Život tropí hlouposti.

Tři nevážné historky ze života pohraničníků. 

Jak jsem si hrál na kovboje (rPS Kvilda). 

Tuto vzpomínku mám z léta 1980. Tehdejší JZD a státní statky využívaly šumavské pastviny k volnému chovu skotu. Výběhy byly zabezpečené elektrickými ohradníky. Fungovaly dobře, jen nesměla přijít bouřka. Krávy se blesků bály, plašily se, mnohokrát byl ohradník přes elektrický výboj při doteku zvířete poničen a krávy utekly. To se stalo i v mé následující vzpomínce.
Pohraniční hlídky, vracející se z průzkumu, několikrát operačnímu hlásily, že v prostoru Hraběcí Huti pobíhá tele. Nikdo na to nereagoval, protože si všichni mysleli, že tele patří ke stádu, pasoucímu se nad tzv. Balážovnou. Za několik dní se tele objevilo až na SiS, kde pobíhalo po kontrolním pásu. Občas do SiS narazilo a stěna samozřejmě podala zkrat. 
Veliteli roty kapitánovi L.K. konečně došla trpělivost. Nařídil mi, abych vzal několik vojáků a tele jsme šli chytit. Jak zavelel, tak jsem chtěli i provést! Ve stáji jsem vzal dlouhý řetěz, ze kterého šel udělat obojek, a odjeli jsme do prostoru „piket“ hledat „narušitele“. 
Jakmile nás zvíře zahlédlo, dalo se na úprk. Naštěstí po silnici z Kvildy na Bučinu. Několikrát se nám podařilo tele dohonit, ale tele při každém pokusu ho chytit a hlavně udržet odhodilo pohraničníky stranou. Takže jsem psovoda požádal o dlouhé stopovací vodítko. Za jeden konec jsem ho přivázal k nárazníku auta, na druhém konci vytvořil něco na způsob oka, nasadil na dlouhý klacek, sedl na kapotu UAZu a snažil se tele chytit. Tele naštěstí nenapadlo seběhnout ze silnice, běželo pořád před autem. Jezdili jsme po silnici nahoru dolů. Leč moje snaha byla marná. Tele se umně oku vyhýbalo nebo jsem nebyl dost blízko. 
Pak dostal jeden z vojínů nápad. Na rotní sušárně je roztrhaná volejbalová síť, připravená na výměnu. Sjedeme pro ni a tele do ní chytíme a bude hotovo. Byli jsme už unavení – my i tele. 
Síť jsme natáhli na závory a hnali tele proti ní. Pokus se podařil! Vedle závory byly betonové jehlance, propojené lany. K jednomu jsme tele přivázali. 
Druhý den jsem volal do Státního statku Horní Vltavice, ať si pro tele přijedou. Kolem poledne se objevila malá dodávka s veterinářem a dalšími dvěma lidmi a vyrazili jsme na piket pro tele. Tele si přes noc odpočalo a když nás spatřilo, začalo s betonovým jehlancem pořádně cloumat. Kdyby jehlance nespojovalo ocelové lano, tele by jehlanec klidně odtáhlo.

Veterinář mrknul na zvíře a prohlásil: „Ale tohle není tele! To je herfordský býček, chovají se na maso a mají úžasnou sílu!“ Hned jsem si uvědomil, jaké jsem měl vlastně štěstí, že se můj „kovbojský odchyt“ na kapotě UAZu nepovedl. Při představě, že bych v lepším případě sletěl do příkopu a v horším případě pod kola (i když pomalu jedoucího) auta mě polilo horko.
Ještě nějakou chvíli trvalo, než se (zabrat museli všichni přítomní, včetně hlídky)  býčka podařilo naložit na auto. Bylo celkem podivné, jak se býček dostal k nám na Kvildu. V té době se tento druh choval pokusně (aby se zjistilo, jak se vyrovná se zimními podmínkami na Šumavě) pouze v katastru vojenského prostoru Hartmanice – Prášily. Vzdálenost od místa, kde jsme tele odchytli, byla pořádná. 


Záměna (rPS České Žleby)


Příběh se stal při stavbě nového objektu rPS České žleby. Vyprávěl mi ho kolega R.A.,  kterého jsem znal už v roce 1974, když studoval na škole MV v Holešově (SOŠ PS). Po mém příchodu na České Žleby v roce 1983 jsme spolu sloužili. Zažili jsme celou řadu příhod, veselých i nepříjemných.

Hned pod starou rotou bylo volejbalové a nohejbalové hřiště. Na hřišti se začala budovat úpravna vody (když se z roty stal rekreační objekt, byla úpravna přestavěna na hospodu). Na místě fotbalového hřiště se postavila nová rota. Tehdy tam vlastně i vedly dráty, než ženisté udělali „pytel“ a odklonili tehdejší „šedesátku“ od Ferdova včelína nad stájemi a starou rotou, směr cesta na Kamennou hlavu. Pak ze srázu dolů, drát se opět napojil nad Kostelní cestou a pokračoval směr B-6.
Když se za dráty stavěly studny, jezdil tam ze stavby pan Eigner. Každodenní rutina hlídek a operačního nařizovala zapsat všechny, kdo šli za DZ, do Knihy vstupu za DZ. Jednou na místě dozorčího důstojníka sloužil jistý J.D. Hlídka na vratech hlásila, že za drát jede pan Eigner a Hrabátko. Jenda vše poctivě zapsal. V podvečer jej ve službě vystřídal můj kolega R. Stavbařům se chýlil pracovní den ke konci, končil i pan Eigner. Hlídka jej (podle zvyku)  nejprve propustila zpoza drátů a až teprve potom hlásila jeho propuštění. Pan Eigner už mezitím zmizel.
„A kde je Hrabátko?“ ptal se kolega R. hlídky. „Vrátil se jen pan Eigner, nikdo jiný.“ Malér! Okamžitě vyhlásit pohraniční poplach, zakrýt SH, natáhnout clonu a tak dál. Začalo pátrání po Hrabátkovi. Odskákal to tehdy chudák Z.K., který šel demarkaci asi dvakrát. Operační důstojník Jenda už dávno odpočíval v náruči manželky a oni stále blbli. Pak kolegu R. napadlo zavolat panu Eignerovi a vše bylo jasné.
Hrabátko nebyl člověk, ale stroj :-) Ostrówek, Waryňák K-165. Vojín, který podával zprávu z drátů, oznámil DDR, že propouští Eignera a hrabátko. Hrabátko – v žargonu výraz pro jeden ze stavebních strojů... Jenda si výraz „polidštil“ a Hrabátko byl zrozen! Tento přehmat měl na talíři pochopitelně ještě dlouhou dobu. 


Trabant (škola MV Holešov) 


V roce 1982 jsem byl na kurzu při vojenské škole v Holešově. Účastníci kurzu pocházeli ze všech složek MV z celé tehdejší ČSSR. Jedním z nich byl i příslušník VMV Bratislava (Vojsko ministerstva vnitra). Tento kolega měl k ostatním složkám prazvláštní vztah, hlavně k těm prvosledovým jako byla Pohraniční stráž. Jakmile měl příležitost, rýpal do pohraničníků jak jen mohl. Kvůli tomu si brzy získal celou řadu odpůrců. Stranili se ho i kolegové z jeho třídy. Jemu to ale bylo jedno. Z Bratislavy jezdil do Holešova modrým trabantem a i když bylo na kurzu dost příslušníků z Bratislavy a okolí, nikdy s sebou nikoho nesvezl.

Navíc jsme překvapivě zjistili, že vůbec nemá řidičský průkaz! Když se ho ptali, proč tak riskuje, odpovídal: „Prečo by som nejazdil? Jazdím len v uniforme. Vyberiem služobný preukaz a mám pokoj... Nestarajte sa!“ Jeden čtvrtečení večer jsme byli v hostinci Pivovar, vzdáleném jen několik set metrů od našeho internátu. Všichni jsme se už těšili na pátek a odjezd k rodinám. Po zavíračce jsme se vraceli na intr.U vchodu do internátu si jeden z kolegů všimnul modrého trabantu, stojícího těsně vedle stromů, které lemovaly parkoviště (dnes jsou stromy vykácené, na místě staré benzínové pumpy je kruhový objezd a celé parkoviště je rozšířené a změněné). „Kluci, mám šílený nápad. Pojďte mně pomoct.“

Osm z nás se chopilo trabanta, otočili jsme ho bokem a postavili mezi dva stromy. Auto stálo od každého stromu snad jen 20 centimetrů. Vyjet možné nebylo. 
Jaký šok majitel auta druhý den ráno utrpěl si asi dovedete představit. Příslušník, poskakující kolem svého auta a vykřikující směsici slovensko – maďarsko – českých nadávek opravdu nešel přehlédnout. Žádal kolemjdoucí o pomoc, ale každý se jen škodolibě usmíval. Navíc se ráno začínalo už v 6:40 a všichni chtěli ještě stihnout snídani. 

Ani v poledne neměl nikdo čas, protože se pospíchalo domů. Podle neověřených informací šel odpoledne příslušník prosit o pomoc za náčelníkem SOŠ PS. Příště raději svého trabanta parkoval na druhém konci parkoviště. Kdykoli se pokusil komentovat Pohraniční stráž, stačilo jen nadhodit „trabant“ – a bylo ticho. Jeho kolegové vyprávěli (opět neověřená informace), že po této příhodě chodil v noci často kontrolovat, kde stojí jeho trabant.


© AUTOR: Stanislav K. http://www.lide.cz/stenlly50

KOREKTURA TEXTU: Hana J.



PS OSH – FACEBOOK: http://www.facebook.com/groups/326442737125/
PS OSH – LIDE.CZ: http://forum.lide.cz/forum.fcgi?akce=forum_data&forum_ID=47832