VŠUDE CHLEBA O DVOU KŮRKÁCH .

Pohraničářský příběh o polepšeném emigrantovi 

Hlavní postavou tohoto příběhu je jistý V.H., který bydlel na Filipově Huti a pracoval jako mistr na překládce dřeva v Bučině (Kvilda). Byl odpovědný za objem dřeva na skládce, za zpracování kmenů a také za včasné odeslání dřeva majitelům pil v bavorském pohraničí.

Příběh začal 6. září 1970. Byla neděle.

Jedno ze stanovišť sousední roty Březník bylo na okraji lesa pod Filipovou Hutí. Obsazovalo se nepravidelně. Kolem poledne sem na své Jawě 250 dorazil pan V.H. Za ním seděla jeho patnáctiletá dcera J.H.  Aby nebyl příběh plný iniciál, budu jim říkat třeba Vincenc a Jiřinka. Vincenc chtěl zkontrolovat, kolik dřeva je připraveno na pondělní odvoz na překládku v Bučině.

Hlídka chtěla vidět propustku do hraničního pásma.„Ale vy máte propustku jen na Bučinu a vaše dcera ji vůbec nemá. Nemůžu vás pustit,“ povídá velitel hlídky. „A kdo má dneska službu DDR?“ Vincenc totiž znal všechny funkcionáře z Březníku.„Velitel roty.“„A můžete mě s ním spojit?“ Hlídka tedy zavolala veliteli roty a předala pojítko Vincencovi: „Hele, Josef, hoří mi termín. Zítra přijedou na Bučinu pro dřevo a já ho tam nemám dost. Potřebuju vědět, kolik dnes chlapi u Ptačí nádrže vytěžili. Jen to zkontroluju, spočítám a vrátím se zpátky. Mám s sebou i holku, chtěla by se zatím podívat po houbách. Pusť nás, budem tam tak hodinku, možná ani to ne.“ Velitel přikázal, aby je hlídka tedy pustila. Ještě musím dodat, že Ptačí nádrž už spadala do našeho úseku střežení. Vincenc s Jiřinkou odjeli a hlídka sloužila až do druhé odpolední. Pak se vrátila na Březník. A jak se občas stávalo – na Vincence zapomněla.

Zatáhlo se a začal padat drobný, ale hustý  déšť. Byl velice nepříjemný a někdy trval i několik dní. Čas běžel, když si najednou velitel roty vzpomněl na Vincence. Od velitele hlídky zjistil, že za jejich služby Vincenc zpátky neprojel. Okamžitě nasedli do vozidla PchH a jeli k Ptačí nádrži, aby zjistili, co se stalo. Na místě však našli jen motorku, opřenou o strom. Začali Vincence volat, ale odpovědí jim byla jen ozvěna vlastních hlasů. Pes, kterého zkusili nasadit, táhl psovoda směrem k Černohorskému močálu. Po nějaké době našli v porostu botu, která patřila dívce. Velitel roty vyhlásil pohraniční poplach a zároveň informoval naši rotu, protože pod ni Černohorský močál spadal. Byl už podvečer, stále hustě pršelo, padla mlha. S blížícím se soumrakem vrůstal i pocit bezradnosti. O půl 6 večer byl vyhlášen pohraniční poplach i u naší roty, hranice byla zakryta na obou úsecích rot. Na místo vyrazila naše Psk a hlídky. Pátrací skupina prohledávala široké okolí, ale kvůli dešti nenašla vůbec nic. Nastala noc.




Já ještě s dalším pohraničníkem měl za úkol hlídat z povzdálí motorku, kdyby se pro ni náhodou Vincenc vrátil. Deštivá noc se neuvěřitelně vlekla... NaKvildu mezitím dorazila komise, která převzala řízení akce. A ráno se objevily dvě Pragy V3S s dalšími třiceti pohraničníky, kteří měli propátrat Černohorský močál, jestli do něj Vincenc s Jiřinkou nezapadli. Byl to šílený nápad. V močálu byla spousta zrádných míst, které, pokryty zeleným mechem, vypadaly jako pevná země. Pokud na ně někdo neznalý vkročil, mohl nenávratně zmizet pod vodou. Po zmizelých pátrali vojáci v močálu bezvýsledně celý den. Ale aspoň se nikdo neutopil. Já jsem se s kolegou vrátil na rotu dopoledne. Vyspal jsem se a navečer už zase hlídal motorku. Druhá noc pohraniční akce. Další den se zpravodajskou cestou zjistilo, že Vincenc s dcerou přešli 6. září kolem třetí hodiny odpoledne v prostoru Mrtvý vrch státní hranici Československa. Zjistilo se také, že Vincenc má v příhraniční obci Frauenau příbuzné, u kterých teď pobývá,  a že je vlastně občan s německou národností. Všechna opatření mohla být tedy zrušena. 
Může se zdát, že beztrestné narušení Vincencem a Jiřinkou končí. Ale opak je pravdou.





21. prosinec 1970. Krajinu zasypával sníh, ale nebylo ho ještě tolik, aby začala klasická zimní ostraha, i když už hlídky sloužily na druhé lyžnici. Kontrolní hlídky používaly v týlu úseku už i třetí lyžnici. Velení předpokládalo, že při porušení třetí lyžnice budou stopy viditelné. Stanoviště „Bučina – překládka“ už bylo mimo provoz. Obsazovalo se nepravidelně, i když SiS byla ještě funkční. Pokud tu byl zaznamenán zkrat, zasahovala hlídka ze stanoviště „piket“ na Bučinské cestě. V 9:15 nahlásil signalista sousední roty Knížecí Pláně zkrat z jednoho úseku na „překládce“ (jak jsem už zmínil v jiném příběhu, byly dva naše svěřené úseky připojené k SiS rPS Knížecí Pláně). Hlídka, která vyjela signál prověřit, byla velmi překvapená. SiS byla narušená směrem do vnitrozemí! Stopy ve sněhu asi po padesáti metrech vyústily na cestu do Kvildy. Hlídka nasadila lyže a začala kontrolovat oba okraje cesty.
Na rotě byl vyhlášen pohraniční poplach a trasa hraničního pásma byla zakryta po silnici Kvilda – Borová Lada a Kvilda – Modrava. Hlídka našla za stromy u cesty zválený sníh. Stopy mířily opět na cestu. A pak, na Židovské cestě, hlídka osoby uviděla. Dvě osoby. Ty se zastavily a čekaly, až k nim hlídka dorazí. Šlo o muže a mladou dívku. Muž najednou promluvil česky: „Jmenuju se Vincenc H., tohle je moje dcera Jiřinka. V září jsme opustili Československo a chceme se vrátit zpátky.“ Překvapená hlídka podala zprávu veliteli roty, který pro Vincence s Jiřinkou okamžitě vyslal eskortu. 
Vincence vyslechli v kanceláři velitele roty, za přítomnosti nadřízených a zpravodajského důstojníka. Konečně vyšlo najevo, jak se Vincenc dostal přes hranice.

V neděli 6. září dojeli k Ptačí nádrži. Vincenc vytáhl z brašen na bocích motorky gumové holínky. Jiřinka se do holínek přezula. Vincenc pak vlezl do Černohorského močálu a zahodil Jiřinčiny boty do porostu. Chtěl zmást pohraničníky (ti pak jednu botu našli). Pak nejkratším směrem zamířili na Mrtvý vrch. Po překročení hranice šli k příbuzným do Frauenau, kam si pro ně přijela bavorská policie. Že je Vincenc rodem vlastně Němec zjistila policie až po zhruba třítýdenním výslechu, kdy je konečně propustila. Vincenc začal pracovat jako pomocný dělník v Zwieslu v dílně, která vyráběla plastové úchyty na elektronky do televizorů. Byl pod policejním dozorem a pravidelně se musel hlásit na zwieselské policejní stanici. Jiřinka byla u příbuzných. Podle svého prohlášení měl Vincenc v práci nesnesitelné podmínky. Pracovalo se od šesti ráno do tří odpoledne s půlhodinovou přestávkou na oběd. Když se nedostavil na své místo přesně na minutu, byl potrestán sankcí na platu. Majitel jej prý spíš šikanoval než zaměstnával.





Proto se Vincenc na začátku prosince rozhodl vrátit do Československa. Čekal jen na příhodnou chvíli. Přes „Bučinu“ se rozhodl přejít proto, že ji díky své práci na překládce znal. Věděl také, že tam v zimě pohraničníci nebývají. Když se Vincence ptali, proč raději neobešel SiS, která v levé části z území Německa měřila necelých tři sta metrů, odpověděl, že nechtěl Jiřinku úplně vysílit. 

Vincenc byl odsouzen na 4 roky, po třech letech byl podmínečně propuštěn. Nezletilá Jiřinka souzená nebyla. Bydleli dál ve Filipově Huti. Pohraničníci z rPS Březník si s ním užili i v dalších letech. Když se Vincenc opil v restauraci na Modravě, vykřikoval, že pohraničníkům zase vytře zrak a uteče jim znovu. Proto pohraničníci museli  z rozkazu nadřízených skrytě strážit dům, kde Vincenc bydlel. Ten však své hrozby nikdy nenaplnil.

Musím ještě dodat, že velitel, který tenkrát pustil Vincence do hraničního pásma, byl zproštěn funkce a propuštěn do civilu. Pracoval pak mnoho let jako mistr učňovského střediska mladých lesníků na Modravě.

Toto je první a zároveň i poslední příběh z mé praxe, kdy došlo k oboustrannému narušení státní hranice a následnému zadržení narušitelů. Kuriozitou je ovšem to, že se jednalo o ty samé osoby.


© AUTOR: Stanislav K. http://www.lide.cz/stenlly50

KOREKTURA TEXTU: Hana J.

FOTOGRAFIE: http://www.vojensko.cz/breznik

---------------------------------------------------------------------------------


PS OSH – FACEBOOK: http://www.facebook.com/groups/326442737125/

PS OSH – LIDE.CZ: http://forum.lide.cz/forum.fcgi?akce=forum_data&forum_ID=47832