ZODPOVĚDNOST POHRANIČNÍKŮ ?

Článek publikovaný 14.11.2005 na serveru Britské listy.

Tak se znovu k soudnímu projednávání vrací případ pohraničníka, který podle obžaloby zastřelil občana tehdejší NDR, jenž se pokoušel překonat československou hranici a přejít do Bavorska. 
Nepochybuji o tom, že určité občanské iniciativy se budou rozplývat nad tím, že snad konečně soud potrestá „komunistický" zločin, opačný názor se pokusí zveřejnit bývalí pohraničníci, kteří budou tvrdit, že pohraničník plnil rozkaz a nemůže tedy být obžalován z vraždy. 
Přidají se komentátoři, dost možná se rozvine i „zasvěcená“ debata. To všechno ovšem o události, která se udála v době studené války přesně tak, jak se udát musela.

Odmyslíme-li si politický kolorit, zůstanou strohá fakta: voják ve strážní službě (služba na hranici je samozřejmě tou nejpřísnější) použije vůči narušiteli střeženého prostoru zbraň a způsobí mu smrt. Je na místě zkoumat, zda splnil přesně stanovené podmínky dříve, než na osobu, která pronikla do střeženého prostoru, vystřelil. (To jsou ony známé výzvy a výstrahy, které zná každý, kdo byl na vojně z praxe, ale také každý člověk, který kdy přečetl knihu, nebo viděl film, kde se cosi jako vojenský nebo policejní zásah udál). Pokud tedy strážný dodržel stanovený rituál a narušitel přesto neposlechl jeho výzvy a výstrahy, nezbývalo mu nic jiného, než použít zbraň, jak mu to vojenské řády ukládají. V opačném případě by se vystavil trestnímu stíhání pro nesplnění povinnosti ve strážní službě. To patří k jednomu z nejtěžších vojenských provinění. Tvrzení, že těžší je trefit se, než minout, je sice zajímavé, ovšem veskrze naivní. Při použití dávek ze samopalu je možnost minout cíl značně obtížná.

Ostrahu státní hranice zabezpečují všechny státy světa. Pokusy o její neoprávněné překonání nekompromisně postihují. Děje se tak na hranici USA a Mexika, Palestinských území a Izraele, Pákistánu a Indie a samozřejmě kdekoliv jinde na světě. Nelegální přechody a převaděčství jsou pro přestupce poměrně nebezpečná hra: jsou-li přistiženi, hrozí jim buď vězení, nebo (pokoušejí-li osud) zastřelení. Žádný stát nezkoumá motivy, které přestupce vedly. Prostě zakročí. Těm, kdo budou namítat, že je to totalitní vidění skutečnosti bych doporučil, aby se přesvědčili o tam, jaká je pravda například tím, že by se pokusili bez platných dokladů vstoupit ilegálně na území USA. Okamžitě by pochopili, o čem je řeč.

Můžeme tedy lidsky soucítit s obětmi pokusů o nepovolená překročení státní hranice. Bohužel nemáme právo soudit ty, kteří ji (někdy dokonce s nasazením vlastního života) střežili.

Že je hranice ČSSR přísně střežena, bylo všeobecně známo. Rozhodl-li se tedy někdo ji přesto násilně překonat, musel počítat s tím, že se mu to velmi pravděpodobně nepodaří. Musel tedy mít velmi závažný důvod ( jaký asi byl natolik pádný, aby člověk vědomě riskoval život?)

Možnosti cestování „za železnou oponu“ byly samozřejmě velmi omezeny. Přesto existovala celá řada příležitostí, jak z republiky vyjet prakticky kamkoliv. Kromě vycestování na příslib či pozvání dále jen namátkou: zájezdy s cestovní kanceláří, výběrové rekreace, výjezdy nejrůznějších souborů profesionálních, ale i kolektivů zájmové činnosti. Díky tomu mohl vycestovat prakticky kdokoliv, pokud mu nebyl odepřen cestovní pas (ale kolik z těch, kteří přišli na hranici o život, patřilo mezi ty „odmítnuté!“).

Jsem tedy přesvědčen, že jednoduché odsouzení pohraničníků s tím, že „sloužili totalitní moci“ je velmi neseriozní. To proto, že ostraha hranic (jak jsem uvedl výše) patří k k prioritám bezpečnostní politiky každého státu bez rozdílu politického systému. Každý, kdo se rozhodne ilegálně hranici překročit, se vystavuje nejvyššímu riziku. Znovu jen pro ilustraci uvádím výčet příkladů ze současnosti: obyvatelé někdejší Jugoslávie prchající do Itálie, Marokánci, hledající azyl ve Španělsku, občané „třetího světa“ migrující do Evropy. Ti všichni, jsou-li přistiženi, jsou deportováni zpět, pokud by ovšem kladli při zadržení odpor, vystavují se nebezpečí, že budou - zastřeleni! O trestech pro převaděče je zbytečné mluvit.

Buďme tedy velmi střízliví při zpolitizovávání historie. Hodnoťme věcně, spravedlivě, nikoliv tendenčně a nepravdivě. Hranice je i v normálních časech vždy tabu. V napjaté situaci je to ještě zřetelnější. Nedělejme si iluze, že v době studené války se rozhodli „přejít přes kopečky“ naivní nešťastníci. Pochopitelné byly útěky z republiky bezprostředně po únoru 48. Ty se také většinou zdařily. Později už se o překonání hranice z té či oné strany pokoušeli buď potencionální sebevrazi či lidé, kteří riskovali velmi uvědoměle.

Může nám být líto, že jejich životy nešťastně skončily někde na té pomyslné čáře. Ale rozhodně se tak nestalo proto, že by si zběsilí komunističtí pohraničníci s rozkoší zastříleli na ohavné imperialistické agenty. Oni - ať se nám to zdá sebeabsurdnější - pouze střežili hranici svojí vlasti. Jestli socialistické, kapitalistické, nebo svého království není podstatné. Taková je skutečnost. Bez politického vykolorování.

ZDROJ: http://www.blisty.cz/art/25748.html 

AUTOR: Jan Polívka  http://www.blisty.cz/aut/1532/bio.html