"ČETNÍKEM" NA ČESKO-POLSKÉ HRANICI .

Vzpomínka na službu u Oddělení OSH ve Vávrovicích u Opavy.

 Na blogu Pohraničník se spíše věnuji tématice ochrany tzv."západní" státní hranice a to i v příspěvcích,které jsem napsal já a poté je zde publikoval. Nyní udělám jednu z vyjímek,neboť můj článek se bude věnovat službě na východní hranici,konkkrétně na polské hranici,kam mě z Trojmezí zavál osud už po "Sametu" v devadesátých letech.

  Ještě během studia na střední SOŠ PS a VMV v Holešově jsem se snažil,abych se po maturitě dostal k výkonu služby na některé z mnoha Oddělení ochrany státní hranice (O OSH) na polské hranici,protože,tak,jak jsem ke konci puberty "bral rozum" přestala mě opouštět euforie z filmu Král Šumavy,už se mě nechtělo jít z rodného Severomoravského kraje někam,kde lišky dávají dobrou noc :-) 

  Ale marná sláva,mé snahy nebyly úspěšné,kádrovák mě jasně řekl,že půjdu jako velitel čety na západní hranici a své slovo dodržel – nastoupil jsem na 1.rPS v Trojmezí u chebské brigády. Dneska toho ale vůbec nelituji. Služba tam sice byla mnohdy těžká,vojenský režim jako řemen a tak o průšvihy jsem neměl nouzi (inu,mladická nerozvážnost,ale o tom snad jindy). 
Na druhé straně jsem v dobách stále ještě probíhající "studené války" zažil mnoho zajímavých událostí,poznal spoustu lidí,kteří se stali mými přáteli a leckdy toto přátelství přetrvává dodnes. 
  

  Během doby,kdy jsem sloužil na rotě v Trojmezí,jsem se párkrát ještě snažil dostat blíže domovu,psal jsem kádrovákům na HS PS OSH do Prahy a asi jsem je otravoval moc často,protože nakonec za mnou poslali jistého pplk.Koldinského,který mě jasně řekl,že to nejde,už proto,že jsem ve služebním poměru vojáka z povolání,kdežto příslušníci z O OSH jsou ve služ.poměru příslušníka SNB a vyjímky povoluje jen ministr vnitra. Dodal jsem si odvahy,napsal federálnímu ministrovi – ale marná snaha. Neměl jsem žádnou "tlačenku",žádné známé na správných místech,tudíž jsem se smířil s tím,že službu "doklepu" na 1.rPS. 
  
  Nicméně,přišel 17.listopad 1989 a docházelo ke změnám v celé společnosti,tedy i u Pohraniční stráže. Bourali se dráty,rušilo se hraniční pásmo a na západní hranici se přecházelo z vojskového systému ochrany hranice na ten civilizovanější,tedy policejní,tak,jak jsme ho vídávali na druhé straně hranice u západoněmecké BGS či Bayerische Grenzpolizei. 
  
  A já jsem vycítil možnost,že bych se tentokrát už mohl na vytouženou polskou čáru,blíž k domovu,dostat. Napsal jsem žádost,služebním postupem šla až do Prahy na Ministerstvo vnitra – a hle,bylo mě vyhověno. V roce 1990 jsem se sbalil a přemístil se do Ostravy,kde jsem byl zatím zařazen na Krajské ředitelství Pohraniční policie (KŘ PP). Spolu se mnou se z Trojmezí pakoval i můj kolega a kamarád Martin Cikhart, který z Ostravy pocházel a kterého osud,podobně jako mě,dostal až na Ašský výběžek.
  
  V té době panovalo jisté bezvládí a zmatky,takže jsme si s Martinem udělali "týden dovolené",neboť na chebské bPS nás už vyjmuli ze stavu a na KŘ PP jsme ještě oficiálně nenastoupili. Po týdnu jsme se sešli oba dva na ředitelství,kde s námi nijak nepočítali :-) Vědět to,tak jsme si dali "veget" trochu déle...
  
  Takže jsme porůznu pomáhali důstojníkům v kancelářích s dokumentací,vyplňovali různé papíry,zkrátka co bylo potřeba a mezitím neustále otravovali kádrováka,kdy už nás pošle někam do výkonu služby. Po měsíci si nás kádrovák (teď už personalista) zavolal a sdělil nám,že jsou volné místa v Bohumíně a ve Vávrovicích. Martin si tedy vybral Bohumín,mě bylo lhostejné kam půjdu,takže na mě vyšlo místo ve Vávrovicích u Opavy. Kádrovák nás ještě strašil,že nám seberou vojenské hodnosti podporučíka a budeme praporčíci,ale z toho nakonec sešlo :-)

  
  Jednoho letního dne,datum už si přesně nepamatuji,jsem se hlásil ve Vávrovicích,na Oddělení OSH,které si zatím,v rámci probíhající reorganizace,zvykalo na název Stanice Pohraniční policie (SPP,ale pozor,neplést si se zkratkou tehdy velmi populární politické partaje Strana přátel piva). 

Stanice ČSD Vávrovice u Opavy.

  
  Na policejní stanici mě uvítal zástupce náčelníka ppor.Milan Žurek – a hned mě na úvod zdivočil jak sysla,že nastupuji o dvacet minut později. To mě to pěkně začalo. A byl jsem v tom nevinně! Dojížděl jsem tehdy ještě z Ostravy a vlak ČSD cestou nabral zpoždění. Nu což,Kristus Pán byl také nevinnej a stejně ho ukřižovali,jak říkával dobrý voják Švejk :-)
                                                                      


  Postupně jsem se seznamoval s ostatními kolegy,většinou to byli chlapi starší než já a mám-li je zhodnotit jedním slovem,prostě "četníci". Což není nijak hanlivé označení,tenhle pojem se na oddělení běžně používal a u Policie ČR leckde používá dodnes. 

  Poznal jsem i náčelníka oddělení,kterým byl jistý nadporučík Koník, který ač měl svoje mouchy,byl v podstatě férový chlap a docela príma člověk. Ostatně,i ten zástupce,který mě na úvod seřval,se ukázal jako fajn kolega. Zjistil jsem,že na oddělení jsou i mladší kolegové,psovod, strážmistr Janotka, přezdívaný "Plašan",který se později oženil s dívkou,která pracovala u Městské policie v Opavě a my si z něj dělali legraci,že doma sdílejí společně zbraně a munici. 

  Po prázdninách přišel ze školy v Holešově mladý strážmistr Jirka Fousek, s kterým jsme měli společný kancl a s nímž jsem se po čase spřátelil a naše kamarádství vydrželo dodnes,byť on ani já už dávno u Ministerstva vnitra nepracujem. 

 Řady nás mladých posílil Mirek Beil - také frekventant SOŠ PS v Holešově a poté i Vladan Sedláček, přezdívaný "Závodčí",srandista každým coulem,který byl pro každou špatnost.
  
  Zpočátku jsem sloužil pouze směny jakéhosi dozorčího důstojníka,myslím,že se to tehdy jmenovalo stálá dozorčí služba. Šichty od 14:00 do 07:00,seděl jsem v místnosti u vysílaček,telefonů a měl na starosti hlídky v terénu,vydávání zbraní a střeliva a takové ty věci okolo,zhruba jako DDR a DR na pohraniční rotě,ovšem šichta to byla daleko méně stresující, proti západní čáře idylka. 

Objekt O OSH Vávrovice na česko-polské hranici.

  Měli jsme tam i kanape a člověk si v noci mohl zchrupnout. Při té příležitosti si vzpomínám na jistého npor.Jendu Bolíka. Ten vždycky,když měl službu operačního,večer vyslal hlídku do úseku,pozhasínal,pozamykal,svléknul se do trenek a tílka,pistoli pověsil na věšák – a zalehnul. Jak by se stihnul obléci,kdyby přijela kontrola z Ostravy,nebo z úsekového oddělení v Krnově,to vážně nevím. A že Jéňa spal tvrdě! Jednou jsme měli s kolegou noční hlídku. Bylo to v létě,pěkná letní noc,teplo,tak jsme neměli vozidlo,ale patrolovali pěšky. Šli jsme i kolem budovy oddělení. Všude klid,tma,otevřené okna – a do široka daleka se rozléhalo mohutné chrápání nadporučíka Bolíka. Myslím,že bylo slyšet i o tři ulice dál v Polsku.

Hraniční most z Vávrovic (CZ) do Wiechowic (PL)

                                                                  
  
  Ve službě dozorčího důstojníka jsem se střídal s jistým nadpraporčíkem Gajerem. Starý četník,pár měsíců před důchodem,takže byl v pohodě. 
Vzpomínám si,když jsme se jednou takhle,myslím,že to bylo o víkendu, střídali a při předávání služby onen nadpraporčík dělal kontrolu své zbraně. Bohužel,zapomněl,že nevytáhnul zásobník z bouchačky. Domnívajíce se,že jej vytáhl a položil na stůl,natáhl pistoli a dal tzv."ránu jistoty",očekávajíce jen kovové cvaknutí. Avšak,ozval se mohutná rána! 

Nadpraporčík Gajerse tak polekal,že zazmatkoval,natáhl kvér znova – a buch,další výstřel. Naštěstí obě rány šly do země a zbyly po nich jen díry v linoleu. V té chvíli jsem ale myslel,že ho trefí šlak. Byl bílý jak stěna a od infarktu ho zachránil patrně jen jeho Anděl strážný. Vše dobře dopadlo,nadpraporčík Gajer se penze dočkal ve zdraví a o střelbě na policejním oddělení se myslím ani náčelník nikdy nedozvěděl. A teď už to je stejně promlčené . 
   
   

  Ale střílelo se i v terénu. Jednou v noci jsme naháněli nějaké podezřelé lidi na polsko-české hranici,v horní části úseku,která byla blíže Krnovu. Nějak se to rozjelo,pokračovalo to i v obydlených částech úseku našeho oddělení,bohužel si nepamatuji ve které obci,či městě. Mladší kolega,myslím,že to byl nadstrážmistr Víťa K.(který dnes už také neslouží u Policie,ale prodává nákladní vozidla) dával varovný výstřel tím způsobem,že na nějakém baráku prostřelil skleněný balkón a snad i okno. Nikomu se naštěstí nic nestalo,kolega,který tak nešťastně střílel,se byl hned ráno majitelům bytu omluvit a uhradit škody. Dopadlo to dobře a poškození to nikde ani nehlásili,tudíž i tento incident zůstal ostatnímu světu utajen :-)  

Zažil jsem tam spousty jiných událostí,i mimo službu,kdy jsme právě díky npor.Bolíkovi (ano,to je ten chrápající četník) jeli na návštěvu do družebního pivovaru v Polsku. Jéňa, aktivní to myslivec,se právě díky tomuto koníčku znal z ředitelem onoho pivovaru. Akce to byla skvělá,kromě řidičů vozidel,se všichni četníci zhulákali tímto,kupodivu velmi dobrým polským pivem,jako Rudí námořníci. 

    
  Když jsme při exkurzi,na počátku,procházeli varnou a poté sklepením,kde bylo uložené pivo,tak jsme prováděli ochutnávku. Přítomní polští pivovarníci se pochechtávali,řkouc,že Češi přeci neumí pít polské pivo. To jsem musel hned oponovat. 

  Jeden z Poláků tedy šel a natočil snad litr a půl piva do velkého tupláku,který mě podával se slovy: "Niech pan pokaže jak Czeszi pijou piwo". To byla výzva! Vzal jsem ten tuplák a na jeden zátah,bez pauzy,ho vypil. Přítomným Polákům i kolegům z oddělení málem vypadli oči z důlků. Polský sládek mě uznale poklepal na rameno a řekl něco jako: "Bardzo fajne,pan je Pivosz" :-) Padali slova jako: fachowiec, zawodovec apod. Myslím,že tímto činem si Češi u Poláků získali respekt.  Inu,co bych neudělal pro dobré jméno Československa,že? 

Zajímá vás více?

Další příběh:  UFO v Trojmezí.
                                                   

(c)  Autor:  Pohranicnik@bloguje.cz