POSLEDNÍ DOVOLENKA .

Příběh který se odehrál mezi Bratislavou a Jeseníkem. 

V pátek 13. Února roku 1981 mně velitel 8. r. PS Děvínská Nová Ves vyslal na poslední dovolenku.  Do civilu jdeme 26. Března v 8 hodin ráno, jak už máme zjištěno, tak to máme do civilu za 49 dní. Tomu odpovídá i číslo na mém metru.

V 18.00 hodin jsem přišel ze služby a 18:30 jsem přichystaný opustit rotu. Jelikož supráci posledních 60 dní slouží ve vycházkové uniformě se všemi odznaky na saku, nejsem ani já výjimkou a mám už uniformu trochu obnošenou. Věděl jsem, že pojedu na dovolenku, tak jsem se předem domluvil s mladším kolegou, že mi na dovolenku půjčí svůj mundúr.

Vojáci co narukovali na vojnu v březnu 1980 už mají na rukávu označení POHRANIČNÍ STRÁŽ. My a o půl roku méně sloužící máme ještě na rukávu  ,, V“. A o tom je můj příběh.

Můj mladší kolega mi půjčil i svou brigadýrku, ta mi je sice trošku malá, ale nemám v úmyslu se doma promenádovat v uniformě. V kapse mám služební průkaz pátrače, tak proč bych měl chodit v uniformě. Ještě bych ji kolegovi mohl ušpinit.  Velitel mi vydal doklady a během dvou minut jsem venku před rotou a rychlým krokem mířím k vlakovému nádraží. Vlak mi odjíždí v devatenáct hodin .

Mám ještě jednu možnost, počkat na vlak do Bratislavy a potom jet z Bratislavy zpět rychlíkem v jednadvacet hodin, ale to je podle mě zbytečná ztráta času, sedám do osobáku směr Břeclav. Usadím se v poloprázdném vagóně a koukám z okna, jak venku sem tam ve tmě svítí veřejné osvětlení a rozsvícená okna domů. Několikrát jsem zahlédl z vlaku i signální stěnu osvětlenou světlomety světelné bariéry, to když jsme se přiblížili více k hranici s Rakouskem.

Ani jsem si nevšimnul, že do vagónu přistoupil major od Pohraniční Stráže. Nevěnoval jsem mu pozornost. A taky nevím, kde přistoupil do vlaku pohraničník, přisedl si ke mně a hned se se mnou dal do řeči. Podle odznaků, a jiných znaků jsem ho typoval na mazáka, ale bylo mi celkem jedno, co je zač, byl jsem myšlenkami už dávno doma.

Kolega byl strašně zvědavý a hned se vyptával na to, hned zase na ono, jednou se vyptával na úsek, jednou na velitele, pak zase na psy. O takových věcech se ve vlaku a s nikým nemluví, to mi připadalo od něho neprofesionální. Chvílemi jsem si myslel, že jde o mladého naivního vojáčka, který nemá v uniformě PS co dělat.  A pak přišla řeč na číslo. Když jsem mu řekl, že to mám za 49, tak mi nevěřil, protože mám na rukávu označení, které se používá teprve rok.

Já mu nijak neodporoval, mohl jsem mu ukázat, Vojenskou knížku, Vycházkovou knížku, nebo služební průkaz, ale proč bych to měl dělat? Jen jsem mu řekl, že mám půjčenou uniformu, a že podle nášivky na saku nemůže posuzovat vojáka. Nášivka nedělá supráka ani mazáka, to dělají z vojáka zkušenosti a profesionální přístup a délka služby. A jestli je ze 7.rPS jak říká, tak určitě zná supráka Švarce, ten se mnou byl ve výcviku v jedné četě.

Znám případ, kdy kluk přijel domů po půl roce a měl hodnost četaře, pak shodou okolností k nim na rotu narukoval na cvičení jiný kluk z naší obce a zjistil, že je řadový vojín. Kde by taky  vzal hodnost četaře za šest měsíců služby?   Po hodnosti zůstaly na výložkách jen dírky :-) Ale to odbočuji od tématu.

Kolega pohraničník, byl dost hlučný, těšil jsem se, až vystoupíme v Břeclavi z vagonu a on snad nasedne do jiného vlaku spolu s majorem a já budu mít klid. Dorazili jsme do Břeclavi, vystoupíme a čekáme na přípoj, já budu pokračovat směr Brno a on na Mikulov. I soudruh major vystoupil, a prošel kolem nás, nevšímali jsme si ho.

Stojíme na peróně a čekáme na vlak, který nás popoveze zase kousek blíže k domovu, když slyším z dálky řítící se vlak, chytil jsem si levou rukou brigadýrku a přidržel ji na hlavě, a přitom upozornil kolegu ať si přidrží čepici jinak mu jí průvan vlaku sebere. Kluk se po mně nechápavě podíval a než se vzpamatoval, nákladní vlak se v plné rychlosti prohnal nádražím a vzniklý vír mu sebral čepici a už se válela v kolejišti. Naštěstí vlétla pod jedoucí soupravu a motala se mezi kolejemi a koly jednotlivých vagónů, ale nevlítla pod kolo. I přesto vypadala dost žalostně, když jí po odjezdu vlaku zvedl z kolejiště. Zelená barva nebyla skoro vůbec vidět. A dokonce změnila i svůj tvar.

A tady se potvrdila má slova. Zkušenosti dělají mazáka. A zkušenosti se získávají mimo jiné i délkou služby.

Za chvíli po této události nám přijel vlak na Brno, naskočil jsem do prvního vagónu a soudruh major za chvíli přišel za mnou. Tak snad v Brně přesedne do jiného spoje. Škoda, že v tuhle hodinu nejede k nám bus z Brna, hned bych jel autobusem. Cesta z Břeclavi utíká rychleji než z Děvínské Nové Vsi.

V Brně čekám na přípoj na Olomouc, a soudruh major taky čeká na přípoj. Tajně jsem doufal, že buď bude Brno jeho konečná, nebo nastoupí do vlaku jedoucím jiným směrem. Ne pánové, důstojník jel se mnou do Olomouce, kde jsme se na peróně několikrát potkali a potom se mnou pokračoval dál až do Bludova, kde jsme spolu čekali na vlak ze Šumperku, byly to dvě mašinky, které přijeli do Bludova, tam se rozdělily, a jedna se vracela do Šumperku, do té konečně nastoupil major, druhá jela směr Jeseník a do té jsem nasedl já.

Ale než vlak odjel, čekali jsme spolu s hodnostně o hodně vyšším a určitě i o hodně služebně  starším pohraničníkem v Bludově na nádraží. Hodina před půlnocí. Nádražíčko maličké, není kam uhnout před lampasákem. Ten kroužil kolem mně jako sup :-) Až přistoupil ke mně a oslovil mně. ,, Vojíne jakou bych musel mít hodnost aby jste mně pozdravil? To nezdravíte mne, to zdravíte státní znak na čepici a hodnost. Proto se mají zdravit i vojáci mezi sebou. Vzdávají čest státnímu znaku.“  Chvíli jsem se zamyslel. Zasalutoval a řekl : ,, Soudruhu majore, já se příště polepším.“  Musím se přiznat, že jsem se trošku zastyděl, jak jsem na tohle mohl zapomenout, vždyť nám to ve výcviku vtloukali dva měsíce do hlavy. V průběhu našeho hovoru přijel motoráček, tak jsme se s majorem pozdravili, a každý nasedl do svého vláčku.

Do Jeseníku jsme dorazili  jednu hodinu po půlnoci. Ještě musím jít čtrnáct kilometrů, nebo jen dvanáct kilometrů pokud se mi podaří vzbudit slečnu, co s ní chodím. To je konec první části mého příběhu.Byl jsem osobně u toho.

© AUTOR PŘÍBĚHU: http://www.lide.cz/JIRKAMAC 

FOTOGRAFIE:   http://www.vojensko.cz/

Komentáře

Pozdrav (František Nahrabecký - Mail - WWW)
Příteli,
tohle moje hlava "nebere." Pokud jsme oba narukovali v řádných ročnících,tj.bez odkladu nástupu,jsem jen o 6 let starší.
Nebyli jsme žádní výtečníci.Nepozdravit voj.pozdravem poddůstojníka bylo normální,byl to stejně starý kluk.U hodností rtn,rtm,ppor,por jsme obvykle dělali,že "nevidíme".Ale nepozdravit už kpt a vyššího? Vždyť to byli chlapi,ve věku našich tátů,někteří i dědečků!Jsem hluboce přesvědčen,že nešlo až tak moc o zdravení státního znaku na čepici,že šlo o základní,lidskou slušnost.
Re: Pozdrav (ADMIN - Pohraničník . - Mail - WWW)
Franto,
my jsme to třeba někdy brali jako "adrenalin",na vycházce,nebo cestou na KVOP/dovolenku, soutěžit v tom,kdo nepozdraví vyšší šajby :-) Nebyl v tom nějaký zlý úmysl či neslušnost,ale spíš specifická "klukovina" mladíků v zeleném. Nepozdravit plukovníka si třeba lízli jen ti nejodvážnější ;-)
Re-Re (František Nahrabecký - Mail - WWW)
Omlouvám se všem,teprve nyní si uvědomuji,že to ode mne může vypadat,jako mentorování.To jsem skutečně nechtěl a "adrenalín" mě nenapadl.
(Jirka - Mail - WWW)
Sloužili s námi kluci, co jsi lajzli nepozdravit generálporučíka Šádka. Ten vojáka přehlédl, ale šel za ním svobodník, nepozdravil ho, tak ho postavil do pozoru a seřval ho na doby. Jestli někdo z vás sloužil na prapoře, tam by si ti kluci mohli přivázat ruku k čepici, kolik tam bylo důstojníků od majora nahoru. Já sloužil chvíli na 10.r.PS v Bratislavě-Petržalce, tam byl i II.prapor, bylo jich tam jako máku.
Pozdrav (Tonda - Mail - WWW)
Tak, taky něco k dobru. Byla nějaká svazácká slezina a kluk co nás tam zastupoval, po návratu se chlubil. Představte si, na záchodě jsem potkal Šádka, nepozdravil jsem a ještě jsme vedle sebe čurali. To byli doby. A Šádek? Byl to "frajer" správný chlap jsem rád že jsem pod ním sloužil.
(Jirka - Mail - WWW)
Natáčeli jsme se Šádkem pořad ke dni PS.Bylo to do Azimutu nebo Majáku. Teď už nevím, ale řekl bych k 30. výročí PS. Natáčelo se něco na hradě Děvíně, a něco na 8.r.PS. Kdyby někdo narazil na toto video, měl bych zájem. Šádek, jezdil na natáčení v T-613 a sebou měl takově dvě kočky dvounohé. Přijel i do Malacek, když jsme zrovna byli ve výcviku. Všichni ho čekali, ze vzduchu, že přiletí vrtulníkem, on přijel autem. To bylo pozdvižení na vsi.Vojáčků si nevšímal, ale jak viděl nějakou šarži řádil jako černá ruka. První to odskákal devěťák.
Šádek (zdenda - Mail - WWW)
pro Jirka, nepamatuji si v kolikátém roce to bylo ale i Šádek dorazil do Malých Lévár. Do služby jsme vyrazili ve vycházkových věcech, ale i z krémem a kefou. Dorazil před rotu a pamatuji velitele(Miklovič) jak pochodoval a tvrdě a on ho tenkrát sjel jak to špatně dělá.Jinák co vím, tak na základáka nedal dopustit.....
ŠÁDEK -Zdenda (Jirka - Mail - WWW)
Zdendo, já Šádka několikrát viděl. Už jsem zapomněl jaký je nebo byl ročník, ale každou chvíli se objevil někde jinde. Ve výcviku v Malackách nám vyprávěl suprák, jak přijel na bránu autem, přitom ho všichni čekali, že přiletí vrtulníkem. Zeptal se ho za kolik to má, to bylo na první pohled vidět, chtěl po něm metr a pak se podíval na hodinky, a řekl, že už je po rozkazu, a utrhl si z metru číslo, které si vložil do peněženky na památku. Pak si nechal zavolat devěťáka toho postavil do latě a dojebal ho do bezvědomí. Pak jsem ho viděl ještě několikrát na hradě Děvín, když jsme natáčeli pořad ke dni PS. Všechny mé zážitky s ing. generálporučíkem Šádkem byly kladné. Už jednou mé názory někdo napadl, že Šádek byl h...l, který šplhal po zádech podřízených. Za války kterou jsme naštěstí nezažili, museli být velitelé někdy h...li, jinak by jsme my mladší možná nežili.
(horjenka - Mail - WWW)
gen. Šádek je ročník 1921.