ZKUŠEBNÍ KOMISE

  Motto: "Kdo zachrání jeden život, zachrání celý svět".

  Příběh, s kterým se chci podělit, se nestal v prvosledové pohraniční jednotce, ale v poddůstojnické škole v Zadním Chodově v březnu 1977. Blížil se závěr zimního běhu PŠ a nás čekaly závěrečné zkoušky.

  Já byl spíš vychrtlé postavy a velké svaly by na mě mnozí marně hledali, takže jsem měl dosti velké obavy ze závěrečných zkoušek z tělesné přípravy na překážkové dráze (dnes s odstupem času ovšem vím, že jsem tehdy měl nejlepší kondici v životě). Naopak mě vždy bavily společenské vědy a tak jsem v PŠM uměl okecat cokoliv.

  Velitel čety por. Benda, který byl mladým důstojníkem a byl to jeden z mála, který, když na taktické přípravě při – 10° C na proslulém cvičišti „B“ zjistil, že v četě nemá někdo rukavice – zavelel „rukavice dolů“ (pro sjednocení ústroje jednotky) a sám si kožené rukavice sundal také! S podobným smyslem pro elementární spravedlnost jsem se už potom po zbytek vojny nikdy u žádného důstojníka a praporčíka nesetkal. Pocit pro spravedlnost je ale jedná věc, a prospěch vojáků vlastní čety je věc druhá.

  Když nastal den závěrečných zkoušek, přišli za mnou právě VČ por. Benda a VD svob. Glacner a zeptali se mě, zda bych neudělal zkoušky z PŠM za vojáka z vedlejší roty, který je skvěly v tělesné přípravě a mohl by mi to oplatit. Já samozřejmě okamžitě souhlasil a ani ve snu mě nenapadlo, že bych něco mohl pokazit. O podfuku věděli všichni až na hlavního zkušebního důstojníka – nějakého staršího majora z praporu.

Ilustrační dobové foto (Vojensko.cz) 

  Zkoušky z tělesné přípravy proběhly v pořádku, a já aniž bych hnul prstem, měl známku za 5 z tělesné přípravy (Hodnocení 5 znamená u armády výtečný, podobně jako v civilu 1).

  Nyní byla řada na mě. Velitel čety mě zavedl na vedlejší rotu, řekl mi příjmení vojáka, za kterého jsem se předpisově ve zkušební místnosti zahlásil a vytáhl si otázku o tom, jak budu jako velitel pohraničního družstva prosazovat cíle SSM směrem k podřízeným. Okamžitě jsem spustil, jak to budu v praxi na pohraniční rotě realizovat. Major na mě koukal jako na zjevení a já si naivně myslel, že se mu moje odpověď líbí. Dřístal jsem páté přes deváté asi 5 minut a když se mi zdálo, že už není k danému tématu co říci, skončil jsem s pocitem dobře vykonané práce :-).

Ilustrační dobové foto (Vojensko.cz)

  Major na mě kouká a pak se mě ptá: „jak chcete prosazovat politiku a cíle SSM jako VD, když tady čtu ve vašich lejstrech, že sám vůbec nejste svazákem“? Ve mně by se krve nedořezal! Stál jsem tam jak „nahý v trní“ a bohudík mě napadlo prohlásit duchapřítomně, že jsem nestihl vstoupit do SSM v civilu, ale že je to můj celoživotní sen a také osobní závazek, stát se členem SSM právě u Pohraniční stráže. Major to „spolkl i s navijákem“ a díky Bohu a Marxovi jsme všichni v tom zimním běhu PŠ zdárně ukončili, dostali „frajtry“ (hodnost svobodníka) a rozjeli se po rotách.



   Ten příběh má však po dlouhé době své volné pokračování. Uběhlo zhruba 30 let a v televizi vidím, že v pražském Spořilově nějaký bezdomovec zachránil v zimě odhozené nemluvně z odpadkového kontejneru. Nalezené miminko tehdy dostalo jméno Vendelín Čtvrtek a z bezdomovce se stál na chvilku mediální hrdina. Dokonce se v tom osobně angažoval i pražský primátor.

  Kolem tohoto bezdomovce vznikl poté kuriózní a tehdy dobově velmi aktuální problém s dluhem vůči zdravotní pojišťovně za pobyt a regulační poplatky v bohnické psychiatrické léčebně, který se ale úředníkům záhy podařilo vyřešit plně v duchu starého Stalinova hesla: „není člověk, není problém“. Bezdomovec se v Bohnicích sám udusil kouskem salámu u snídaně.

Foto: Miroslav Szamszeli

  Onen bezdomovec maďarské národnosti pocházel z Karviné a jmenoval se Miroslav Szamszeli a byl to ten pohraničník, který spolu se mnou před léty podvedl zkušební komisi v Zadním Chodově.
  Tímto se mu chci poklonit za jeho záslužný skutek, kterým zcela jistě vykoupil své morální pochybení před mnoha lety.
   Bývalý poddůstojník Pohraniční stráže Miroslav Szamszeli jednoznačně prokázal, že společenský status mnohdy velmi klame a člověk v nouzi a bez přístřeší mnohdy prokáže neskutečnou osobní a občanskou statečnost.


Autor příběhu (C) Vladislav Lojek