než jejich.

Kávu na stole mi někdo vypil. Zůstal jen lógr nechutný zejména výší své hladiny. Beru šálek za ouško do ruky k poslednímu loknutí.

„Nechto, to ty vole. Trochu jsme to pinglovi vylepšili, za chvíli bude možná nějaká legrace.“

Milan se uculuje a ukazuje na slánku a pepřenku na stole – obě skleničky jsou prázdné. Ještě párkrát se snažíme upoutat číšníkovu pozornost. Pokud se nám to podaří, ukazuje nám rukama do sálu na žíznivé přítomné. Dál prochází mezi prázdnými stoly a dělá mu problémy vyhnout se i imaginárním hostům, kteří mu brání v průchodu. Má co dělat, aby úspěšně odnesl plato se čtyřmi prázdnými půllitry.

O půlnoci jdeme na vzduch posvačit. Z pootevřených oken slyšíme tuš křídlovky, který avizuje dámskou volenku. Na chodník si pro nás nepřijde ani zubatá s kosou… Po několika taktech polky se vracíme na svá místa. Na našich třech nedopitých pivech se pomalu začíná usazovat žabinec. Marné jsou naše prosby o dodání další zásilky piv. Ale zábava graduje.

Na protější polovině sálu za parketem jeden z hostů nabízí číšníkovy dodanou kávu s řevem a slovy :

„Tak si to pojď vypít sám, ty vejvrate manipulační – slané a opepřené!“

Následují zvuky prázdných i plných půllitrů padajících na parketovou podlahu. Pak ještě i zvuk úderu hliníkového podnosu o koleno – tak ne, to nebylo o koleno ale o číšníkovu hlavu. Jakýsi tanečník jde hájit čest svojí dámy potřísněné pivem. A tím to začalo… Škoda jen, že celé toto zábavné vystoupení nemůžeme vidět celé – ve výhledu nám brání tančící osazenstvo na parketu. Co oči nevidí nám plně nahrazují zvukové vjemy – praskot odtrhávaných nohou ze židliček, jadrné šumavské nadávky účastníků této zábavy, mlaskání facek, údery, které nemůže přesně identifikovat a pády méně stabilních jedinců. Orchestr k tanci a poslechu hraje, ale ozývá se z něj už jen sporadicky rytmika bubnu a basbombardonu.

Po slabé půlhodině je klid, zkonsolidovala se i kapela. Jen do tance jaksi moc přítomným není… Sál se pomalu vyprazdňuje. Přeochotný číšník s napuchlý dolním rtem a monoklem na oku šveholivě nabízí :

„Pánům přinesu ještě pivečko, že ano? A štamprličku něčeho dobrého by nebylo libo?“

Za chvíli se potácivě vplouží do přísálí, s balancem nese plato plné půllitrů a tři začíná pokládat na náš stůl.

„Pánům by bylo libo zaplatit“ zabasuje mocně svým plným hlasem Milan.

„Ano, uctivost, služebníček. Hned jsem u vás…“

Pilně však obsluhuje ještě další hodinu poslední žíznivce. K našemu stolu jej přivábilo až mávání stokorunou.

„Tak to jsme měli, ééé… tři pivečka… Jenom tři pivečka? Vám u nás nechutnalo? A nebyla náhodou tady, ééé i jedna kávička?“

„To by ta kávička musela být na lístku napsaná. Nebo si myslíte, že jsme ji vygumovali?“

„Hm, tak tedy prosím za prominutí. To máme čtyři pivečka, čtyři pivečka tedy osm korunek a padesát haléřků československých, prosím.“

„Opakuji – ty piva byly tři! Ne pět! Jedno za korunku a sedmdesát haléřků československých, což je dohromady pět korunek a deset haléřků československých!“ pitvořil se po něm Milan.

Na stole už má číšník tento celkový obnos připravený do haléře přesně. Jo – tak proto od nás Milan chtěl všechny drobné, které máme po kapsách. Nejmenší mincí je zde pětihaléř, největší desetník. Stokoruna byla jen mávátkem. Ponížený číšník se zpočátku snaží naší útratu počítat, ale nějak se mu to nedaří… Ani se mu nechce věřit, že jsme za celou taneční zábavu vypili každý po jednom pivu. S pocitem zkažené nálady odcházíme. Milan nás vede na druhou stranu, než kudy vede cesta k rotě.

„Zvu vás do hotelu, který jste si sami zvelebili. Račte vstoupit“ a gestem olivrejovaného portýra odemyká dveře klubovny mladých strážců hranic. V Petrách je připraveno k zatopení, zásoba dřeva dostatečná. K dispozici máme dva kavalce a rozkládací čalouněnou lavici. Za chvíli je v klubovně příjemné teplo, vesele nám vyhrává rádio a rum konečně můžeme pít z důstojných šálků. Dopřáváme si i pořádnou kávu. Nikomu z nás se nechce hodnotit zábavu. Spíše každý hodnotíme něco v duchu, každý něco jiného. Beze slov…

*  *  *

Periodicky se opakující dny hraničního volna naši trojici za týden opět dala dohromady zábava – brigádnická výpomoc na pile místních dřevařských závodů. Po snídani dostáváme jednu větší a jednu menší konzervu olejovek (co kdyby náhodou?). Na pile se nás ptají, kdo co umíme. Podle toho přidělují práci – zřejmě z opatrnosti, abychom jim toho moc neponičili a nezkazili.

Ilustrační obrázek k článku.

„Zámečník“ hlásím se ke svému řemeslu.

„Půjdeš čistit pojezdy ke katrům a ložiska vozíků. Až s tím budeš hotov, pomůžeš mi postavit nový přístřešek u vchodu nad kolejemi ke katrům“ přiděluje práci technický náměstek.

Melancholicky oblbující činnost s kusem drátu a hřebíkem. Po dvou hodinách mám padla. Náměstek mi ukazuje rám přístřešku, který zbortil nános sněhu. Spíše však vingly konstrukce zbortily studené svary. Nános elektrody připomíná více nafouknutou užovku ve smrtelných křečích, než pořádný svar. Bruskou obrousit a připravit díly k novému svaření není problém, pak už jen při jedné cigaretě vyčkat než z dílen autodopravy přivezou svářečku a další potřebné náčiní. Práce sice dělám mimo objekt, ale pro jistotu si přináším dva hasičáky.

Ozývá se tlumené houkání klaksonu. Nevím co signalizuje.

„Oběd, pojď“ zve mne náměstek a odvádí mě do jídelny. Ve dveřích zdravím, ale zase můj pozdrav nikdo neslyšel. Asi do těchto končin podobné nemravnosti ještě nedošly. Usedám za stůl a jsem velkoryse obsloužen – krutovládnou satorií v bílé haleně. Přináší mi na podnose kompletní oběd, včetně punčového zákusku a láhve kájovské desítky.

„Děkuji, ale neopovažuji se. Bůhví co je to zač.“ vstávám od stolu a odcházím k rozdělané práci. Jen Milan s Radkem mi věnovali udivený pohled

Ilustrační fotografie k článku.

Na pracoviště to beru zkratkou – přes nedalekou sámošku paní Staňkové. Pět ze sedmi přítomných nakupujících žen jsou manželky vojáků z povolání. Opět se mě drží moje pověstná smůla. Do košíku ukládám jen čtvrtku chleba a stavím se do fronty u obslužného pultu. Na lístek píši vzkaz. U pultu mi paní Staňková odkrojuje čtvrt kila teplé sekané.

„Jo, ještě jsem něco chtěl, ale nemohu to po sobě ani přečíst. Nevíte, co by to mohlo být?“ podávám lístek.

„Čmářeš jak lev levou zadní, nepřečtu to po tobě ani já“

Uhlazuje si vlasy na skráni a palec jí zřetelně ukazuje vzad. Namarkuje na pokladně účet. Poměrně dost vysoký za dvě menší položky. Zlatá paní Staňková! Zaplatím a odcházím. Obcházím prodejnu, kde po chvíli cvakne klíč v zadním vchodu. Mezerou ve dveřích se objevuje i doplněk stravy…

V pohodě obědvám mezi štosy krajnin. Chutná…

Pak zase do práce. Provařit kořen svaru, oklepat strusku, kořen čistě obrousit a nanést další, svrchní část svaru. Konečně mohu odšroubovat svorky z konstrukce. Celá vypadá jak ztuhlé dobytče vzhůru nohama. Se třemi dalšími pracovníky pily usazujeme obrácenou konstrukci do betonové podložky a šrouby uchycujeme ke stěně. Drží, otvory na šrouby pasují. Stačí jen přichytit šrouby - „vraťáky“ na silné nosné trámky a k nim už pak přitlučou pilaři krytinu.

„Bude to držet?“ ptá se náměstek. Na horní kulatince konstrukce mu předvádím výmyk – v maskáčích a kanadách. Konstrukce snáší mých osmdesát kilogramů živé váhy bez újmy. Nečekal jsem žádný potlesk a ani jsem se ho nedočkal, jen opovržlivé grimasy…

Pak už jen po sobě uklidit a prohlédnout pracoviště. Zápach budoucího možného doutnající ohníčku není cítit. Přesto zůstávám i dál venku. Dvě hodiny, které uplynuly od sváření jsou připsány do požárního deníku. Ještě další čtyři hodiny se musí místo hlídat. Pak poslední zápis do požární knihy a končím.

Konečně pro nás přijíždí GAZ. Politruk si teatrálně potřásá rukama s vedením pily. Kdyby neměl uši, úsměv by mu obtočil celou hlavu. Divadelní pohoda trvá ale jen do doby, než politrukovi podá hlášení vedoucí závodní jídelny v bílé haleně. I na těch asi deset metrů je vidět, jak se jí krabatí čelo, její gesta jsou krátká, ruce jako něco utínaly. Posunky směrem ke mně jsou zřetelné. Úsměv a pohoda se z politruka vytrácí. Třemi skoky je u mne a začíná jeho operetní sólo. Dává si záležet – ječí jak Viktorka u splavu :

„Tebe tak někam pustit! Co jsi to zase vyváděl? Co to bylo za blbý kecy!? Pořád abych něco řešil!“ jeho laskavý projev přivábil i další pilaře, kteří se shromáždili ve vratech kolejiště. Cpal se někam do ryze osobních a soukromých záležitostí podřízeného. Tuto skutečnost ale nebyl schopen pochopit i při svém vzdělání. Bohužel představení brzy skončilo – k velkému zklamání zejména číšníka, občanským povoláním skladového manipulanta, jak velkohubě a důležitě hlásala tabulka na jeho kamrlíku.

Střídavě sedím, střídavě obcházím plácek ještě dvě hodiny, zatímco politruk s vedením pily utužuje svazek mezi dělnickou třídou a PS v kanceláři náměstka. Dech si osvěžuji průběžně obligátním stroužkem česneku a toužebně a netrpělivě čekám pokračování „… slova božího“. Utužování svazku však kontrolnímu orgánu ubralo sil natolik, že usnul brzy během jízdy vedle řidiče spánkem vyčerpaného funkcionáře po náročné činnosti…

I přehlížení s notnou dávkou despektu a opovržení od některých lidí patřilo v té době k našemu postavení. Nedivil jsem se, že někteří kluci s pocitem lítosti do sebe nalili víc, než připouštěly tehdy platné společenské konvence. Nebylo to však řešení. Ani tehdy, ani dnes. Jen to tak nějak člověku všechno trochu formovalo názory na život a „bližního svého“…

(c) Autor: Michal "Jezerák".

Další příběhy od Michala "Jezeráka" - klikněte si: 

* Jak jsme dostávali „kopačky“


* Poslední večeře


* Nejhezčí Vánoce


* Návštěvy