Vzpomínky na železnou oponu – České Velenice 

Před několika dny jsem – obklopen vánočními pochoutkami mé maminky – hledal cosi na Internetu a Google kromě jiného vyplivl i odkaz na stránky: www.zeleznaopona.com


Nejprve jsem tam jen nakoukl, ale obsah těchto stránek mne zaujal natolik, že jsem se nakonec jejich prostudování věnoval mnohem hlouběji. 


Jak už samotná adresa napovídá, jsou tu vystaveny informace o železné oponě a jejím vývoji v průběhu vlády komunistického režimu v naší zemi. Dnes, kdy padají hranice mezi národy a kdy lze volně projet celou Evropou od Tallinnu po nejzazší cíp Portugalska, vypadá svědectví těchto stránek jako cosi z jiného světa. Tím spíše, že i já jsem určitou část svého dětství strávil kousíček od železné opony a zažil tak i absurdity úsměvné i ty méně úsměvné, které s sebou život v pohraničním a zakázaném pásmu přinášel.


Tím dějištěm byly České Velenice, maličké to městečko, situované přímo na hranicích s Rakouskem, kam se moji rodiče v roce 1980 přestěhovali za čerstvým vzduchem a zdravým prostředím z exhalacemi zamořeného Ústí nad Labem. Mně tehdy byly necelé čtyři roky. Maminka nastoupila jako kuchařka v závodní jídelně v českovelenických ŽOS, tatínek pracoval jako údržbář v betonárce v Nových Hradech.


Velenice tehdy žily železnicí, protože ŽOS byly prakticky jediným velkým zaměstnavatelem v oblasti a určovaly rytmus života ve městě; další větší podniky byly až v Nových Hradech, Třeboni a dále na sever a západ. 


Byla to větší vesnice s několika tisíci obyvateli, něco málo samoobsluhami, dvěma kinosály, několika jeslemi, mateřskými školkami a relativně velkou základní školou. Dokonce i několik učilišť tu otevíralo své brány věděníchtivým studentům. 
Ale byla to i železná opona, obklopující v těsné blízkosti ze tří stran městečko, která vždy měla poslední slovo ve všem, co se tu dělo. 

Vysoký ostnatý plot, ne nepodobný těm v nacistických koncentračních lágrech, dominoval výhledu ze všech oken, obrácených k Rakousku; všudypřítomní příslušníci pohraniční stráže a jejich pomocníci dávali najevo, že to tady kolem je ostře střežená zóna a první výspa obrany proti imperialismu a kapitalistické hnilobě Západu, kde se nevyplácí vybočovat z řady.

Náš první byt, který naší rodině podnik přidělil, se nalézal v patrovém domku v tehdejší ulici Pohraniční stráže. Ta ulice vedla jedním směrem do centra města, přičemž procházela tunelem pod tratí na Gmünd, v opačném směru končila asi po padesáti metrech ostnatou bránou ve vysokém trojřadém plotu a vojáčkem se samopalem, který hlídal v budce na čapích nohách – jinak řečeno špaku – nad vraty. Ten ostnatý plot pak dál pokračoval kolem zahrad, přiléhajících zezadu k domům v ulici a táhl se také na druhou stranu ke hřbitovu a dál na Nové Hrady.


V této souvislosti si pamatuji na dvě lokality, které byly ostnatým plotem přímo zasaženy: městský hřbitov a městské koupaliště. Hraniční zátaras procházel v těsné blízkosti kolem hřbitova a když se šlo dovnitř, muselo se procházet podél ostnatých drátů. Nad hřbitovní bránou stál další špak, permanentně obsazený ozbrojeným pohraničníkem a všude kolem byly protitankové silniční bloky, kterým se také říkalo ježci, a betonové jehlany. To aby někoho nenapadlo ukrást auto i s nebožtíkem a prorazit na nepřátelskou stranu. 

Druhým tragikomickým místem bylo koupaliště. To leželo kousíček za hraničním zátarasem, takže se tam procházelo ostnatými vraty, hlídaných dalším špakem. Aby nikdo náhodou nepojal útěkářské choutky, ostnatý plot obklopoval celý areál koupaliště a v rozích areálu opět trčely špaky. Zkrátka to byl takový malý prázdninový lágr s bazénem. 

Vojclové tu mívali v létě příjemnou službu, protože špaky byly vybaveny dalekohledy a slunící se velenické krásky za (daleko)pohled stály. Koupaliště se z bezpečnostních důvodů otevíralo jen v létě a jen v určité dny, které údajně schvaloval velitel místní posádky PS. Co se zátarasu za našimi zahradami týče, moji rodiče mi vždy kladli na srdce, že za plot zahrady nesmím, jinak by si mě chytli loupežníci a už bych se nikdy nevrátil domů.


Přímo naproti našemu domku stála kasárna pohraniční stráže, umístěná v rozlehlém patrovém domě se sedlovou střechou a autoparkem se cvičišti vzadu. 


Vojáčci mívali několikrát do roka neplánovaně mimořádnou pohotovost; to když jsem jim vždycky několik dní dopředu pod okny kasáren hlásil, že k nám na návštěvu přijede moje sestřenka s kamarádkou. Tehdy to byly fešné holčiny těsně-před-plnoleté lahodně kulatých tvarů a nebylo tudíž divu, že vojclové byli v době jejich příjezdu vyložení ve všech oknech a s očima vykulenýma hltali dění dole na ulici.
Mám dokonce podezření, že vojáci na nádraží a ve městě předávali vysílačkou informace o jejich pohybu na základnu, protože kasárna vždy věděla, kdy děvčata vejdou do naší ulice. 


Holky si jejich toužebné pozornosti byly vědomy a vyloženě jim to lichotilo: při chůzi všelijak kroutily zadečky v těsných džínách a házely očky po klucích v oknech a ti šíleli a dělali neuvěřitelný rámus. Občas mne holky brávaly s sebou na rande s těmi mládenci, kteří byli momentálně poctěni jejich zájmem (asi jako pojistku cudnosti) a já pak hrdě nosíval na hlavě brigadýrku a vyhříval se na výsluní závisti ostatních kluků z naší party. Dnes jsou obě děvčata už dlouho šťastně vdaná, ale vždy na tyhle velenické návštěvy rády vzpomínají.


Jak už jsem psal výše, železná opona byla všudypřítomná a nebylo možné ji ignorovat. Velenice se nalézaly v hraničním pásmu a tomu také odpovídala omezení, která byla oficiálně namířená proti případným narušitelům hranic i diverzantům ze zahraničí, ale spíš otravovala život ve městě a jeho okolí. 


Do Velenic dodnes vede jediná hlavní silnice, položená podél železniční tratě č.199 Veselí nad Lužnicí – Třeboň – České Velenice. U rybníku Kubáku se tato silnice kříží se silničkou od Nových Hradů; na tom samém místě je také železniční přejezd. Na této křižovatce bývala pevná hlídka PS, která zastavovala vozy s jinou než jindřichohradeckou SPZ (někdy také zastavovala také všechny vozy bez rozdílu) a kontrolovala doklady posádek těchto aut a občas i celé auto. Budka bývala vybavená polním telefonem a v příkopu za křižovatkou bývalo palebné postavení s vojenským periskopovým dalekohledem, odkud se dala pozorovat celá křižovatka, trať i příjezdová komunikace ze směru od Nové Vsi a od Hradů. Jiné silnice, otevřené pro veřejnost, do Velenic nevedly a ty neveřejné byly pod nepřetržitým dozorem terénních hlídek nebo se pro automobil vůbec nehodily; PS tak měla dokonalý přehled o dopravním ruchu směrem do města nebo z něj. 


Nás velenické i naše auta už ty délesloužící hlídky znaly, takže nás kontrolovaly spíš jen formálně a namátkou, obvykle jim stačilo nakouknout do auta, prohodit pár slov s lidmi uvnitř a jelo se dál. Cizí státní příslušníky ale byli lustrováni dost pečlivě, dokonce o nich hlídky dávaly hlášky na hraniční přechod Velenice – Gmünd. Ono těch cizinců přes Velenice stejně moc nejezdilo, víc se k těmto účelům využíval přechod Neunagelberg – Horní Dvořiště.


To ve vlacích, končících ve Velenicích nebo pokračujících dál do Rakouska, byl ostřejší režim. Průvodčího často doprovázela hlídka PS nebo pomocníků PS a pokud se jim někdo nezdál, okamžitě mu věnovali pozornost. To pak následovala kontrola dokladů podezřelého a výslech typu „proč jedete do Velenic, co tam budete dělat, ke komu jedete, kdy se budete vracet". PS měla oprávnění v případě pochyb dotyčného i zatknout a předvést jej na oddělení VB ve Velenicích k podrobnějšímu výslechu.


Tyto kontroly byly naprosto běžné v mezinárodním rychlíku Vindobona, která ve Velenicích stavěla a kterou jsme my a naši příbuzní využívali k jízdám do Ústí nad Labem a vice versa. Myslím, že to tehdy býval povinně místenkový expres a kdo neměl místenku nebo nebyl místní, stal se okamžitě podezřelým. Tetička mi vyprávěla, jaké mívala pravidelně větší či menší konflikty s těmi pasovými kontrolory a hlídkami PS na cestě do Velenic, kteří nastupovali nově do služby a neznali své pappenheimské. Orgány totiž do vlaku nastupovaly už v Třeboni a kontrolovaly cestující během cesty do Velenic. 

Protože tetička nebyla místní, ale až z Ústí, byla samozřejmě nápadná a orgány si ji chtěly proklepnout. Teta, sice drobná, ale zato velice výřečná ženička s ostrým jazykem, každou jejich všetečnou otázku odrážela poukazem na ústavou zaručenou svobodu cestování a na to, že je bezúhonná a řádně pracující občanka, že nepáchá žádný trestný čin a proto využívá svého práva odmítnout vypovídat proti sobě při takovémto výslechu. 
Vždycky nakonec vyhrála, ale už se z toho stávala fraška; asi i díky tomu si ji příslušníci PS a pasováci zapamatovali a nechávali ji při dalších setkáních ve vlaku na pokoji. 

Rekord nicméně držel můj dědeček, který se za námi jednou vypravil Vindobonou z Ústí a protože si chtěl pohovět, zakoupil si jízdenku a místenku do první třídy. Za Třeboní se ho začala vyptávat pohraniční hlídka, co tam dělá a kam jede a proč dál sedí v první třídě, když bylo nařízeno přesednutí do určeného vozu. 
Děda, rázný to člověk a bývalý policejní pyrotechnik, jen studeně odsekl „protože na to mám, nikam se hýbat nebudu a kam jedu, do toho vám nic není" a dál vojcly ignoroval. 
Ti si to nenechali líbit, dědu zajistili a ve Velenicích předvedli na stanici VB jako individuum, co maří úřední výkon. Esenbákům bylo po kratším rozhovoru vše jasné, děda dostal napomenutí, aby byla zákonu učiněna zadost, ale od té doby k nám nerad jezdil.


S tím přesedáním to bylo tak: všichni cestující, kterým jízdenka končila ve Velenicích, si museli za Třeboní přesednout do jednoho společného vozu (obvykle to býval vůz řady BDs se zavazadlovým a služebním oddílem, kde kromě průvodčího úřadoval i pasový kontrolor). Po příjezdu do Velenic se smělo vystupovat pouze dveřmi u oddílové části vozu, které venku na nástupišti měl pod dozorem pohraničník, připravený zasáhnout. 


Také pohyb uvnitř vlaku byl po vjezdu do pohraničního pásma omezen, občas se zamykaly přechodové dveře mezi jednotlivými vagony. 


Za mých časů už na Vindoboně jezdívala klasická souprava, tvořená dieselovou lokomotivou a osobními vagony (zlatý věk nádherných motorových expresů – jako kupříkladu „delfínů" řady DR VT18.16 nebo „hyder" řady ČSD M296.1 – na této trati skončil před několika lety). V čele Vindobony se blýskal naleštěný vínový brejlovec řady 750, pak bylo několik „českých" vozů, jídelní vůz a za ním vozy rakouské. Do rakouských vozů se běžně nesmělo, stejně tak cizinci nesměli do české části soupravy a tak jediné možné setkání s cizinou bylo možné v jídelním voze, pokud tedy byl pro Čechy otevřený. 


Pamatuji si ale, že jednou v zimě nefungovalo parní topení v české části soupravy a tak průvodčí učinil výjimku a usadil nás Čechy do jednoho z rakouských vozů druhé třídy. Byl jsem tehdy ohromen plyšovými křesílky, lampičkami nad sedadly i v druhé třídě, neuvěřitelnou čistotou (a to si tehdejší ČSD dávaly na Vindoboně záležet) a zářivým luxusem, který tehdy rakouské vozy na Vindoboně nabízely. 
V kupé s námi jela taková milá starší paní, dcera českých manželů, kteří se usadili v Rakousku, která se dala hned do hovoru s mými rodiči a mne učila počítat německy do deseti. S blížícím se koncem komunismu a uvolňováním režimu v pohraničí bylo naštěstí přesedání vyžadováno stále řidčeji.


Když Vindobona dorazila do Velenic – jedno z jakého směru – neměla kontroly ani zdaleka za sebou. Vlak zajížděl vždy k prvnímu nástupišti a hned po zastavení jej obklopili pohraničníci se samopaly v pohotovosti. Neexistovalo, že by někdo vystupoval mimo střežený prostor. Nesmělo se také do vlaku nastupovat dříve, než vojáci a celníci dokončili kontrolu interiéru vagonů. 

To se odklápěly stropní panely na WC a úmývárnách, někdy i v chodbičce a namátkově v některých kupé. Hlídky PS se psy procházely všechna kupé a kontrolovaly prostory pod sedadly. Pokud v kupé někdo seděl, byl zdvořile vykázán na chodbičku, kde čekal na dokončení prohlídky. Vindobona tehdy nebývala plná, více lidí natupovalo až za Třeboní a hlavně v úseku Veselí nad Lužnicí – Tábor, takže kontroly vozů odsýpaly rychle. Dokud pohraničníci vlak nezkontrolovali, nesmělo se ani z vestibulu nádraží na nástupiště. Dodnes na toto nástupiště vedou jediné široké lítačky, které bývaly po dobu pobytu Vindobony uzamčené a odemykaly se jen na pár minut během nástupu nebo výstupu cestujících. Ostatní dveře na toto nástupiště z nádražní budovy (vyjma služebních) byly buď trvale uzamčené, nebo zazděné. 


Kromě toho Vindobona ještě na hranicích projížděla „přechodovou komorou" na místě, kde trať překonávala hraniční zátaras. To byl dlouhý koridor, tvořený ostnatým plotem podobné konstrukce, jako hraniční zátaras, zakončený ostnatými vraty na obou čelech a hlídaný vojcly se samopaly na špacích nad tratí, odkud byl dokonalý výhled na celý koridor. Vlak vjel do koridoru a zastavil, vrata do ČSSR se uzavřela, občas pohraničníci se psy provedli vnější prohlídku vlaku a pak se teprve otevřela vrata do Rakouska a vlak dostal volno k odjezdu. Dodnes jsou tyto vynálezy ke spatření a v provozu na hranicích s Ukrajinou a Běloruskem.


Moji rodiče jsou vášnivými houbaři a lesy podél jihočeských hranic houbami přímo přetékaly. Než si naši zvykli na to, jak to tu chodí, stávalo se, že se při hledání hub zatoulali do „horké zóny" podél hraničního zátarasu, odkud je zase vyvedli pohraničníci se samopaly v pohotovostní poloze, když jim předtím zabavili houby coby „podezřelý materiál". 
Snad jediné štěstí bylo, že vojáci z velenické posádky se k místním chovali mnohem mírněji než k přespolním a naši vždy měli doklady s sebou. Ale v měsících po přijímači, kdy do kasáren nastupovali noví odvedenci, kteří brali své povinnosti smrtelné vážně a neznali to tu, nebylo radno pokoušet osud a lézt někam, kde by se mohlo bez varování střílet. 
Proto nakonec naši začali jezdit na houby k Nové Vsi a Suchdolu, kde nehrozilo nečekané setkání s pohraniční hlídkou. Sice velice zřídka, ale také se pořádaly preventivní akce k ochraně státních hranic, kdy dostala místní posádka hlášení, že se možná chystá nějaký nájezd na hranice. 
To pak se život ve městě téměř zastavil, pohraničníci hlídkovali v ulicích, zesílené hlídky procházely podél zátarasu a v noci bylo zakázáno vycházet bez povolení do oblastí mimo vymezené silnice a železniční tratě. Já si na to osobně nepamatuji, snad proto, že jsem tehdy byl malý špunt a měl jsem mnohem důležitější starosti, takže tyhle věci šly mimo mě. Rodiče mi ale vyprávěli o raziích, kdy hlídky PS a VB procházely hospody, obchody a nádraží a kontrolovaly doklady všem bez rozdílu.


 My malí jsme ale pohraničníky brali jako prima kluky, kteří pro nás vždy připravovali zajímavé akce, vždy spojené s ukázkami výcviku služebních psů nebo bojové techniky. Když nás vzali na střelnici a učili nás střílet ze samopalů slepými náboji nebo světlice ze signální pistole, byli jsme v sedmém nebi. 
Každoročně jsem jezdíval na pionýrský tábor na říčce Dračice (pionýrský byl proto, že se muselo nastupovat každé ráno a večer v plném kroji ke vztyčování a svěšování vlajky, jinak to byl svým zaměřením tábor spíše skautský, přestože se to tehdy ještě nesmělo – zkrátka ideologie se do táborového života téměř nemíchala; jezdil jsem tam taky, přestože jsem nebyl ani jiskra, ani pionýr – já jediný jsem byl při ranním a večerním nástupu v civilu); ten tábor byl kousek od vojenské lesní střelnice. 


Občas nás táborníky odvezli vojáci patronátního útvaru PS gazíky do lesa a pořádali s námi bojovku typu někde v prostoru je „hrad", na něm je „poklad" a my ho měli získat a odnést. Občas nás taky zavezli na střelnici a tam nám předváděli bojový výcvik nebo u nás v táboře prováděli kejkle se psy. V našich dětských očích byli cosi jako hrdinové, kteří se jako indiáni plíží lesem a chytají zločince. Dneska se tomu říká propaganda, ale tehdy jsme chtěli být stejně silní a dobří jako oni a řídit gazíky a nosit pistole a samopaly a chytat zlé lidi. 
Hodně nás v tom podporovala škola a její tehdejší paní ředitelka. To bývala velice vysoká paní, spíše chlap než žena, kovaná Soudružka s velkým S a ta se z nás, drzých rošťáků, snažila vychovat správně uvědomělé malé soudruhy a soudružky. 


V tomto bohunelibém snažení jí pomáhaly hodiny výuky, kdy nás podrobovala výplachu mozků, organizovala pro nás exkurze na hraniční přechod Velenice – Gmünd, kde nám ukazovala hrdinné příslušníky PS, kteří nás chrání proti roztahovačnému imperialismu. Ano, hřímala a ukazovala přes blízkou hranici na domky v Gmündu, tam jsou ti kapitalističtí upíři, kteří vás, naše děti, chtějí vysát a zničit tak naději naší strany a vlády. Ještě dnes ji slyším...


Hraniční přechod tehdy nevypadal jako dnes, ale tvořily ho dva prostory se závorou na vjezdu a výjezdu. Tam, kde silnice křižovala hraniční zátaras, byla silná červenobílá železná závora v mohutných soklech, hlídaná a obsluhovaná dvěma pohraničníky. Mohutné sokly a mohutné ocelové břevno závory proto, aby tím nemohl projet náklaďák. Právě ve Velenicích se totiž někdy v šedesátých letech pokusili projet do Rakouska a využili k tomu mohutnou Tatru 111. Mám za to, že je pohraničníci zastřelili. 
Tato epizoda poučila konstruktéry závor a od té doby instalované typy závor by prý odolaly i náporu tanku. Teprve za touto závorou, po několika desítkách metrů volného prostoru, kde bylo případně možné zadržet nebo sestřelit narušitele, začínal samotný celní prostor s klasickou budkou pro celníka, pruhy pro osobní a nákladní auta atd. Dokonce ani celníci nepatřili tehdy do policejních složek jako dnes, ale spadali pod PS v rámci Oddělení pasové kontroly.


Tolik některé moje vzpomínky, tak, jak to prožíval malý kluk. Zcela určitě jsou do jisté míry zkreslené, protože je to už pár let, co jsme tam bydleli, hodně vzpomínek vybledlo úplně a z mnoha vzpomínek zůstala jen torza. Přesto ale pobyt v tak zvláštním místě zanechal v mém životě a světonázoru určitou stopu. 


Z Velenic jsme se odstěhovali v zimě roku 1987 a celá naše rodina v tomto městě zanechala kamarády a známé. S některými se styky přerušily, s některými se stýkáme dodnes, ale vzpomínky na život ve stínu železné opony zůstávají...

Autor článku: CzechDave


Publikováno/zdroj: 
http://www.dfens-cz.com/view.php?cisloclanku=2007122801