Odvážný útěk přes státní hranici III
Překonání státní hranice ČSSR do Rakouska po vedení vysokého napětí v roce 1986.
Dva muži z Litomyšle překonali tzv.železnou oponu po drátech vysokého napětí. Byl to jeden z nejneuvěřitelnějších způsobů překonání státní hranice. Drátům vysokého napětí se lidé obvykle zdaleka vyhýbají. Robert Ospald a Zdeněk Pohl po nich naopak 19.července 1986 u Znojma překonali hlídanou hranici do sousedního Rakouska.
Jen vylézt na více než padesátimetrový stožár po kluzkých stupačkách je slušný hazard. Té noci z 18. na 19. července byla navíc bouřka. „To jsme chtěli, alespoň nás nebylo slyšet. A také pohraničníky se samopaly nenapadlo, že by nějací blázni lezli na dráty," říká Robert Ospald, nyní 55letý rakouský občan.
Robert Ospald měl s útěky bohaté zkušenosti. Utíkal z domova, zběhl z hornického učiliště, toulal se různě po republice, zakusil i vězení za krádež potravin z pojízdné prodejny. Klidně si ho lze představit jako jednu z postav Pelcova románu o vlasatých máničkách v zahnívajícím socialismu ...a bude hůř.
„Já měl furt nějaký problémy, protože jsem neuměl držet hubu," říká. Utéci za hranice se pokusil už v roce 1985. „Chtěli jsme s Frenkym pláchnout přes zelenou hranici z Maďarska do Jugoslávie a pak dál. Ovšem nepustili nás ani do Maďarska. Ukázalo se, že Frenky před cestou žvanil a někdo na nás poslal hlášku," dodává. Příslušníci mu odebrali cestovní pas, tak začal vymýšlet dost nerealisticky vypadající únikové cesty. „Napadlo mě dostat se nějak do roury plynovodu vedoucího z Ruska nebo pokácet strom a přejít železnou oponu po kládě. Anebo nějak přeletět pomocí speciálního draka, jako když ve velkém větru nadnáší dítě...
Pak jsem jednou jel autobusem z České Třebové do Litomyšle. Viděl jsem stožáry vysokého napětí, jak mizí na horizontu. Trklo mě to a na celý autobus jsem zařval: Už to mám!" Věděl, že horním drátem neprochází proud, neboť funguje jako bleskosvod. Cvičně zkusil vylézt na jeden stožár. Dráty vydávaly zvláštní vrnění, ale tím se Ospald nenechal odradit: „To mi bylo jedno, mě zajímal útěk."
První slovenské pokusy.
Právník Zdeněk Bakule si v plzeňském bytě v 80. letech minulého století kvůli útěku tajně vyráběl horkovzdušný balon, další lidé sestavovali v kůlnách rogala. 35letý lesní dělník Robert Ospald a 20letý zaměstnanec drážního depa Zdeněk „Frenky" Pohl si v Litomyšli vyráběli závěsné sedačky pro cestu přes dráty.
Jediné, co koupili, byla ložiska, karabiny a horolezecké lano. Ostatní věci vzali porůznu. Hlavní trubku našli na smetišti. Další hliníkovou tyč přinesl Pohl z depa, železné úpony svařil v kovárně zaměstnanec litomyšlského Vertexu v domnění, že jde o stroj do posilovny. Vodicí kolečka vysoustružili kamarádi. Dřevěná deska, na níž se sedělo, se našla někde v kůlně. Součástí sedačky byl i rozřízlý puk, který plnil funkci těsnění mezi dvěma trubkami. Vše bylo omotané zelenou lepicí páskou na koberce.
Odjeli do Bratislavy, zbytek cesty k hranicím došli pěšky. Když vylezli na stožár, vyhlédnutý z vlaku, a nasadili kolečko sedačky na lano, strnuli. Jejímu pohybu překážely železné válečky připevněné na drátech kvůli vybíjení blesků. Museli se vrátit domů. Sedačku upravili a v únoru se na Slovensko vypravili podruhé. Přes válečky se v pohodě dostali. Když trochu zabrali, sedačka se „z kopce" rozjela nekontrolovaně až příliš velkou rychlostí. Málem je to vyhodilo mimo dráhu. „Do kopce" to zase strašně podkluzovalo a vracelo je to zpátky. „K protějšímu stožáru jsme doručkovali s vypětím všech sil. Najednou koukáme, že dráty nevedou do Rakouska, že se stáčejí zase k nám, což jsme z vlaku neviděli," říká Ospald.
Po návratu sedačky zničili a po částech hodili na dno rybníka. Začali pracovat na novém prototypu, který pro bezpečnější pohyb opatřili ještě vodicím kolečkem a brzdou. Celou dobu se pokoušeli nějak zjistit, jestli vůbec a kde je energetická síť sousedních států propojená. O drátech u Znojma se dověděli ze staré učebnice fyziky, popisující výměnu energie mezi Polskem, Československem a Rakouskem. Robert Ospald také v rámci přípravy na útěk několikrát popil s vojáky z Pohraniční stráže. Sondoval u nich, jak to na hranici vypadá.
Noční jízda po drátech.
Do Znojma dojeli autobusem. Pak je čekal nesnadný úkol, když se museli nepozorovaně přiblížit k hranici. Jak šli rosou, začalo jim vrzat kolečko u sedačky. Namazali ho olejem z rybí konzervy. Na stožár vyrazili pět minut po půlnoci. „Bičoval nás déšť. Cestou nahoru jsem pozoroval, jak mokré izolátory jiskří výboji. Nechybělo mnoho a mohlo být po nás," vzpomíná Ospald. Nahoře, ve více než padesátimetrové výšce, se přivázali do sedačky a zády k Rakousku začali pomalu ručkovat k dalšímu stožáru.
„Mokré vlasy mi padaly do obličeje, když jsem je poodhodil, zablesklo se. Až později jsem se dověděl, že je to takzvaný Eliášův oheň, který způsobuje statická energie," říká.
Pod sebou viděli dva ploty a mezi nimi bílý písek. Cesta po drátech, odhadem 300 metrů, jim trvala pět hodin.
Když slezli dolů, železná opona byla sice za nimi, ale stále se nacházeli na československém území. Pomalu začalo svítat. „Šli jsme opatrně, potichu, nejdřív přes upravený trávník, pak strašně hustou kukuřicí. Ta byla asi sovětská, protože Sověti měli přece vždycky všechno největší :-) " vybavuje si Ospald. Po další půlhodině přišli do upravených vinic, uviděli německé nápisy. Blížili se do vesničky Kleinhaugsdorf.
„Z jednoho domu vycházel policajt. Jak jsme byli zvyklí z domova, strašně jsme se lekli, že nás zabásne," říká Ospald. Vypadali jako bojovníci z Vietnamu. V maskáčích, špinaví, promočení. Zkoušeli se s ním domluvit anglicky, ale mluvil only german.
Po chvíli přijelo policejní auto. „Mysleli jsme si, že se nás bojí sám zatknout, a proto si přivolal posily. K našemu údivu se s námi rozloučil, nasedl ke kolegům a odjel. V ten moment nám došlo, že jsme se skutečně ocitli ve svobodné zemi," říká.
Československé úřady se o jejich útěku dověděly až další den z článku v Neue Krone Zeitung.
V Litomyšli pochopitelně nastalo rozsáhlé vyšetřování, kdo co věděl a kdo jim pomáhal.
Ospald se pak dokonce v devadesátých letech v jedné znojemské hospodě seznámil s bývalým pohraničníkem, který měl v den jeho útěku službu na posedu.
Jedna sedačka, s níž se tenkrát projeli po drátech, je v berlínském muzeu železné opony. „Chtěli po mně i tu druhou, ale tu jim v žádném případě nedám. Mám ji pověšenou na zdi v pokoji.
AUTORKA: Kamila Klausová
ZDROJ: http://www.tyden.cz/
The great escape-to Austria and freedom via electric power line.
Ospald then had the idea of using cross-border high tension lines to escape, and the two set about constructing a kind of chair that could be suspended from the upper wires, which are safe since they act as a lightning rod and carry no current.
They lied, cheated and purloined to get materials for two chairs, even stealing parts from trains during the night, Pohl recalled several years later. After a few attempts were thwarted due to technical difficulties, the two men set off on foot from Znojmo in south Moravia for the Austrian border on the night of July 18 1986.
Ospald and Pohl climbed the 180-feet tall pylon and attached their chairs to the electric cable. Pulling themselves along the wire by hand, it took them five hours to cover just 300 metres above the Iron Curtain. There was a violent electrical storm that night, which they welcomed: Ospald, now 55, told Tyden magazine the noise helpfully covered any sound they might make.
When they got down they walked for half an hour before finding themselves in a vineyard with signs in German. They were in the Austrian village of Kleinhaugsdorf and they were free. The first the Czechoslovak authorities learnt of the dramatic escape was when the two men's faces were splashed across the international media.
Robert Ospald got political asylum in Austria in 1988 before eventually becoming a citizen of the country, where he lives to this day. He keeps one of the two chairs they used in his flat; the other is in the Berlin Wall Museum.
Zdenek Pohl – who now uses the first name Frank – emigrated to the United States. Both men have published books about their experience, one of the most spectacular escapes of the whole Cold War era.
Komentáře
Sem rád, že autor webu... (David Merkovský - Mail - WWW)...dává prostor podobným příběhům železné opony. Svědčí o důmyslnosti českých lidí při jejich cestě za svobodou, aniž by museli střílet či cokoliv jiného. Nedělám si ovšem iluze, že by je pohraničníci nesundali z drátů samopaly (bez urážky všem bývalým členům PS). Měli štěstí ti dva včetně toho, že je nesundala elektrika samotná.
S pozdravem
David Merkovský, česko-kanadský důchodce, uprchlík na vlastní kůži, demokrat a liberál, veterán czechoslovak a canadian army.
(max - Mail - WWW)
jo, to se mi líbí, historky o státní hranici.
Ne kydy ze zvědavce.
Díky
2 David Merkolvský (HoNzA - Mail - WWW)
Při vší úctě k Vám, střílet na chlapa pověšeného na drátech ... to by fakt udělal jen imbecil :-) Člověk s mozkem v hlavě by si sednul pod nejbližší stožár směr zahraničí a počkal by až slezou. Ono by jim totiž nic jiného v případě prozrazení nezbývalo.
Jinak ale fakt klobouk dolů před těma borcema :-)
2 HoNzA (Dusanh - Mail - WWW)
Samozřejmě by stílel jen imbecil, stejně jako celá tlupa imbecilů střílela na autobus plný studentů, místo aby je bez ohrožení života nechali projet do SRN, kde by Němci všechny Bareše v klidu zatkli. To by se ale NÁHODOU mohlo stát, že by v SRN zůstali i nějací svazáci ;-)
Pro: Dusanh (POHRANIČNÍK - ADMIN. - Mail - WWW)
Kdyby jsi nebyl omezenec,který má v hlavě prázdno a místo mozku jen meluzínu,věděl by jsi,že na " autobus plný studentů " nikdo nestřílel.
Prostuduj si pořádně materiály o tomto teroristickém činu Barešovců a pak mudruj.
pro admina (Dusanh - Mail - WWW)
Nějak si ty informace soudruzi nehlídáte ani mezi sebou, viz. tento článek na webu kcp Rýmařov...
Stačí si přečíst první odstavec.
http://www.kcprymarov.estranky.cz...
Ale dobrá. Protože v té hlavě přeci jen něco mám (i když mi nevěříte), tak se omlouvám. Tudíž berte zpět sousloví "autobus plný studentů", nahraďte "autobus s jedním rukojmím - řidičem".
Na imbecilech v unifomách PS neměňte nic.
Pouze imbecil střílí na rukojmího. Toto by neprošlo ani při obraně muničního skladiště...
Krátká odpověď všeználkovi Dušanovi. (POHRANIČNÍK - ADMIN. - Mail - WWW)
Ty jsi mě nějaký odborník na terorismus :-) Že já to hned nepoznal.
O tebe se jistě musí jednotky SWAT či GSG-9 přetahovat!
Jaká pocta pro tento web,že jsi ho navštívil a ráčil některá svá moudra utrousiti. :-))
všeználek... (Dusanh - Mail - WWW)
... jste evidentně vy, neboť víte, že mám v hlavě prázdno a místo mozku meluzínu. To jsem o sobě nevěděl do této doby ani já.
O použití zbraně viz. příloha 24 Zákl-1, vy všeználku.
Souřadnice (Gardi - Mail - WWW)
bylo to na VVN mezi obci Dyjákovičky a Hnízdo. N 48 46.500 E 16 08.350
(Roman - Mail - WWW)
Misto rota Ječmeniště , stanoviště U kaštanu/křižovatka polních cest//doufám,že se nemýlím/
útěk po drátech vys. napětí (Jirka L. - Mail - WWW)
Četl jsem materiály z vyšetřování tohoto útěku rakouskými orgány. Byli přizváni různí odborníci s oblasti fyziky, kteří se všichni zhodli na tom, že je zhola nemožné v takové blízkosti el. vedení přežít. Prováděly se i testy za podobných klimatických podmínek, vždy došlo k el. výboji. Proto nějakou dobu rakouská policie považovala tento způsob překonání hranice za nevěrohodný a pátrala, jakým jiným způsobem se tito chlapi do Rakouska dostali :-)
Re: útěk po drátech vys. napětí (Jirka) (ADMIN - Pohraničník . - Mail - WWW)
Bylo by zajímavé získat vyjádření někoho fundovaného přes elektriku - silnoproud. Třeba sem zabloudí někdo z ČEZ , nebo SME :-)
jo (pepino - Mail - WWW)
jo,ječmeniště,stanoviště kaštan 1.
Pokud si dobře pamatuji, (arnošt - Mail - WWW)
a jako že jo, tak Kaštan 1 i Kaštan byly ještě pořádně daleko od drátů a za nimi to na demarkační čáru bylo ještě minimálně 500m. Pamatuji si to velmi dobře proto, že v tomto prostoru, poblíž styku s PR Hatě jsme měli v roce l966 kuriozní zadržení a to našeho emigranta z Rakouska do ČSSR.
(spojař - Mail - WWW)
Tehdy jsem byl jako záklaďák na Ječmeništi ale neměl jsem službu. Říkalo se, že stožáry VVN nejsou pod napětím pořád, ale jen v případě přenosu el energie. třeba to tak bylo. Časem se mění i osobní vzpomínky a člověk si leccos idealizuje nebo zjednodušuje. Např. plocha mezi signálkou se nevysypávala pískum ale byla to ornice (jako všude kolem na poli) upravena a uvláčená kultivátoremm aby v ní byly vidět případné stopy...
Žádné komentáře:
Okomentovat