Domažlická bPS 1987-1989 

Vzpomínka na vojnu - rota technického zabezpečení.

Sloužil jsem v letech jaro 1987 – 89 na Domažlický brigádě na rotě RTZ.

Nedávno jsem hledal nějaký starý dokumenty a narazil jsem na vojenskou knížku. Odstartovalo to mojí zvědavost a začal jsem na netu hledat, jestli by se nedaly najít fotografie a kdo ví, třeba i kamarádi z roty. 
Našel jsem nádherný stránky vojensko.cz, tuto stránku a z ní pak spoustu odkazů na další. 
Dokonce jsem se podíval i na Forum na Lidé, tam čekám na  povolení přispívat. Ale ani tam jsem nenašel nikoho, koho bych znal. 

Na Vojensko.cz jsem byl přímo unešenej tou spoustou fotek z rot, který se mi okamžitě začaly vybavovat a musím se přiznat, že jsem měl (a stále mám) chuť nastartovat auto a vyrazit si na výlet :-)) Asi chápete na jakej.. I když si myslím, že bych to tam už po těch letech ani nepoznal. Dost mě mrzí, že se nedochovaly žádný fotky přímo z brigády v Domažlicích. Vletěl jsem i na mapy.cz a hledal jsem známá místa. A našeljsem.. Střelnici na Maxově, výcvikáč Nýrsko a i budovy jsem poznal. Poslal jsem na vojensko.cz podrobnej popis a najednou po jaký době koukám, že je tam vystavená fotka z družice s podrobným popisem, ale autor je tam někdo jinej. Holt jsem asi nebyl dost rychlej.. :-) I brigádu jsem v mapách na fotuz družice našel a budovy poznal. Prej je tam teď normální bydlení, takže bych se asi do baráku nedostal, abych si tam moh projít známá místa a zavzpomínat. Je to sice 20 let, co jsem tam nebyl, ale na 100% bych tam poznal každej kámen. :-))

Na tý družicový fotce jsem viděl, že stojí i dílny a moje lakovna. Byl jsem tam poslední lakýrník (na brigádě se lakýrníkovi říkalo matlásek). Po mě už tam jinýho nepřidělili a na podzim přišla revoluce. Opravdu mám cukání se sebrat a jet se tam podívat. Jsem Pražák, takže to pro mě neni nijak blízko, ale za to zavzpomínání by mi to stálo. :-)) Bohužel se ale živím jako autobusák na MHD a moje pracovní doba 10 – 11 hodin za volantem mi to nějak nedovoluje. Volný víkend je jeden za 14 dní a dovolená nehrozí, protože nejsou lidi. Tu jsem neměl už 2 roky a žena už začíná reptat. Ani se jí nedivím. Ale když jsem se jí zmínil, že bych se chtěl do Domažlic podívat, byla okamžitě pro a to je pro mě dobře. :-))) 

Strašně rád bych se viděl nebo aspoň zameiloval s velitelem, ale ten už asi nebude mezi živými. Major Míka to měl do civilu taky za pár. Mám dojem, že šel půl roku po nás. Dneska by mu muselo být okolo 75 let. Měl mě moc rád a já jeho. Mě měl vůbec každej rád, včetně obávanýho velitele brigády, plukovníka Alta :-)) To byl opravdu ras na mužstvo. Jen na mě ne.
 Dělal jsem jim všem melouchy a opravoval, co se dalo. Altova manželka nebyla zrovna nejlepší řidička a co chvíli jsem měl její auto na dílně a opravoval lak. :-)) Plukovník byl jedinej, kdo mi neříkal Matlas, ale "To je náš Lakýrka". :-))) 

Náčelník kuchyně kapitán Stahlich, to byl zase pes na rampu u kuchyně. Tam se nesměl nikdo ani přiblížit. Byl tam u ní zadní vchod do kuchyně a k němu do patra do kanceláře. On byl snad metr deset vysokej, ale tak rychle startující, že stačila maličkost a skákal dva metry do vzduchu. A jakmile viděl někoho na 3 metry od rampy, okamžitě odvolal směnu v kuchyni a musel tam nastoupit ten hříšní, co se u tý rampy ocitl. 

Já jsem tam naopak chodil s nákupní taškou, jako do obchodu a ještě jsem zvonil přímo na jeho zvonek do kanceláře. Zavolal pokaždý dozorčího kuchyně a poslal ho se mnou do sklepa do skladu a tam jsem si moh vzít toho bufetu, co se mi zamanulo. U něj jsem měl oko díky tomu, že měl malýho syna (ještě nebyl ani školou povinnej), kterej jezdil minikáry a vyhrával. Jednou mi přines dva ty stroje na dílnu a já využil situace. Udělal jsem mu nástřik přecházejících barev, navíc jsem uměl udělat falešnou metalízu a ještě ve vysokým lesku a když si pro ty konstrukce přišel, oněměl a já věděl, že ho mám.. :-))) Od tý doby jsem nemusel ráno vstávat a snídani mi posílal až do postele. :-) 

Potom mu zemřel otec a zůstal po něm starej prorezlej Žigul. Ale opravdu tak prorezlej, že šla prostrčit ruka zkrz dveře. On za mnou přišel, jestli by se s tím nedalo něco udělat, aby to aspoň prošlo technickou a oprava nebyla moc náročná a drahá, tak jsem si s tím autem pohrál. Podlepil jsem díry zespoda a vytmelil, že nebylo nic poznat a pak jsem namíchal bílou (ta se mimochodem míchá nejhůř, trefit odstín bílý, to je peklo) a stříknul jsem mu to.. Bylo to tak dokonalý, že mě naložil do auta, odvezl domu, rodina mi dala oběd a on mě po obědě tak ožral, že mě prej sám osobně odnes na zádech až na pokoj a osobně mě uložil do postele. To jsem se nezmínil o tom, že mě i převlíknul. Já si to nepamatuju, to mi vyprávěli kluci z pokoje, co jen stáli v pozoru a nevěřícně koukali. Stahlich, postrach, kterýmu se raději každej vyhýbal a on přinese Matláska na zádech a osobně ho uloží a ještě jim dá rozkaz, že u mě musí neustále někdo bejt a hlídat mě. :-)))
   
 Těsně před civilem najednou odveleli plukovníka Alta na Chebskou brigádu a dali mu tam fungl novej byt. Zavolal si mě do kanceláře, jestli bych tam nejel ještě se spojařema a neudělal mu tam lakýrničinu. Natřít furtra, rámy oken atd atd. Nedal mi to rozkazem, slušně mě poprosil. Já v tom viděl flákárnu, tak jsem souhlasil ještě než to stačil dopovědět. :-)) 

V tom bytě jsem byl za dva dny hotovej a nechtělo se mi zpět na brigádu, tak jsem se domluvil s klukem, co byl vyučenej tapetář a dělal mu tapety, že by si mě tam nechal k ruce a Alt souhlasil. To bylo něco.. Denně jsme od něj měli basu piv a když zjistil, že umím i vařit, tak nám vozil i čerstvý maso a ingredience, co jsme si poručili. :-)) Ven jsme směli a když nás chytla lítačka neoholený a neupravený, ještě dostala vynadáno, že si nás nemá co všímat. No prostě pro vojáka nádhernejch deset dní. :-) 

Když jsme se vrátili na brigádu, měli jsme to do civilu za nějakých 25 a už jsme měli odevzdaný vycházkový knížky a půlku svobky. Alt si nás zavolal do kanceláře a dostali jsme mimořádnou dovolenou 10 + 1 za odměnu, že jsme mu udělali nádhernej byt, podle jeho představ. 
Když jsem se vrátil z dovolený, měl jsem to do civilu už opravdu za pár a nikdo už si nás nevšímal. Nosil se civil a všichni se strašně nudili, protože už od nich nikdo nic nechtěl a nevšímal si jich, pokud nedělali jooo neplechu. Za mnou přišel velitel roty, že koupil zeti škodu 100 a jestli by mě moh poprosit, jestli by mě to moc neobtěžovalo a ještě mu jí dal do laku. No to se ví, že jsem to vítal jak spasení. Hrál jsem si s tím autem, abych se nenudil, že mi to vyšlo opravdu přesně na den před odchodem do civilu.

Odevzdal jsem odpoledne auto veliteli a ráno jsme šli na poslední nástup už v civilu. . Vlak čekal už jen na mě a musím se ještě dneska zklonit nad výpravčím, kterej byl sám naměkko a vlak pozdržel. Ono je tady přesně vidět, že když pro někoho něco člověk udělá, vrátí se mu to. Já měl vojnu jako řemen, ale jako řemen u zlatejch hodinek. :-)) Byl jsem se všema za dobře, všem jsem vyhověl a taky jako jedinej jsem každýmu řikal jen "náčelníku" nebo "veliteli" a nikdo mi za to nikdy nic neřek. 
Jen z legrace se občas ozvalo: "Jakej náčelníku? Já nejsem indián." Ale opravdu to bylo pokaždý s úsměvem nebo se smíchem. Já rád vzpomínám a opravdu mám obrovskou touhu se aspoň s některým z nich setkat.

AUTOR:  http://www.lide.cz/rulec

 ---------------------------------------

Poznámka Admina weblogu:

Aj jaj,plukovníka Alta jsem také znal,naštěstí ne moc nějak osobně. Přezdívali jsme mu "Šedý vlk" jezdil po kontrolách sám ve služební bílé terénní Nivě. 

I naši rotu v Trojmezí takhle navštívil,službu měl tenkrát myslím velitel roty kapitán Tonda J. 

Nepochybně omdléval hrůzou z brigadýrovy návštěvy,ale když s ním VR mluvil,tak prý byl "Šedý vlk" celkem vlídný a našeho velitele propustil v milosti  

 :-)