JAK JSEM SE (NE)STAL POHRANIČNÍKEM.
Vzpomínky pamětníka na PS, služební kynologii a tankány od ČSLA.
Článek,který vám nyní předkládám k přečtení mě přišel po e-mailové korenspondenci s autorem oné vzpomínky. I když není tak úplně o službě na státní hranici či o Pohraniční stráži,myslím,že na blog Pohraničník patří. Ostatně,posuďte sami.
NEPROJDOU, hola, hola hej, heslo hraničářů, pevně stůj a zpátky ani krok, z našich hranic.....
To byl nápěv pochodové písně, která mne provázela v dětství po dobu výcviku nováčků na Jaroslavickém zámku i několikrát denně. Kdo s kluků by neměl o vojáky zájem. Ne, že bychom vojáky neznali. V Jaroslavicích byla i rota PS ale s těmi to nebylo ono. A tak jsme každoročně vítali toto oživení a snažili si toho co nejvíc užít. Většinou nás však odháněli a tak jsme mohli výcvik sledovat jen z povzdálí. Po „příjmači" následoval výcvik psovodů. Nebylo už jich tolik, ale byli přístupnější. Motal jsem se u nich každou volnou chvilku. Vyústilo to v přání : „ táto, já bych chtěl také psa".( Jednoho vlčáka už jsme doma měli.) Dostal jsem ho zanedlouho. Rezavého „podvraťáka". Dostalo se mi ujištění, že když můj zájem bude trvalý, dostanu i vlčáka. A tak Bojárek, tak se jmenoval, nemohl dlouho pochopit, proč nemůže jako jiní vořeši běhat po vsi a honit kočky a místo toho se učí chodit na vodítku u nohy, lehat a sedat na povel. Překážky mu šly docela dobře, snad si myslel, že se mu to může hodit až bude chtít skákat přes plot za nějakou tou kočkou. Zkrátka docela to zvládl a já se těšil až zase přijdou psovodi a já se pochlubím, co všechno Bojárek dovede. Zpočátku jsme byli pro smích ale, když jsme předvedli, že umíme skoro všechno co velcí psi, bylo po smíchu.
Snad na přímluvu ppor.Svobody, jsme s tátou, jednu listopadovou neděli vyjeli na motorce do asi 70 km vzdálené Jemnice. Byla tam chovná stanice Znojemské brigády a tam jsem dostal svého prvního opravdového psa.. Prý tehdy mohli nechat jen pět štěňat a ostatní se musela utratit. Bylo to nadpočetné štěně. A tak ANKA, tak se jmenovala, dostala šanci, prožít si svůj psí život. Přivezl jsem ji v kapse hubertusu a musel dokrmovat z flašky,ale vyrostl z toho chundelatého klubíčka pěkný pes. Snad se chtěla odvděčit za prodloužený život, a proto mi dělala jen radost. Jen byla trochu měkká. Na mne by se nedovolil nikdo ani škaredě podívat,ale figuranta napřed několikrát oběhla něž vzala za rukáv. To bylo špatně. Zato pachové práce zvládala na jedničku. Několikrát jsme předváděli ve výcviku „ REVÍR", který se tenkrát zaváděl, jak by to mělo vypadat. To už jsem se motal i kolem roty , když už jsem měl „ haničářského psa".
Jednou mi velitel roty, mjr.Novotný, povídal, že kdybych sehnal několik kluků, kteří by měli zájem, mohli bychom založit družstvo mladých PPS (Pomocníků Pohraniční stráže). Bylo nás dvanáct. Chodili jsme na rotu, dostávali úkol hlídkovat u autobusů a podobně. Kluky to časem přestávalo bavit. Nechtěli chodit na hlídky, dávali přednost fotbalu a jiné zábavě, když se nic neděje. Dostávali jsme také popisy hledaných osob a tak vznikl nápad, oživit naši činnost sledováním „skutečného narušitele". Byla vyslána hlídka na příjezd do vesnice ,s popisem hledané osoby a upozorněním, že dotyčný byl spatřen v blízkosti sousední vesnice. Popis byl nezaměnitelný : Dlouhý černý pršiplášť a černý klobouk. Když figurant asi po páté přešel silnici asi 200 m od zmíněné hlídky a hlídka si ho pro samou zábavu nevšimla, sundal plášť a klobouk a šel se „ prásknout". Zavolejte na rotu a já ho jdu pronásledovat, byly pokyny hlídce. Poté se zase oblékl a pokračoval k hranici. Pak už šlo všechno podle plánu. Přijel GAZ s radistou, psovodem a my se dali do pronásledováni. Narušitel byl dopaden a ti dva měli ostudu pěkně dlouho. To všechno vyústilo v rozhodnutí, budu pohraničníkem.
V únoru 1962 jsem úspěšně složil přijímací zkoušky na Vojenskou školu Jana Žižky z Trocnova v Bratislavě s tím, že po skončení budu pokračovat v učilišti PS. V roce 1965 však PS šla pod MNO a PS učiliště se rušilo a tak mi velitel roty doporučil motostřelce, od kterých by se snad k PS dalo přejít. Pro zájemce o Vyškov byla pořádána exkurze, jejíž součástí byla i ukázka techniky. Měl jsem to štěstí nebo smůlu? Jako první jsem jel v tanku, potom jsem si to vyměnil a jel ještě jednou a bylo rozhodnuto. Půjdu k tankistům. To už je však jiná kapitola. A Anka ? Nemělo cenu si nechávat dva kvalitní psy a tak se vrátila do služby, ještě snad rok sloužila na rotě a potom pro svůj exteriér byla zařazena do chovu v Jemnici.
Všechny tyto zážitky byly prožity na Jižní Moravě, kdy při dobré viditelnosti byly z Jaroslavického zámku vidět Alpy a světla Vídně, kde pěti akátům se říkalo lesík. Když jsem později, jako velitel tankové roty, přijel na VVP Dobrá Voda na Šumavě a poprvé jsem měl možnost poznat západní hranici:PS roty Prášily, po kotrmelci, úsek PS roty Hamry u Nýrska, Železnou a další, mé idylické vzpomínky na Pohraničníky dostaly jiný rozměr.
Služba u bojového útvaru prvosledové divize také nebyla procházkou, Vždyť v průměru jsme byli až pět měsíců mimo útvar. Různá cvičení, střelby a výcvik. Přesto jsme většinu roku měli relativně pevnou pracovní dobu, i když bez ohledu na svátky a víkendy, ale doma.
Proti Prášilům, Hamrům a jiným místům dislokace PS rot, byly Janovice nad Úhlavou hotovým velkoměstem. Proto,vážení pohraničníci, hluboce před Vámi a Vašimi rodinami smekám. Nedejte se odradit připitoměnými žvásty novodobých historiků. Každý soudný a čestný člověk si Vás musí vážit. Rád vzpomínám na
již vzpomínaného velitele roty Novotného, por. Hájka, por. Ditricha (ten se dokonce, poté co jsem se oženil, stal mým vzdáleným příbuzným) a další nejmenované. Později i u našeho útvaru sloužili bývalí PS-aci. Byli to hoši do nepohody. Rovní, čestní a bylo na ně spolehnutí.
...Tak jsem se nestal Pohraničníkem...
S pozdravem NEPROJDOU !
Váš sympatizant, pplk. Ing. Karel Runkas vv.
ZDROJ (AUTOR): http://www.lide.cz/karelrun
Žádné komentáře:
Okomentovat