KUCHAŘEM U POHRANIČNÍ STRÁŽE

    Jak jsem zjistil z ohlasů čtenářů weblogu Pohraničník, téma vojenské gastronomie vás zajímá a proto opět pokračuji další vzpomínkou bývalého pohraničníka, jenž vykonával službu u Pohraniční stráže, ve funkci kuchaře, na počátku 70.let. Identita pisatele bude, na jeho přání utajena a neuvedu tedy ani jeho tzv nickname ze sociálních sítí, nebo iniciály jména. Diskrétnost je zaručena vždy, to je prvořadá politika mě, jako admina weblogu a nebudu na ní nic měnit. 

   A nyní již dávám slovo autorovi vzpomínek. Připomínám, že text, který mě zaslal, jsem nijak neupravoval, ani neprošel korekturami.

* * * * *

 

    Narukoval jsem v roce 1971 do Poběžovic. Až do obdržení povolávacího rozkazu jsem o tomto městečku nic nevěděl. Vlastně ani o PS. U takového přijímacího kolečka mne šoupli ke kuchařům. Snad na základě mého zaměstnání v potravinářství. Po rocích strávených na internátu jsem očekával ledacos. Opak byl pravdou. Žádná šikana nebo buzerace. Možná i proto že jedinými mazáky byli naši velitelé čet a rot. V mé rotě byli samí budoucí kuchaři, provianťáci a lapiduši. Za velitele jsme měli dva príma kluky a tak vše probíhalo v klidu. 

   Jen jednou nás navštívil nějaký poddůstojník z jiné roty a začal dělat dusno. No byl promptně vyhozen tím našim, kterého neviděl. Ani výcvik pro mne nebyl náročný. V civilu jsem troch sportoval. Jídla  bylo dostatek a měli jsme i čas jej sníst. Měli jsme i přístup do kantýny. Což, jak jsem se později dozvěděl, jinde nebývalo. A tak jsem hned první měsíc na vojně přibral kilo a nebyl jsem sám. Takový zážitek  na okraj. 

   Na rohu naší budovy visela kolejnice. O tu jsem si rozbil hlavu a muselo se to sešít. Druhý den byla kolejnice pryč :-)

 

    Po přísaze jsme my, budoucí kuchtíci, byli odveleni do kurzu ve Znojmě. Cestu vlakem si nepamatuji. Tak asi proběhla v klidu. Ve Znojmě jsme byli na Krajzáku. Ten dnes opět slouží svému účelu.  V "celách" pro dva jsme byli čtyři .Čekal nás tam binec a rezavé samopaly. Tak jsme se nejdřív věnovali čištění a úklidu. 

    Po skončení kurzu vše vypadalo stejně, jako když jsme přišli. Velitel kurzu (kapitán) při sobotní prohlídce prohlásil " Takový bordel kontrolovat nebudu". A šel domů. Takto to probíhalo každý týden.  Kluci z většiny další brigád měli na výcvik mnohem horší vzpomínky. Zvlášť z Malacek. Z Bučovic jeden kamarád přijel naložený jak velbloud. Včetně plné polní a samopalu. Jen náboje mu nedali.

    Výcvik ve Znojmě byl náročný. Prvních několik dní teorie. Například dekontaminace potravin zasažených atomovým zářením .Byly to jediné dny, kdy jsem jedl z ešusu dosti mizerné jídlo. Rozdělili nás do dvou družstev. A nastal tvrdý režim. Ráno rozcvička. Pomalým poklusem dolů k řece, tam kuřácká přestávka a návrat na Krajzák. Pak až do rozkazu nějaký program. Po rozkazu jedna četa vycházka, druhá flákání na rotě. Pamatuji, jak jsme měli ve sprchách stoličky, které vyrobil někdo před námi. A tak jsme si užívali dlouhé sprchování. Někteří při něm i kouřili, samozřejmě, cigarety. 

   Asi po týdnu začalo vaření. Vždy jeden vyučený kuchař a pět, šest kluků v jedné kuchyňce. Nad námi měli dozor dva starší kuchaři, desátníci. A jeden kuchař z povolání, praporčík. Víc než na vaření si pamatuji vycházky a pak výcvik v polních kuchyních na Kraví hoře. Tam jsem se v klidu díval, jak dostávají zabrat ti, kteří měli běžný výcvik. Pozoroval jsem jakési bojové cvičení. Tanky, ótečka OT-64, zákopy, střelba z kulometů, samopalů a vše co k tomu patří. Při tom jsem v duchu děkoval tomu, co mne poslal do kuchyně. 

 

   Další zážitek byl zájezd do Muzea PS. Náš velitel nám často říkal, "stojíte jak štětky u Prašné brány". A tak jsme se šli podívat i na ně. Jenže,jaksi tam nebyly. Před skončením kurzu nás velitel takřka všechny obdařil opušťákem. Prý " kluci jeďte domů, kdo ví kdy vás pustí" Po skončení návrat vlakem na brigádu PS.

    Na brigádě PS jsem byl jednu noc. Druhý den jsme byli přiděleni na jednotlivé roty. Já na 8. rPS - Rybník (Bernstein) . Mne naložil velitel roty do Gazu a jeli jsme. Cesta se mi zdála nekonečná. Posledních pár kilometrů lesem. Připadalo mi to jak na konec světa. Přivítání si nepamatuji. Tak pravděpodobně dobré. Kuchař, kterého jsem střídal, neměl o vaření žádný zájem a už před mým příjezdem byl víc psovod než kuchtík. A tak jsem se musel ihned zapojit do vaření. Téměř nic jsem prakticky neuměl. Vše mne naučil za pochodu starší kuchař. Naštěstí vyučený a dobrý kamarád, na kterého stále vzpomínám. Dalším pomocníkem byly i normy, kde bylo nejen složení, ale i podrobný postup. Já byl jako směna a on mne učil. Někdy jsme si to prohodili. Do kuchyně chodil i když měl hraniční volno. První moje samostatné vaření byl připálený guláš. 

 

    Teď něco o vaření na rotách. Vše se řídilo penězi které byly určeny na jednoho vojáka. Výši si nepamatuji. A pak takzvanými sledovanými potravinami. Doporučené: zelenina, vejce, luštěniny, sýr apod. Omezené: především uzeniny a rychle kazící, třeba různé saláty, ale ty se ani koupit nedaly. 

    O nákup se staral PVPP (provianťák), který jezdil dva až třikrát týdně na nákup. Mouku, rýži, kompoty, šťávy a podobné, rozváželo nákladní auto podle objednávky. Už si nepamatuji, zda civilní, nebo vojenské .V zimě nás zásobovali z brigády P množstvím nakládaného kyselého zelí. Ovoce, snad krom Vánoc, nebylo žádné anebo si nepamatuji. Na podzim přivezli náklaďák brambor. 

    Skladbou jídelníčku se zaobíral rovněž PVPP. Jídelníček byl na celý týden a schvaloval jej velitel roty, spíš jen formálně. Studená snídaně, teplé obědy a  večeře, kromě soboty, kdy byla večeře studená. 

    Potraviny k vaření se měly dávat do takzvaného příručního skladu, den předem. Kdyby se tak ale stalo, nebylo by často z čeho vařit. A tak jsme tam dávali jen snídaní pro hlídky které vycházely, nebo se vracely v noci. Praxe byla taková že kuchař měl klíče od skladu, nebo byl sklad otevřen .Po cely den byl v jídelně chléb, naše sádlo z PZH, hořčice, teplý čaj a ve sklepě cibule. 

    Vařit se začínalo v šest  hodin. V kuchyni byla velká kamna na uhlí. Problém byl už zatopit. Uhlí jsme měli snad elektrárenské. K zatopení bylo třeba sehnat  dřevo a nejméně jedna tuba krému na boty. Uhlí vytvářelo hustý hnědý dým, který se dal zapálit. Při tom to pěkně bouchlo. Dnes se divím, že se nikomu nic nestalo. Pak hořel spíše plyn vznikající z uhlí. Na takto rozhořeném uhlí bylo třeba uvařit oběd. 

   Takže nejdřív zatopit, dát vařit vodu na čaj, v neděli a někdy i přes týden kakao, nebo bílá káva. Z řeznického špalku sundat sůl, rozseknout hovězí morkovou kost a dát vařit na polévku. Pro morek si chodili někteří kluci hlavně ze Slovenska. Na špalek dát opět vrstvu soli a do ní napsat číslo st. kuchaře.  

   Při tom všem vydávat snídaně hlídkám. Na snídaně byly často různé pomazánky. To především  k udržení  pořádku na jídelně i na rotě. Když se dala konzerva, balený sýr nebo vajíčka na tvrdo, byl všude binec.

   V neděli  jsme takřka vždy dávali velké rohlíky z vánočkového těsta, máslo a kakao. Při vydávání snídaně se začal vařit oběd. Maso bývalo téměř výhradně vepřové. Hovězí bylo drahé a dlouho trvalo, než se uvařilo, kuřata či drůbež také nabyla k mání. 

   Tak nejdřív základ omáčky, do toho maso a do trouby. Zvlášť v zimě často vepřo, knedlo, zelo, nebo segedín. Kyselé zelí nám,jak už jsem uvedl, vozili z brigády PS ve velkém množství. Pak tzv. UHO (Univerzální hnědá omáčka) s různou příchutí. Přílohy se měly střídat tak, aby nebyla stejná k večeří, ale ani druhý den k obědu. Večeře bývala jednodušší, rizoto, zapékané těstoviny, nebo brambory. Občas jsme ukuchtili ovocné knedlíky, nebo buchtičky se šodó. 

 

    Na ovocné knedlíky mám tuto vzpomínku. Mému mladšímu kuchaři se nepodařilo zatopit, tak knedlíky nastrkal do trouby a upekl takové buchty. Polévku uvařil v smažící pánvi. Prostě, voják si musí umět poradit. Na tu pánev mam jinou, moji příhodu. Při mém příchodu byla litinová a při umývaní  jsem do ni nalil  studenou vodu. Samozřejmě praskla. No, dostali jsme novou, nerezovou. Ale v té staré se líp pracovalo. V pánvi jsme vařili i knedlíky, smažili bramboráky, nebo vdolky. Hlavně smažit bramboráky bylo utrpení. 

    Přibližně jednou za měsíc jsme zabíjeli prase .Ale jako klasická zabíječka to nebylo. Do kuchyně nám přinesli rozpůlené prase. Poprvé jsem nevěděl co s ním. Než šel starší kuchař do civilu,tak jsme závodili, kdo dřív naporcuje svou polovinu. 

    Veškeré maso se evidovalo za jednotnou cenu. Po rozporcování se rozvěsilo chladnout. Do hrnce se dal vařit lalok, kus bůčku a vnitřnosti. Panenku a kousek jater jsme si usmažili pro sebe. Polovinu dostal velitel roty. Bylo to jediné, co měl,jako důstojník, ze zabijačky. Sádlo jsme umleli a dali škvařit. Uvařený ovar se pomlel smíchal s krví a rýží, v troubě upekl a byl k večeři. To bylo vše. Jen ještě druhý den jsme si dali uvařit kůže na sulc. Ten byl navíc a jen pro ty, kterým chutnal.

    Rok byl najednou pryč a PVPP se starším kuchařem šli do civilu. Přišel nový provianťák a kuchař. Provianťák byl Valach jak poleno. Měl hotelovou školu, s ničím se nepáral a vypadalo to, že budeme výborně vycházet. Kuchař byl také vyučený a vařit uměl lépe než já. A taky fajn kluk. Vypadalo to na spokojený život do konce vojny. Já začal chodit víc ven na vycházky, což mě vyhovovalo.

   Snad poprvé jsem sloužil na piketu. Před polednem pro mě náhle přijel Gaz. Prý průšvih a ať jedu na rotu. Tam jsem se dozvěděl, že se při cestě z nákupu vybourali. Jak řidič, tak provianťák byli, jak se říká, značně společensky unavení.(Prostě se ožrali.) Naštěstí se jim nic nestalo. Druhý den jsem byl, dočasně, ustanoven provianťákem. A přebíral sklad. Tehdy nastal problém, ale ne můj. Už jsem nebyl vystrašený bažant. Přesně jsem znal poměry a prohlásil: co fyzicky neuvidím nepodepíšu .A tak místo pár hodin trvala inventura dva dny. Nakonec jsme se dohodli na tomto: Co chybí se zapsalo na zvláštní papír a podepsalo. Ono na vojně musí být pořádek a odepsat něco jen tak nešlo. 

    Tím začala nová etapa mého vojančení. To co jsem dělal, mě bavilo více jak vaření. Ale, nerozuměl jsem účetnictví. První uzávěrku jsem zvládl takovým způsobem, že na brigádě PS, kde se uzávěrky kontrolovaly, mi řekli: tady je výsledek a víc se k tomu nebudeme vracet. Na rotu přišel provianťák z jiné roty a týden mne zaučoval. Já to považoval za zbytečné. Čekal jsem nového provianťáka. Ale přišel kuchař. A já to táhl až do civilu. Za každou další uzávěrku byla pochvala. Tři pochvaly opušťátk. 

    Běžné jídlo se nakupovalo v nejbližších obchodech a platilo fakturou. V pohraničí byl ještě horší výběr než ve vnitrozemí. Prakticky žádné ovoce, nebo zelenina. Pro maso se jezdilo do Mutěnína,  prodávali nám to nejhorší a ještě měli řeči. Prý jsme jen na obtíž. Tak jsem začal nákupy v Poběžovicích. Sice jsem dostal sprdunk, že jsem obešel velení, no po vysvětlení to tak nechali. 

    Nákup, vedení skladu, přípravy  jídelníčku se rychle stala rutinou a tak jsem se věnoval doplněním chybějícího materiálu. Žebřiňák, o kterém věděli psovodi, jsem nechal vytáhnout z lesa a odepsal, za kotci posbíral trosky beden na maso a vyměnil za nové. Na smetišti u vsi jsem vybral to, co ještě vypadalo jako kuchyňské nářadí  a rovněž recykloval za nové. Jen řeznické háky jaksi nebyly. Tak jsem místo chleba koupil láhev Myslivecké a u řezníka vyměnil za háky. Mysliveckou jsme postupně zlikvidovali společně. Po měsíci jsem na brigádě oznámil splněno .K práci PVPP patřilo vedle plánování vaření , vedení účetnictví, skladu, hlídání složení stravy i šetření na Vánoce a Den PS. 

    Hlavně ty vánoce, co si pamatuji, tak jsme nic, kromě balíčku ovoce nedostali. Možná se ale pletu. Šetřilo se i tak, že stravovací lístky od důstojníků se dávaly do šuplíku. VR dbal na to, aby nám je dávali. Ptal se po nich snad každý měsíc. Z prvních Vánoc si moc nepamatuji. Vím že byl kapr a majonézu jsme se pokoušeli udělat z padesáti žloutků pro padesát lidí. Což  každý, kdo ví, jak se majonéza dělá, pochopí, že je nesmysl. Starší kuchař ji nikdy nedělal, v normě nebyla a volat mamince také nešlo. 

    Druhý rok o Vánocích samozřejmě zase kapr a salát. Jen majonézu jsem raději koupi. Byť už jsem věděl, jak se dělá. A proto, že v obchodě byl jen zbytek, vzal jsem i něco vlašáku.  Salát byl prý dobrý. Kapry jsem tehdy neměl kam dát a tak mi do rána všichni lekli. Zrovna když jsme je začali likvidovat, přišel, nedávno ze školy vyřazený, podporučík. Začal dávat rozumy. Tehdy už starší kuchař mu klidně odpověděl: "to není chcíple my zabíjíme elektrikou, aby to bylo rychlejší" .Po pár minutách přiběhl vystrašený velitel. Prý, co tam vyvádíme a že se pozabíjíme. Po vysvětlení si oddechl a spokojeně odešel. Nevím proč, ale u stahování , kucháni a porcování kapru jsme měli dost dobrovolných pomocníků. 

   Zabíjelo se den předem a porce jsme dávali do osoleného mléka. Druhý de jsme jen smažili, dělali salát a polévku. K obědu gulášová, k večeři hrachová. Na rybí polévku jsme si netroufli. Když jsem byl  před Vánoci pro maso, tak mi řezník nabídl krocany. Že už je stejně neprodá. Jeden připadal na deset kluků. Byla to snad jediná drůbež za dobu, kdy jsem byl na rotě. Možná z nedostatku v obchodě, nebo byla drahá. Nevím .

    Na Vánoční večeři se vedle velitele roty sešly i celé rodina našich důstojníků i někteří přespolní. Naštěstí, jak už jsem psal, velitel dbal na lístky. 

    Krom večeře a zákusku  bylo i plno cukroví z domova. Prakticky každý dostal balík. Tak jsme měli průřez sladkostí celé republiky. Přípitek nebyl žádný. Za nás už ani to 8% pivo nebylo. Tak jsme měli vlastní, utajené zásoby. Silvestr se vlastně ani neslavil. Jen nějaké obložené mísy na večeři . 

    Prosincová uzávěrka  měla být bez dluhů, nebo přebytků. Takže se udělala tím způsobem, aby vyhovovala požadavkům. V lednu začalo šetření, ale i tak, další uzávěrka ve velkém mínusu. Přišel březen, předal jsem funkci . Odsloužil pár poplachovek, snad jediných za dva roky a tam kde jsem nemohl nic zkazit. A byl konec. Vojnu jsem začal i skončil jako vojín. Ale to, co jsem dělal, mě bavilo a snažil jsem se dělat vše dobře.

 

    Hospodaření a vaření na rotě PS hodně ovlivní jak velitel, tak staršina, nebo provianťák a kuchaři. Já měl velkou podporu právě u velitele, který si nedovolili nic odnést a nedovolil to ani jiným. Požadoval po důstojnících aby dávali lístky za jídlo. Což prý nebývalo na všech rotách PS vždy zvykem. 

   Toto jsou moje vzpomínky na vaření u Pohraniční stráže.  Ať jsou moje dnešní názory na tuto dobu jakékoliv, velmi rád na rotu či ostatní kluky vzpomínám a to vždy jen v dobrém.

(Fotografie použité k článku jsou pouze ilustrační, nejedná se o archiv autora článku. Zdrojem použitých obrázků je web www.vojensko.cz ). 

ZAJÍMÁ VÁS VÍCE? Klikněte si na články s podobnou tématikou. 

 

**1 Služba prochází žaludkem.

**2 Gastronomie u PS a ČSLA .