Od rotmistra po podporučíka-ve službě u PS (VIII.)
Pohled na službu u pohraničníků očima velitele čety z 1.rPS Trojmezí.
Tentokrát bych se chtěl ve svých osobních vzpomínkách na službu u Pohraniční stráže vrátit do roku 1989,kdy se pomalu naplňoval čas socialistického státního zřízení v Československu,kdy ve východní a střední Evropě docházelo ke dramatickému vývoji,který se samozřejmě nevyhnul ani nám,jenž jsme sloužili na čáře,u pohraničních rot. Stejně tak zavzpomínám na události,které se odehrávaly u našich kolegů od Pohraničních vojsk NDR – GT DDR a neboť to byli sousedé v pravé části úseku naší pohraniční roty http://www.vojensko.cz/1-rps-trojmezi prožívali jsme je společně.
Omluvte mě,pokud nebudu své vzpomínky řadit přesně chronologicky. Nevedl jsem si žádný deník,nemám ani kroniku roty,z které bych mohl čerpat,musím se spolehnout jen na svoji paměť – a od těchto událostí už je to vlastně čtvrtstoletí,tudíž mám snad nárok na drobné nepřesnosti. Ostatně,v diskuzi – rubrika Komentáře ,mě můžete opravit,doplnit či přidat své vzpomínky,pokud jste v roce 1989 nosili vojenskou uniformu.
V roce 1989 mě bylo 22 let. Nijak zvlášť jsem se jako mladík o politiku nezajímal,ale samozřejmě mě neuniklo,že se "něco děje". Události v Polské lidové republice a v Maďarské lidové republice byly součástí zpravodajství západoněmecké televize ARD,ZDF či BR,kteréžto stanice jsem sledoval kvůli filmům a hudebním videoklipům (vzpomínáte si na Formel Eins? http://de.wikipedia.org/wiki/Formel_Eins ) .
Díky perestrojce a glasnosti se nějaké,dosud nevídané informace objevovaly i na obrazovkách tehdejší Československé televize,vím že na ČST dávali i nějaký publicistický pořad,kde s kamerou vyrazil TV štáb mezi pracující do továren a mluvilo se,ó hrůzo i o Dubčekovi. Jak jsem byl takový mladý naivní koloušek...
Nenapadlo mě ani náhodou,že by se snad mohl změnit společenský systém.
V běžném životě na pohraniční rotě se dění kolem nás nijak zvlášť neprojevovalo. Všechno běželo stejně a beze změn,jako třeba v roce 1985 ,kdy jsem na rotu jako velitel čety nastoupil. Pořád se prováděla ochrana státní hranice,běželo školení – PŠM i bojová příprava,byly hraniční volna pro vojáky.
Vybavuji si jednu takovou spíše legrační událost,někdy z počátku roku 1989. Na pohraniční jednotce,stejně jako u jiných útvarů PS či ČSLA bylo zakázáno sledovat vysílání západoněmecké televize. Samozřejmě,že zákazy jsou od toho,aby se porušovaly a vojáci tajně přelaďovali televizní přijímač,aby mohli čučet na hitparádu Formel Eins,hudební pořad Musik laden,nebo Peters Pop Show (i po letech si názvy oněch pořadů kupodivu pamatuji).
Bdělý orgán VKR samozřejmě po takovém trestuhodném počínání pátral, velitel roty a politruk také byli na stráži,ale,asi nic nezjistili (i donašeči VKR se patrně chtěli koukat na videoklipy), neboť na západoněmeckou TV se dívalo pořád.
A do toho všeho,patrně v rámci oteplování vztahů,začala,snad v sobotu večer, vysílat Československá televize nějaký zábavně-hudební pořad společně se západoněmeckou televizí ZDF. Vzpomínám si,že pódium bylo vymustrováno velkým logem ZDF a ČST. Pořad dokonce snad běžel souběžně v Německu i Československu.
Samozřejmě,neodehrávalo se tam nic,co by nahrávalo "protisocialistickám silám a vnitřnímu nepříteli" ,byla to plytká zábava ve stylu Ein Kessel Buntes.
Ovšem,ne tak pro našeho velitele roty. Běhal vztekle,s tou svojí věčnou pistolí na opasku,po rotě, nadával,kritizoval – ale zakázat sledování Československé televize vojákům nemohl,byť by tam bylo logo ZDF třebas pětkrát.
Vojáci se sledování pořadu sami od sebe nevzdali také,neboť na pódiu sem tam tancovaly hopsandy a ukazovaly své nahé stehna a pěkně modelované prdelky (ty ovšem způlky zahalené). Vůbec nevím,co to velitele popadlo,jinak nepatřil k nějakým zastáncům tvrdé linie,kovaný stalinista nebyl ani náhodou.
Ostatně,když jsem na svém videorekordéru promítal ideologicky závadné pořady z VHS,zakoupené od vexláků v Ostravě,počínaje filmem Rambo, přes čs.trezorový film Všichni dobří rodáci až po německé a americké pornofilmy,byl právě on (a náš politruk) nejvěrnějším divákem :-)
Potom si VR kdekomu stěžoval,že zakazuje vojákům koukat na západní televizi a přitom je na I.programu ČST společné vysílání s ZDF. Nicméně s tímto faktem se nedalo nic dělat a tak všichni,kteří byli ochotni veliteli roty naslouchat jen pokývali hlavou – a život šel dál.
O pár dní později jsem měl službu operačního důstojníka. Na rotě byl velitel a pak přijel i "dozorující orgán" VKR kpt.Š.,který,jak měl v popisu práce,šmejdil po rotě,naslouchal,vytěžoval informátory a pátral po pařátech roztahující se ideologické diverze.
A tu náhle vypadnula elektřina! V takovém případě se houknul pohraniční poplach,neboť mám dojem,že bez sítě 220 V neběžela signální stěna,nějaké zálohování akumulátory buď neexistovalo,nebo vydrželo jen po určitou dobu.
Nijak zvláštní situace,k výpadkům elektřiny tenkrát docházelo častěji než dnes a tak tento fakt nikoho zvášť nevzrušoval. Prostě se počkalo,až energetici nahodí v Hranicích,nebo někde v Aši zpět do provozu trafostanici a pojede se dál. Vojáci se rozmístili podél trasy ŽTZ,aby nikdo neprošel přes nefunkční signální stěnu a hotovo.
Velitel roty, kontráš,dozorčí signálního přístroje (bednista) a já jsme postávali v místnosti DSP a bavili se.
Najednou slyšíme v radiostanici zvýšený provoz i z dalších pohraničních rot,které používaly stejnou frekvenci jako my – kanál č.1 ,což byla 6.rPS Polná, 12.rPS Mýtina a snad ještě i jiné roty z dalších praporů za Chebem.
Cvrkot ve vysílačkách byl o tom,že i u nich vypadl proud a bylo slyšet pokyny důstojníků, komunikace z vozidel,někdy i hlídek,pokud byly na vyvýšeném místě a výkon z ruční rdst (snad 1 W) stačil k tomu,aby doletěl až k nám do Trojmezí. Velitel roty poslouchal a pak zvolal: "Už je to tady – sabotáž, odpojují nás od elektrické sítě". Takové slova,vyřčené před důstojníkem od VKR nebyly jen plachým tlacháním. Kontráš pokyvoval hlavou,že uvidíme a kdesi cosi a pak šli s VR k němu do kanceláře.
Nakonec to žádná sabotáž nebyla,výpadek elektrické sítě byl jen větších rozměrů. Nejsem energetik a ani odborník přes silnoproud,tak bych řekl,že se jednalo o to,čemu se dnes říká "black out" http://fyzmatik.pise.cz/21251-co-je-to-blackout.html Zmiňuji se o této příhodě proto,abych ilustroval,jak u některých kolegů a velitelů přinášela "perestrojka a glasnosť" až paranoidní představy o sabotážích.
Tak,jak šly dny a měsíce roku 1989 začínaly události nabírat na obrátkách. Někdy v létě,relativně v tichosti,začali Maďaři rušit na své západní hranici s Rakouskem drátěné zátarasy,které už stejně nějakou dobu předtím byly vypnuté a přísný příhraniční režim byl uvolněný.
Ve východní části Německa,tedy v tehdejší NDR narůstal počet demonstrací a protivládních vystoupení nespokojených občanů. To už jsme sledovali Nachrichten na ARD/ZDF snad všichni. Informovanost o těchto událostech,i přes proklamovanou Glasnosť,byla v čs.médiích poněkud slabší.
Jenže mezitím Československo nařízením vlády a strany přestalo rušit vysílání RFE-Svobodná Evropa a tak snad poprvé jsem slyšel její zpravodajství čistě a zřetelně v pásmu středních vln (AM),což bylo dřív nemyslitelné. Zlepšila se i kvalita poslechu na krátkých vlnách, snad každý z vás, čtenářů weblogu Pohraničník, někdy RFE, VOA či BBC poslouchal,tak víte o čem mluvím.
Hned jsme to konzultovali s našimi kolegy a kamarády od Pohraničních vojsk NDR – GT DDR. Jejich názor zněl,že se to nějak zvládne,části nespokojených občanů NDR se možná povolí vycestovat a pak se uvidí. Nicméně,pak přišel z Berlína rozkaz,kterému všichni říkali "Schiess verbot",nebo tak nějak.
Jak nám kolegové od GT DDR vysvětlili,znamenalo to převrat v systému ochrany tzv.vnitroněmecké hranice, i na hranici sektorů v rozděleném Berlíně. Hlídky pohraničníků už mohly použít zbraň jen při sebeobraně,kdy by byl ohrožen jejich život,či zdraví. Na tzv.narušitele se ještě sice mohl použít služební pes,ale palba už se vést nesměla.
Vzpomínám si,jak jsme odněkud jeli vozidlem UAZ a vezli jsme našeho "práporu" pplk.Jiřího M. Snad ze střelnice na 2.rPS v Pastvinách na prapor PS do Krásné,nebo kam,ale to není podstatné. Řekl jsem tuhle novinku o zákazu použití zbraně na hranici NDR veliteli praporu a ten mě jen lakonicky odvětil: "Tohle příjde i brzy k nám,podporučíku,však uvidíš". Nicméně tomu, aspoň prozatím, nic nenaznačovalo. Systém ochrany československé západní a jižní hranice zůstával beze změny.
Pak se to začalo mlít v Praze. Už od počátku roku 1989 byly v hlavním městě nějaké demonstrace,pořádané opozicí. Kupodivu se záběry začaly objevovat v Televizních novinách ČST – což byla docela změna. Byli jsme zvyklí na to,že televizní zpravodajství o nepokojích v Praze uvidíme toliko na západoněmecké televizi. Vyhrocená situace v Praze začala mít vliv i na denní režim pohraniční roty u nás v Trojmezí. Došlo k tomu kvůli vyhlášení MBO.
MBO – což značí Mimořádná bezpečnostní opatření znamenala nejen občasnou zesílenou ochranu státní hranice,tedy,že vojáci už nebyli ve službě 10 hodin,ale třeba 12, nebo i 14 hodin – což byl docela záhul,zejména za nepříznivých klimatických podmínek. Ale,v tomto případě i tu skutečnost,že vyčleněné skupiny pohraničníků a velitelů (důstojníků) se dočasně přesunuly do Prahy,jako případné posily pro SNB, kdyby došlo k nějakým větším nepokojům.
Mám dojem,že kromě Prahy se snad posílali pohraničníci i do Plzně,to ovšem už nevím jistě,proto berte tuto informaci s rezervou. Od nás z roty v Trojmezí jela do Prahy skupina vojáků v síle čety,jako velení byl vyslán náš VR kpt Tonda J. a staršina-VPr nprap.Toník Firýt.
Nám,velitelům čet pak začaly zlaté časy :-) Neprováděla se bojová a politická příprava,nebyly žádné prověrky ani střelby,neboť zbylí pohraničníci na rotě museli zvládnou ochranu úseku naší roty a na nějaké "opičky" s výcvikem nebylo kdy a nebylo s kým. Sloužil jsem sice 24-hodinové směny dozorčího důstojníka roty, chodil na prověrky hlídek a aktivizace služebních psů do terénu,ale úplně odpadlo ono nenáviděné vševojskové šaškování.
Mám dojem,že ubylo i kontrol z chebské brigády PS,neboť spousta důstojníků,kteří nám jezdili na rotu dělat "číhož", měla v souvislosti s MBO jiné starosti apovinnosti. Sice zesílila činnost politických pracovníků,jenž vyjížděli do terénu agitovat mezi vojáky,ovšem to byl chleba našeho politruka kpt.Luboše B. a nám tihle agitátoři maximálně potřásli rukou a zeptali se,jaká je nálada mezi mužstvem.
Už si nepamatuji přesně,jak dlouho tato situce trvala. Samozřejmě,že jednoho dne byla odvolána a už snad byla jen občas zesílená OSH. Všechno se pak vracelo do původních kolejí.
Tahle zvláštní doba,plná nejistoty co bude,trvala až do období po 17.listopadu 1989. Pak už všichni víme,jaký byl průběh událostí. Kdo sloužil v letech 1989 – 1990 tak si prožil odstraňování "železné opony" – tedy signální stěny,nástrah v týlu jednotky i před trasou ŽTZ a časem i demontáž pohraničních pozorovatelen,tzv."špačkáren či-li špaků".
Z vojskového systému se přecházelo na systém pochůzek a kontrol vozidly,tak,jak jsme to doposud znali jen od policistů a celníků na německé či rakouské straně hranice. Hranici střežili důstojníci a praporčíci,posíleni nemnoha vojáky základní služby. Zbytek pohraničníků VZS byl odvelen buď jako posila pořádkových hlídek SNB ve vnitrozemí, k posílení Oddělení OSH na hranici s Polskem či Ukrajinou (tehdy ještě existoval SSSR),nebo k armádním útvarům ČSLA.
Vzpomínám si,že vojáci,kteří si podali žádost,mohli odejít ihned do civilu a dosloužit v náhradní službě po nemocnicích, domovech důchodců apod. Říkalo se tomu tehdy myslím náhradní civilní služba.
Ale,ještě jednu vzpomínku na dobu před změnami v ČSSR mám. Týká se mého kolegy,taky velitele čety,poručíka Evžena L. přezdívaného Franta. Původem byl snad maďarské národnosti,hovořil kupodivu česky, maďarštinu ovšem brilantně ovládal,což se velmi hodilo při komunikaci s vojíny z maďarské menšiny na Slovensku,kteří rádi předstírali,že "nem tudom" či "nem értem" – "nevím" "nerozumím".
Jednoho dne nastal ten památný 9.listopad 1989 kdy padla Berlínská zeď. Je paradox,že k pád zdi měl na svědomí omyl Guentera Schabowského – člena politbyra SED, viz http://en.wikipedia.org/wiki/Berlin_Wall A tahle událost se stala výzvou pro Frantu,jenž na nic nečekal,vzal si volno,nebo dovolenou a vyrazil navštívit Západní Berlín.
Někdo si řekne – no a co? Ale uvědomte si jednu věc. Berlínská zeď padla. Ale hranice NDR-NSR byla stále uzavřená a střežená,občané NDR mohli ven jen přes Berlín (jako kdysi, do roku 1961). Státní hranice Československa s NSR a Rakouskem se i nadále vojskově střežila, tam se nic neměnilo a tedy i důstojníci PS nemohli a ani nesměli cestovat na Západ. Ostatně,na hraničním přechodu by ho ani nepustili. A nikdo z nás by se o to ani nepokoušel,bylo by to více než pošetilé.
Jenže Frantovi bylo známo pár údajů,které se v podstatě nikde nepublikovaly a jen nemnoho lidí o nich mělo povědomost. Jednak,i za socialismu a studené války jste jako občan ČSSR nepotřeboval do Západního Berlína vstupní vízum (podobně jako do Finska). Do NSR ano, ovšem Berlin (West) nebyl přímou součástí NSR,podle nějakých čtyřstranných dohod měl zvláštní status. Západní Berlín měl svou vlajku,správu vykonával západoberlínský senát + spojenci. Ostatně,to si můžete vygooglit http://en.wikipedia.org/wiki/West_Berlin
Jasně,že kdyby se Franta sbalil třeba v roce 1988 a jel do západního Berlína, pohraniční orgány NDR by ho tam nepustily (stejně jako ty sovětské by ho nepustily do Finska),neboť k tomu zase potřeboval československé výjezdní vízum. To by mu v ČSSR samozřejmě jako důstojníkovi PS nedali. (To byl další z paradoxů oné doby. Kdokoliv z nás pohraničníků mohl na Západ utéci a klidně sebou převést i Cirkus Humberto včetně slona Bimbo, ale legálně nás tam naše bdělé orgány nepustily).
Ale,po 9.listopadu 1989 byla už kontrola na checkpointech ze strany pohraničních orgánů NDR jen symbolická – tedy žádná, a západoberlínská policie zase žádné vízum od čs.občanů nevyžadovala, a tak náš milý Franta odjel na víkend na Západ a zatímco se on procházel po Friedrichstrasse, Kreuzbergu a Charlottenburgu,my jsme bděle a ostražitě hlídali čáru :-)
Franta se v klidu a pořádku pak vrátil domů a do výkonu služby na rotě PS. Několika lidem,včetně mě, se však o svých zážitcích na Západě zmínil a po pár dnech se to domákly i orgány VKR. S Frantou to bylo silně nahnuté. Do 17.listopadu 1989 přeci jen bylo ještě pár dnů,u nás se tedy jelo po starém a tak milému turistovi po západních sektorech Berlína hrozilo mnoho nepříjemností včetně trestního stíhání a odsouzení vojenským soudem.
Nicméně,nakonec ze soudu a popravy za ranního úsvitu, kdy by odsouzený Franta šel před popravčí četu za víření bubnů plukovní kapely zapůjčené od útvaru ČSLA, nic nebylo, neboť události 17.listopadu 1989 udělaly čáru přes rozpočet těm,kteří by si na podnikavém poručíkovi PS dozajista rádi smlsnuli.
Zajímá vás více?
Služba u PS: Jak jsem způsobil "mimořádku".
AUTOR ČLÁNKU: Zdeněk Pohranicnik@gmail.com
Pohranicnik@bloguje.cz
Žádné komentáře:
Okomentovat