KOČIČKA .


Stalo se na 6.rPS Železná v roce 1986 .  

V příběhu, který Vám budu vyprávět, nefiguruje na rozdíl od mého předešlého:  http://pohranicnik.bloguje.cz/882797-pribeh-z-pohranici-stary-24-let.php,kde se to dvounohými kočkami jen hemžilo, ani jedna osoba ženského pohlaví. To znamená, že ona kočička není dáma, o jejíž přízeň bychom se já nebo kdokoliv z kamarádů, coby zástupci mužského pohlaví ucházeli, ale opravdové venkovské koťátko, které mne poprvé poctilo svou návštěvou jedno teplé, doslova monetovsky vybarvené říjnové odpoledne, v kanceláři operačního.
Psal se rok 1986 a já byl tehdy čerstvě vylíhnutý máza v hodnosti kaprála, zhruba po měsíčním zaškolování schválený pro funkci dozorčího důstojníka roty. Hodnost, kterou jsem nosil na ramenou neměla s honosně znějící funkcí, jaká mi byla svěřena, příliš společného. Na pohraniční rotě bylo zvykem, že do zmíněné služby byl připraven a velen kromě vojáků z povolání navíc jeden zástupce poddůstojnického sboru. Hlavním důvodem onoho nařízení bylo ulevit ve službách té troše důstojníků, kteří se jinak v kanceláři operačního střídali jak na běžícím pásu. Po osmi, dvanácti i čtyřiadvaceti hodinách služby.

Seděl jsem na židli za stolem a vypisoval cosi v pohraniční knize, když jsem koutkem levého oka zahlédl, jak se kolem mne směrem od otevřeného okna mihl stín. Napřímil jsem se, rozhlédl a když jsem v úrovni očí nic nespatřil, svezly se mé zraky na zem. Tam jsem JI, spatřil. Seděla na zemi a vyvalovala na mne svá mohutná, modrá kukadla. Byla ještě koťátko-snad na svých prvních toulkách světem. "Ale, copak maličké", "kde ty jsi se tady octlo", promlouval jsem tichým hlasem ke zvířeti. Ozvalo se krátké zamňoukání. "Aha, ty tedy ode mne něco chceš", shýbl jsem se a vzal koťátko do náručí. Ač Pražák, trávíval jsem od ranného mládí veškeré víkendy a prázdniny na venkově, tudíž zacházení se zvířaty pro mne nebylo od dětství žádnou neznámou. Sám si to již nevybavuji, ale když jsem byl starší, vyprávěl  mi otec, že jsem na chalupě chodíval coby špunt pospávat do boudy k sousedovic bernardýnovi. Průpravu jsem tedy jakous takous měl.
S kočkou na rameni, kde se poslušně držela, jsem vystoupal po schodech do jídelny. "Potřebuješ něco", zeptal se mne kuchtík. "Pro sebe nic, ale mám tady strávníka". "Ty jo, kotě a černý jako uhel. Tak počkej". Kuchtík mi přinesl kousek pečeného rybího filé, které zbylo od oběda. Posadil jsem si kočku na klín s tím, že ji budu kousky masa, které jsem položil před sebe na stůl, krmit. K tomu však nedošlo. Kotě se, jakmile zacítilo vůni pokrmu, vyškublo, vyskočilo a s divokostí vlastní šelmám, chňaplo po rybím plátku. Následoval skok se stolu dolů a úprk z jídelny. Vyběhl jsem překvapen jeho rychlou reakcí za ním. V otevřených dveřích místnosti dozorčího, které vedly na dvůr jsem pak zahlédl jen mihnuvší se černý ocásek. Vrátil jsem se tedy nazpět a začal se věnovat službě. Čekala na mne hlídka, která se před chvíli vrátila z terénu...

"Ty prej máš kočku", oslovil mne kamarád z našeho ročníku Zdeněk H., přezdívaný Hušina. "No, měl jsem, chvíli, než jsem jí dal kus žvance". Smál jsem se. "Myslíš, že se vrátí?" "Vzhledem k tomu, co dostala, tak si myslím, že určitě". Zdeněk byl kluk ze vsi. Východočech, odněkud od Turnova a kromě jiného měl na starosti  kotelnu. "Hele", povídá mi. "Já bych tam u sebe dole tu kočku uživil. Tuhle na mne zpoza dříví vykoukla krysa. Dovedeš si představit jak jsem se lekl". Představit jsem si to samozřejmě dovedl, zejména proto, že Zdeněk nepatřil mezi ty nejstatečnější. "Tak to zkusíme. Až se kotě vrátí, připravíš mu misku s mlíkem a něco bašty a strčíš mu to do kotelny. Konečně zavírat ani pouštět ho nikam nemusíš, protože dole je neustále otevřené okno". Zdeněk splnil, co jsme dohodli a kočka se skutečně během příštích dnů do kotelny nastěhovala.
Přibližně v polovině měsíce jsem vyrazil na kontrolní hlídku kolem drátů. Pěších hlídek jsem neměl moc. Většinu času jsem trávil na dédeerce,nebo na poplachovce,případně s překrytím(SkP). O občasnou změnu, kdy jsem mohl kromě aktivizací a výjezdů, během služby zajít do terénu, jsem si musel říci. To ovšem neznamená, že bych běžně mimo rotu nechodil. Byl přeci čas sběru hub...a také...lovu ryb. Na rybníku pod Kostelem jsme během září nachytali pěkných pár pstruhů.
Měl jsem ve výbavě krátký proutek a pár třpytek, na které ryby skákaly jako pominuté. Aby ne. Rybník byl za dráty, kam se málokdo dostal, a když tak na práci a ne na rybolov. Od vysídlení posledních německých obyvatel v tu dobu uplynulo nějakých 40 let, a tak nové rybí generace, které se ve vodě naprosto přirozeným způsobem rozmnožovaly, předávaly v genech svým potomkům stále méně informací spojených se strachem z člověka.

"Jedl jsi někdy mníka", ptal jsem se Hušiny, se  kterým mi politruk naplánoval zmíněnou hlídku. "Ne, co to je? To roste v lese?" "Ale prdlajs, mník je ryba", vysvětloval jsem kamarádovi. "Správně mník jednovousý", noční dravec podhorských bystřin. "Ale můžu tě ubezpečit, že jsem ho ještě nikdy nechytil. Napadlo mě ale, že bychom to mohli zkusit". "To chceš jít v noci na ryby", otázal se s nedůvěrou v hlase Zdeněk. "Ne, mám v kapse pytlačku. Na konec vlasce jsem připevnil návazec a trojháček. Narýpeme pár žížal a zkusíme nahodit. Umělohmotnou cívku s imitací upevníme na břehu a zítra uvidíme. Ráno se pojedu s poplachovkou podívat, jak jsme dopadli." "A jaké má ta potvora maso?" "Vynikající, alespoň se to všude píše."
Po půl hodině postupu kolem signálky jsme prolezli oplůtkem a na břeh Nivního potoka, který podtékal pod dráty, jsme upevnili udici s nástrahou. Na háčku se přímo vyzývavě třepetal svazek vypasených žížal. Během služby se nevyskytla žádná komplikace, a tak jsme, potom, co jsme odevzdali zbraně, zalezli na kutě. O čem myslíte, že se mi zdálo?
V půl sedmé ráno jsem otevřel dveře poplachové místnosti. "Beru si gaza a psovoda, za pár  minut jsme nazpět", oznámil jsem jednomu z velitelů čet, který měl službu dozorčího důstojníka a s oběma kamarády jsme vyrazili. Přebral jsem si zároveň o půl hodiny dříve i službu velitele hlídky, takže nebylo o čem. Konečně velitel roty přicházel až na půl osmou, takže jistě vše stihnem.
Dorazili jsme k Nivnímu potoku. Vystoupil jsem z auta a pomalu se blížil k vodě. Srdce mi téměř netlouklo. Asi na třech metrech odmotané imitace "visela" ryba. Hnědozelené, něco přes 30 cm dlouhé torpédo, lehce se pohupující v proudu. Vyprostil jsem pytlačku a udici i s rybou jsem vytáhl z vody. "Mrkejte na drát", vyzval jsem s pytláckou pýchou v hlase zbytek hlídky. Rybu jsem zabil, strčil ji i s udicí do připravené igelitky a vyrazili jsme nazpět.
"Veslař 227, Veslař 227, jak mne slyšíš, příjem", ozvalo se v radiostanici. "Slyším tě velmi dobře", odpověděl jsem. "227, slyším tě za pět!" Průšvih! Smluvený signál naznačoval, že starý je na rotě. "Co teď?" "Nic, jako by o nic nešlo, se prostě vrátíme a řekneme, že tě zlobilo auto, tak jsme se jeli projet. Konečně tak jsme byli pro případ s operačním i domluvení. Zastav, vyndám ještě rybě háček, vyzval jsem řidiče". "Počkej". UAZ zabrzdil. Vyprostil jsem z rybí tlamy háček a zamotal ji do igelitky, pytlačku jsem schoval do sumky.

Strážný otevírá bránu. "Kde je", otázal jsem se z otevřených dveří. Strážný nic, jen podivně mrkal, asi ho po noční službě pálily oči. "Tady jsem", ozvalo se zpoza jednoho křídla vrat, zlověstně. "Žádáte si mne osobně, desátníku?" Krve by se ve mně nedořezal. Jestli kapitán uvidí igelitku s rybou, tak mne zašlape do země. Ne snad proto, že bych rybařil, ale proto, že jsem si ke svým spádům dovolil vypůjčit celou poplachovku. "Tak kdepak jste byli milánci", pokračoval. Koktání řidiče, že jsme byli projet auto potom, co vyčistil zanešený karburátor, odbyl ironickým úšklebkem a mávnutím ruky jej umlčel. "A kde máte tu srnku nebo snad lahvinku", pokračoval ve výslechu.
Tak je to, velitel roty si myslel, že jsme někde venku něco střelili, nebo že pašujeme alkohol. "Nemáme sebou nic, veliteli", lhal jsem, až se mi od huby prášilo, "opravdu to byl jen ten karbec..". "Zdenále, Zdenále, umravňoval mne velitel. Jako kdybychom se neznali". Otevřel dokořán dveře vozu a v jejich vnitřní části spatřil tašku. "Tak přece láhev", jásal. "Ne, ryba", přiznal jsem otráveně. "A ryba, ty já rád", vykřikoval kapitán a už třímal igelitku i s mníkem v ruce. "A jak jste si ji chtěli udělat vojáčci, na másle, s kmínem a sami nebo vám ji připravý odborník..?", vyzvídal. "My..". "Připravovat vlastní stravu v kuchyňském bloku je přece zakázáno!", zahřměl. "To my víme", dovolil jsem si špitnout. "Zabavuje se", opáčil velitel a odnášel si tašku s rybou na rotu. " Těbůh", pomyslel jsem si, "snad mi dá aspoň ochutnat".
Ale k tomu nedošlo. Igelitka byla totiž děravá, o čemž velitel nevěděl. Jak ji rozmotal a nesl, došlo k tomu, že ryba otvorem vyklouzla a pleskla sebou o asfalt. Kapitán udělal ještě krok navíc. V první chvíli nechápal, co tento pořádné facce podobný zvuk, způsobilo. Vzápětí se zastavil. V ruce třímal jen prázdnou tašku. "Hergot", zasakroval, ale to bylo tak všechno, na co se zmohl.
Z okénka kotelny vylezlo cosi černého, opatrně se to rozhlédlo, a pak už jen hup  a chňap,už to upalovalo i s rybou přes dvůr. Pokud si kdokoliv myslí, že je možné zastavit kočku s právě ulovenou kořistí v zubech, tak je na omylu. Rozhodně nedosáhne žádaného výsledku řvaním: "Ty kurvoooo, vrať se", o čemž se ten den přesvědčil i náš velitel.
Kočka se celý den neukázala. Bodejť, když ležela na plácku před kotci a s narvaným břichem se šklebila na zavřené, dorážející psy :-)


ˆ AUTOR PŘÍBĚHU: Zdeněk Nágovský http://www.lide.cz/z.nagovsky


FOTOGRAFIE: http://www.vojensko.cz/