NENÍ ŽENA JAKO ŽENA. 

Pohraničníci versus nástrahy velkoměsta .

V souvislosti s médii poslední týdny omílaným srazem a pochodem homosexuálů Prahou http://www.gaypride.cz/ , se mi vybavila historka z doby vojačení. Na mysli mi vytanula rovněž slova spisovatele Haška, který stejnopohlavně orientované osoby nazýval „buseranty“ a mého starého strýce, který zase v této souvislosti užívával slovo „homosexuelové“. Obojí zní dnes archaicky a úsměvně. Ale dost slovíčkaření.

Přenesme se do doby před rovným čtvrtstoletím, kdy pár jedinců z roty v Železné bylo odměněno předvánočním volnem. Budu přesnější: Byli jsme čtyři. Dva kluci z Prahy, včetně mé maličkosti a dva vojáčci ze Slovenska. Odkud přesně pocházeli, si již nevybavuji. A jména? Říkejme jim třeba Laco a Štefan. Všichni čtyři jsme byli vojáky druhého ročníku, my s Markem to měli tehdy za nějakých skoro 300, kámoši o 180 dní méně.




Dalo by se tedy říci, že to byla před civilem jejich poslední cesta domů. A jak jsem se cestou ve vlaku, který se více než stokilometrovou rychlostí přibližoval ku Praze, dozvěděl, chtěli své předpokládané poslední společné setkání před civilem řádně oslavit. Opušťák měli o nějaký den delší-to kvůli cestě na druhý konec republiky-a tak jsem byl spolu s Markem požádán, zda bychom je večer nevytáhli do nějakého zajímavého podniku v metropoli. Nejlépe tam, kde by mohli narazit na chtivé ženské -optimisté nekritičtí :-)

Marek se rozesmál: „Ty vole, Pišto, ty chceš jít balit baby v tomhle?“ A rozřehtaný gesty rukou vykresloval postavu zabalenou ve vojenském plášti s omotanou zelenou šálou okolo krku. „No počkaj, mantel si snad sundám a pod ním mám preca sako. S odznakmi. Kurva, vieš ako na nás, peesákou ženy letia?“ „Prober se, Praha není Horní za lomem,“ nasazoval Marek.





Zcela nepokrytě jsem se chechtal. „Čemu sa smeješ,“ podíval se na mne druhý z dvojice… „Ale ničemu,“ odvětil jsem. „Jen, že to s tím posezením není špatný nápad.“ „No, veď!“ „Jenomže my se před tím stavíme doma a vezmeme si na sebe normální vohoz,“ poškleboval se Marek. „Tak nějak,“ potvrdil jsem. „No a…nepožičali byste nám niečo,“ zaznělo smířlivěji. „Rádi,“ odvětil jsem, ani Marek nebyl proti. „Ale tak tobě, Laco, na Štefana bohužel doma nic nemám.“ Bodejť by jo. Pišta měřil bez dvou centimetrů dva metry, já o osmnáct čísel méně a Marek byl menší o dalších deset. „Na druhou stranu-když ti ale uniforma nevadí…“ „Veď som vravel, že nie“, pronesl Štefan s hranou hrdostí v hlase. 

Minuli jsme Beroun, za chvíli bude Praha. No hurá, už se blížíme k domovu. „Hele, a jak to bude se spaním?“ Mlčel jsem. Marek však mával velkopansky rukou: „U mě doma. Naši sou na návštěvy zvyklí, mám velkej pokoj.“ „Ale moc skoro spať neidem, že nie, chalani,“ ujišťovali se kluci. „ No, vzhledem k tomu, že je za chvíli sedm večer, počítám, že se někam dostaneme tak na desátou. Ale je pátek, po výplatách, to je ten nejlepší čas.“ „Hej, tiež si myslím,“ přitakával snaživě Štefan.





Z perónu jsme to vzali poněkud ostřejším tempem. Neměli jsme totiž na sobě vycházkové košile, ale služební, zelené, které byly trnem v oku armádním lítačkám. „Soudruzi,“ ozvalo se za našimi zády, jen co jsme míjeli stánek s občerstvením. Nikdo se neotáčel. „Soudruzi,“ ozval se hlas znovu a hlasitěji. „To nejsme my, vole, jdeme, jdeme,“ pobízel nás Marek. Ale to už nás kdosi předběhl. Stál před námi důstojník v hodnosti majora. „Dobrý večer,“ pozdravili jsme způsobně, jak se na vojáky druhého ročníku sluší. 

Důstojník se smál. Poznal zcela bezpečně druhoročáky a navíc-měl na hlavě stejně jako my-brčálově zelenou brigadýrku. Docela jsme si oddechli. „Přímo z hranic?“ „Přímo,“ přikývli jsme. „Tak pojďte, sice je to proti předpisům, ale zvu vás na štamprli“. Nedali jsme se dvakrát pobízet a za důstojníkovy peníze jsme do sebe před stánkem každý šoupli jednu borovičku. Major se rozloučil. Byl z Hlavní správy a měl před sebou volný víkend jako my. „Docela sympaťák,“ pronesl Marek. „No,“ odvětil jsem pesimisticky: „To se stane opravdu málokdy.“

Kluci jeli s Markem tramvají, já sedl na metro a za necelou půl hodinu jsem byl doma. Našim se sice příliš nezamlouvalo, že mám ten samý večer namířeno ven, pryč od nich, ale potom, co jsem zblajznul a následně pochválil máminu večeři, povolili. Vždyť jo, ještě se užijeme. Zítra, pozítří. Hodil jsem na sebe civil. Otec se před pár měsíci vrátil od příbuzných ze západního Německa. Strýc ho jako vždy vybavil penězi a různými mírně obnošenými luxusními svršky, na kterých především mí vrstevníci mohli oči nechat.


Možná by bylo nyní namístě udělat pro uštěpačné neználky malou přednášku o tom, že rodiče péesáků (hovořím o osmdesátých letech) nemuseli být vždy partajníci a že oni samotní mohli na hranicích sloužit přesto, že jejich příbuzní žili mimo socialistický blok. Ale nerozpitvávejme něco, co je dané a žádný Žáček, Rázek nebo kterýkoliv jiný laický novodobý vykladač historie, na tom nic nezmění.

Odložil jsem tedy části uniformy a oblékl se tak, jak bylo úměrné mému věku, době a společnosti, do které jsme se rozhodli vyrazit. Zarazil jsem otcovu ruku se stokorunou, kterou se mi pokoušel propašovat spolu s krabičkou amerik. Cigára jsem si rád vzal, ale peníze? Ne, těch jsme měli na hranicích celkem dost v poměru k tomu, co jsme tam mohli utratit. Takže bylo i našetřeno a já byl na to patřičně hrdý. I tohle nás hraničáře odlišovalo od kluků z posádek ve vnitrozemí. Péesáci z čáry, kde lišky dávaly dobrou noc, si do civilu většinou vozili i poměrně slušné úspory. Ale abych neodbočoval. Ještě před tím, než jsme se rozešli, dumali jsme s Markem, kam naše kamarády zavést. Aby, jak chtěli, okusili atmosféru pozdně podzimní, na sněhové srážky letos poměrně bohaté Prahy. Nakonec padlo rozhodnutí: Taneční bar v horním patře budovy ČKD v dolní části Václaváku.


Do lokálu jsme vyjeli velikým výtahem, odložili si v šatně a už jsme s pocitem světáků vcházeli dovnitř. Štěstí se na nás usmálo. Volný stůl bez cedulky reserve jsme měli přímo před nosem. Objednali jsme víno a čtyři skleničky. Docela dobrý pocit ve srovnání s tím, že Marek s Pištou včera touto dobou vechtrovali na styku rot a střídavě pospávali v psí boudě, klepající se zimou a únavou, obtočení kolem huňatého těla německého ovčáka. Já jsem sice byl zalezlý na rotě, na poplachovce, ale jak každý, kdo podobnou zkušeností prošel, ví, s pocitem očekávání, kdy zase padne na bedně zkrat a my půjdeme do nočního mrazu baterkami hledat spojený nebo spadlý drát signálky…Naši kamarádi byli nadšení. Jak bylo patrné, byli v podobném podniku poprvé. Ne že bychom je snad měli za vidláky, ale je pravdou, že chlapci z vesnic byli o určitý druh radovánek mladých z velkých měst ochuzeni. Takže na ně podobné prostředí působilo jinak než na nás, děti velkoměsta. My to věděli a dávali naše „zkušenosti“ v tomto směru, samozřejmě že s jistými ohledy, najevo. Z dnešního pohledu přiznám, že neprávem.


Nedaleko našeho stolu se pochichtávala děvčata. Vypadala o pár let starší než my a bylo znát, že by se s námi dala ráda do hovoru. Proč ne. Vyslali jsme Marka na výzvědy. „Příští tanec je náš,“ oznámil, jakmile se vrátil. Měli jsme ovšem potíž. Byli jsme čtyři a děvčata byla tři. Jeden z nás tudíž přebýval. „Hele, takhle to nemůžeme nechat,“ promlouval ke mně Marek. „Nedovedu si představit, že bychom se měli bavit a toho chudáka v mundůru tady nechat sedět.“ Nechápavě jsem na kamaráda civěl. „Jo, vole,“ potvrzoval svá slova kýváním hlavy. „Holky sou svolný, ale prej bez toho vojáka.“ „Ať jdou do prdele…“ „Hm, poradíme si,“ přitakal kamarád.




V tom jsem postřehl jakýsi pohyb. Byla to Pištova hlava. My se tady nenápadně domlouvali, jak s ním budeme držet basu a on si zcela bezostyšně telegrafoval pohledy s buchtou, co seděla na baru. A sama. Byla pěkná, tak pětadvacet a vypadala na, no…, lidé mají pro dámy tohoto typu jednoduchý a známý termín. Asi se jí náš vojáček líbil. Přeci jenom tato děvčata občas udělají dobrý skutek a s něhou téměř mateřskou obslouží potřebného, navíc zcela zadarmo. Na rozdíl od valutových cizinců, ze kterých velmi pohodlně a přepychově žijí. Že by se jí zželelo i našeho Pišty?

„Ty jo, škoda, že jsme si nakonec nenechali taky mundůr. Mohla nás obšťastnit všechny,“ mudroval jsem v duchu. Ale to už mne kdosi táhl na parket. Byl to Marek spolu s Lacem a děvčaty. Pištu jsme holt ponechali osudu. Jak ale bylo vidět, nijak mu to nevadilo. Koutkem oka jsem pozoroval, jak ho barová krasavice láká na vedlejší, volnou vysokou stoličku.

Pišta k ní ve své výšce mířil jako hypnotizovaný. Po pár tancích jsme se vrátili. Pištovo místo u stolu bylo prázdné. Zato náš kamarád byl spatřen v družném rozhovoru se svou blonďatou tygřicí. Jezdila mu dlouhými nehty po klopách saka a se zájmem si prohlížela jeho metály. V ruce držela dlouhou černou cigaretu.

Marek kroutil hlavou. „Ty vole, vona ho snad vopíchá.“ Laco si hleděl raději skleničky. Náhle mne někdo plácl do zad: „Zdenále, ty kluku, jsi to ty?“ „Jo,“ odpověděl jsem a mírně nechápal. Konečně. Jindra Koliha. Naše mamky spolu pracovaly v účtárně RaJe (socialistický podnik Restaurace a jídelny), jezdili jsme spolu od osmi let na tábory, on se potom stal pinglem. Pinglem s modrou knížkou. Viděl jsem ji na vlastní oči a slyšel taky částku, kolik za ni jeho fotřík vysolil. Byla to vůbec dobrá rodina.





Jeho rodiče zdědili půl baráku ve Vídni i s nájemníky a obchody – a režimu nezbylo, než je tam pravidelně pouštět. Kvůli údržbě. S tím, že vydělané valuty přivezené do republiky museli samozřejmě měnit za bony. To byl další z paradoxů reálného socialismu, o kterých se dnes všeobecně neví a raději ani nepíše. Nicméně pro Jindrovu familii tato skutečnost znamenala žít v luxusu, kterého si všemi doušky dopřávali.

„Pojď na panáka,“ zval mne Jindra. „Jdeme, ale jsme čtyři.“ Jindra na mne civěl. „Kámoši samozřejmě taky, ale jste tři.“ „Čtyři,“ opravil jsem jej. „Ten voják s tou krasavicí u baru patří taky k nám.“ „U baru, s krasavicí,“ otázal se zamračeně Jindra. „No tady s tou,“ ukázal jsem palcem za sebe k pultu. „Ježiš, doufám, že to není tvoje známá.“ „Známá?“ Vykřikl s hrůzou v obličeji Jindra a vzápětí jsme se oba najednou otočili. U baru kromě jakéhosi připáleného mladíka nikdo neseděl. „No, ta s tím vojákem, teď tu přeci byli“ vysvětloval jsem. „Víš, je to kamarád, sloužíme spolu…“ Jindra mne nenechal domluvit. Praštil táckem o stůl. „Poběž,“ pobídl mne a vyrazil k toaletám.

Rozletěly se dveře. Záchodky byly prázdné až na jednoho strejdu na vratkých nohách, který se přidržoval stoupačky. Druhá možnost. Stále ještě jsem nechápal. Kabinka. Nezamčená. „Ty prase nechutný!“ Vyjelo z Jindry. Popadl vysokého, dezorientovaného, Štefana za rameno a smýkl s ním za sebe. „Co se to proboha děje,“ napadlo mne. Asi nějaká milenecká, možná komerční rozepře. Potom, co Jindra odstrčil tak nešetrným způsobem Pištu, napřáhl ruku, která si svou délkou nezadala s jeho, nápadně připomínající železniční závoru, a udeřil blondýnu, která ještě nestačila zavřít ústa, rovnou do nosu. Zůstali jsme se Štefanem jako přimrazení. Takhle praštit dámu, i když jistě všelijakou. Ne, to se ve společnosti a vůbec, nedělá.

Blondýně ovšem po úderu spadla paruka a objevila se kulatá hlava s krátkým ježkem. „Má rakovinu a chodí na chemoterapii, chudák,“ napadlo mne. Ale nebyla to pravda. Obnažená hlava měla typicky mužské rysy a v kombinaci s make upem a výraznou rtěnkou vyhlížela jako hlava klauna. Jindra nás uchopil a vyvlekl ze záchodků.

Pišta si stačil jen tak tak zapnout kalhoty. „No to je ostuda,“ úpěl. „Nikdo nic neví,“ uklidňoval jsem ho. Pišta ne mne prosebně hleděl. „A nic se nedoví,“ ujišťoval ho Jindra. Vrátili jsme se ke stolu, kde seděli oba kamarádi, byli poněkud nesví.

„Co se děje,“ optal se podezřívavě Marek. On byl vždy takový opatrnější. O pár let později jsem se dozvěděl proč. „Nic, vole, chtěla za to zaplatit,“ ukázal jsem na Pištu. „No to je svině,“ zabořil se Marek pohodlně do sedačky. „Stahovat vojáka o prachy.“ Na stole přistály čtyři skleničky whisky.



„To je na mě a na to leknutí,“ hihňal se Jindra. „Neboj, už jsem ji vypakoval,“ prohodil napůl úst směrem k Pištovi,“ který se ještě nevzpamatoval. „Ďaka,“ pokýval hlavou kamarád a zvrátil do sebe sklenku lihoviny. Opět začala hrát hudba a náš společník se ocitl více než my v hledáčku dam, kupodivu těch, které nad ním před pár chvílemi ohrnovaly nos…

Autor neobvyklých příběhů Stephen Leacock nebo mistr pera a hrůzy Ray Bradburry, či redakce Blesku by si s podobným příběhem poradili, počítám, lépe.

Z inzultovaného prostituta by se zcela jistě vyklubal onen major z nádraží, který hrdiny našeho příběhu po vysednutí z vlaku přátelsky počastoval alkoholem.

My se však držme reality a nepleťme si důstojníka československé Pohraniční stráže s případným degenerovaným oficírem koloniální mocnosti, opentleného navíc šlechtickým titulem, který pod rouškou převleku láká vojíny do tenat „homosexuelních“ erotických hrátek.

© Pro čtenáře: Zdeněk Nagovský

http://profil.lide.cz/z.nagovsky/o-mne/

FOTOGRAFIE PS:  http://www.vojensko.cz/

Komentáře

:D (Martin - Mail - WWW)
halt nástrahy velkoměsta
Kontrola. (Roman Vaníček - Mail - WWW)
Měl si vyžádat občanský průkaz. Zkušený pohraničník a nechá se nachytat od vilného homosexuálce,nebo spíše tranďáka :)
Polehčující okolnost: onen druh lidí se vyskytoval v bahnu velkoměst a nikoliv v pohraničí.
(Stanislav - Mail - WWW)
Zdendo, opět hodně dobrý !
Re: Stanislav. (ADMIN - Pohraničník . - Mail - WWW)
Nazdar Stando,
jo,jo,marná sláva,Zdeněk Nagovský umí příběh sepsat tak,aby byl čtivý. Já dokonce při jeho čtení jsem úplně viděl ty situace,které popisoval. Navíc,je docela příjemné,když občas nějaká vzpomínka na dobu strávenou u Pohraniční stráže není přímo ze služby,ale i z momentů veskrze příjemných - opušťáky,dovolenky,vycházky :-)
Protože být pohraničníkem neznamenalo jen "harašit zbraněma". Každý z nás nějakou tu veselejší událost zažil.
(Dan - Mail - WWW)
nojo... ČKD, jojo pamatuju
Dobry clanek (jazykovedec - Mail - WWW)
Dobre jsem se pobavil. Stylove napsano a bez pravopisnych chyb.
5 P (Horjenka - Mail - WWW)
Zdravím.
Celou dobu jsem si myslel, že jste zapadli do 5P. Pražákům nemusím vysvětlovat a pro mimopražské: Na každém stole byl telefon a dalo se pomocí nich hovořit s jinými hosty od vedlejších stolů...
Re: Horjenka (5 P) (ADMIN - Pohraničník . - Mail - WWW)
Název podniku bude muset upřesnit Zdeněk N. - já jen pochopil že šlo o nějaký Taneční bar na Václaváku...
To víš,my chlapci z provincií na východ od Prahy :-)
Pohraničník na KVOP/dovolence v uniformě. (ADMIN - Pohraničník . - Mail - WWW)
Když jsem si četl poprvé tenhle příběh,vzpoměl jsem si,když na nějakém našem setkání GMU PS tady v Ostravě vzpomínal Ivoš T.na dobu,kdy si kroutil vojnu jako záklaďák u PS.
Říkal,když byl na opušťáku či dovolence doma v Ostravě,zjistil,že je blbost se převlíkat do civilu. Proč? :-)
Inu,kamkoliv přišel do hospody v pohraničářské uniformě,pil v podstatě zadarmo. Chlapi mu jako PS-ákovi nikdy nedovolili,aby si útratu platil.
A to v té době (přlom 70/80.-tých let) byla Ostrava ocelové srdce republiky, hospody plné hutníků a horníků (kteří na vojnu nemuseli).
A pak,že lidi neměli pohraničníky rádi...
To je prostě fakt,s kterým žádný Rázek,Navara či Hutka nepohne.
Horjenka (Zdeněk Nagovský - Mail - WWW)
Ahoj. Ne, ne. Bylo to v ČKD-to musíš znát, spodek Venclu, křižovatka s Příkopy, prosklená budova. Dole bylo něco jako kavárna, cukrárna. V patře, kam jsi šel buď po schodech nebo jsi jel výtahem, jak jsem popisoval, bylo bistro a bar, který zavíral až někdy k ránu. Neorganizovaly se tam pravidelné diskotéky, ale k poslechu a tanci se tam hrálo z desek. Byla to tehdy éra dj. jako byl Honzík Bouše a spol. V období prvních demonstrací 88,89 sedávali u velikých oken s výhledem na náměstí striktní pánové v nažehlených oblecích.
Re: Václavák - budova ČKD (ADMIN - Pohraničník . - Mail - WWW)
Díky za vysvětlení,Zdenále.
To víš,my,balíci z východu.
My tak ještě s vyděšeným pohledem proběhneme Sherwood mezi nádražím Praha střed a Praha hl.nádraží,držíce v ruce kufr a pod paží třímajíce košík s vykukující husou.
Ale lajdat se někde po Václaváku by nás ani nenapadlo. Ještě by nás v průjezdu zamordoval nějaký lump,nebo zneužil amnestovaný rabiát z Ruzyně.
To tak! :-))
Výhody uniformy PS (Maťo - Mail - WWW)
Okrem toho, že PS- áci pili v hospode zadarmo chcem doplniť, že aj cestovali zadarmo.Stačilo sa postaviť na cestu v uniforme mávnuť rukou a do piatich minút som mal odvoz. Doma som bol oveľa skôr ako vlakom alebo busom
Výhody uniformy II (František Nahrabecký - Mail - WWW)
Málokterý taxikář si,při návratu z vycházky z Chebu,nechal od nás zaplatit.Většinou ruku s bankovkou odstrkovali se slovy:"Hlídej pořádně!"