ROZKAZ JE ROZKAZ.
Malý psí příběh z pohraničí.
Mládí jsem prožil v pohraniční obci Rybníky na Domažlicku. Táta byl „fořtem“ na místním polesí a máma dělala v lese. Po práci prodávala lahvové pivo. Měli jsme doma tzv. lahvárnu. Díky této činnosti jsme znali celou rotu PS. Mezi mnohými byl i jeden psovod, říkejme mu třeba Láďa, se psem Ezochem. Psisko černé jako uhel, které už svým vzhledem budilo respekt. Ezoch však měl jednu slabost a tou byly buchty. Jakmile ucítil jejich vůni neodolal. Když ho máma nachytala, jak doluje buchty ze všech možných skrýší, dostal utěrkou přes čumák. To ho však neodradilo od příštích dalších lupů.
Jednou ženské sázely stromky za signální stěnou a na starosti je měl právě Láďa s Ezochem. Při svačině svítilo sluníčko a tak na mámu padla dřímota. Když šly po svačině znovu dělat, z legrace ji nechaly spát Jenže Láďa měl své povinnosti a tak to vyřešil. U mámy nechal Ezocha a sám šel se ženskými.
Když se máma probudila, nikde nikdo, jen pes: „ Tak co, kamaráde .Buchty nemám a tak jdeme dělat“. Promluvila ke psu. Jako by rozuměl a začal se lísat. Když však máma chtěla vstát, naježil se a vycenil zuby. Tak se to několikrát opakovalo, až to máma vzdala. Marná sláva. Ezoch byl poslušný „hraničářský“ pes a tak povel: „hlídej“, do puníku splnil.
Když Ezoch odcházel z roty na zasloužený odpočinek, dostal od mámy celý pekáč buchet.
© Podle vyprávění Vlastimila T. napsal: K. Runkas
Žádné komentáře:
Okomentovat