ZÁHADNÉ NARUŠENÍ .

Nevyřešený případ z roku 1970 

Vzpomínají Stenlly a psovod psa Kornela V.M.

Bučina (Buchwald), ležící v nadmořské výšce 1 162 metrů, je bývalá místní část obce Kvilda. Bučina vznikla jako dřevařská osada pravděpodobně v roce 1170, ovšem první písemná zmínka pochází až z roku 1790, kdy tu žilo 13 osadníků. Nejvyššího počtu obyvatel obec dosáhla v roce 1890, to tu ve třiceti domech žilo 466 lidí. Od té doby počet obyvatel stále klesal – v roce 1939 to bylo 320 obyvatel, z toho 29 Čechů. Situace v osadě nebyla lehká ani za první republiky, ani v pohnutých dnech Mnichovské zrady. Obyvatelé byli nakonec v roce 1946 vysídleni a v roce 1956 byla Bučina zničena. 

Z Bučiny je nádherný rozhled do Čech i do Bavorska. Za jasných rán či večerů jsou vidět vrcholky zasněžených Alp. Na tomto místě se odehrálo již několik mých příběhů o Pohraniční stráži. Teď se chci s vámi podělit o další příběh, který jsem tu zažil, ale použiju nejen svých vzpomínek (Stenlly), ale i vzpomínek přímého účastníka, psovoda V.M.

Vzpomínky psovoda V.M.Služba na Bučině – nádherné místo a výhled. Na pozorovatelně byl i dělostřelecký dalekohled, který měl sloužit k pozorování celého úseku střežení, ale my jsme ho využívali hlavně k pozorování sousední osady Finsterau. Viděli jsme přímo na jejich fotbalové hřiště a zápasy jsme měli jako na dlani. Rádi jsme se také dalekohledem dívali na Alpy.





A právě na Bučině jsem zažil příhodu, na kterou se nedá zapomenout a taky jsem na ni nezapomněl. Bylo to v roce 1970, nejspíš někdy v červenci. Stenlly už byl na rotě samozřejmě taky. Brzy ráno jsme odjeli vystřídat hlídku na Bučinu. Velitel hlídky, kluk mého ročníku, a já se služebním psem Kornelem. Velitel hlídky měl za sebou „náročnou večerní vycházku“ a byl bohužel ještě poněkud „společensky unaven“. Od předchozí hlídky jsme převzali knihu poznatků a ještě trochu pokecali o službě. Po vystřídání to velitel hlídky v piketu „zadusil“  (tehdejší výraz pro „lehl si  a spal“).

Já jsem šel převzít úsek, jak se to ráno dělávalo. Pravá strana měla jen jeden úsek, dlouhý asi 300 metrů, domnívám se, že sloužila pouze jako zátaras. SiS byla vedle starého rozpadlého hotelu. Psa jsem vyslal do revíru k prohlídce zchátralého objektu a při zpáteční cestě jsem zkontroloval překladiště (tenkrát se využívalo k překladu dřeva mezi ČSSR a NSR). Pak jsem se vydal na levou stranu, směrem na Knížecí Pláně. Pomalu jsem se šoural, abych zabil co nejvíc času.
Asi 100 metrů od vrat pod cestou jsem se zarazil a nevěřil tomu, co vidím. Obrovská díra, dvě až tři pole, tak 50 – 60 centimetrů. Celkově bylo poškozených devět polí, teprve pak skobičky v pořádku. To jsem si dodatečně spočítal a dodnes si to pamatuju. Byl to pro mě opravdu velký šok. Takže jsem mazal do piketu, aby to kolega zavolal na rotu. Zatřásl jsem spícím, rychle mu vysvětlil, co se stalo. Zavolali jsme na rotu a běželi do místa „narušení“. Zkusil jsem nasadit psa na stopu, dostali jsem se až do výběžku lesa vlevo od závory. Místo jsem prohledal. Bylo to tady samozřejmě v klidu už od začátku, protože na mezníky a státní hranici to bylo kousek, necelých 300 metrů. V tehdejší součinnosti byla SiS v prostoru Bučina napojená na rPS Knížecí Pláně. Byly tam napojeny i naše tři svěřené úseky. Divné bylo, že Pláně nehlásily zkrat. Vždyť takové narušení a stržení vodičů SiS uvedlo stěnu do tzv. tvrdého zkratu, ale na Knížecích Pláních ústředna nic nehlásila. Takže se to mohlo stát i za služby předchozí hlídky, ještě za tmy. Nevím.



Vypuklo „Boží dopuštění“. Sjelo se velení naší i sousední roty Knížecí Pláně. Za chvíli i celá komise brigády ze Sušice, VKR a zpravodajci.
Celé dopoledne prozkoumávali centimetr po centimetru každé místečko od SiS až po hranice – bezvýsledně. Žádná stopa po možném pohybu osoby či osob. Vyslýchala se hlídka, která měla službu v noci, zkoumal se deník zkratů na SiS, jestli není zapsáno několik číselných zkratů na jeden úsek, vyslýchal se dozorčí signální ústředny. Ale poslední zkušební zkraty proběhly večer při převzetí stanoviště hlídkou, vždy po jednom zkratu. A pak už jen zkrat ranní, ale ten už byl v pravé části úseku střežení Bučina (zkušební zkrat se většinou dával při převzetí – buď v polovině úseku a nebo na jeho konci, když jej hlídka celý prošla). Prozkoumávaly se případné odrazy a dopady zvěře a tak podobně. 

V.M.: Já se na to díval pak už jen z pozorovatelny. Ten den byl nádherně jasný, bez oparu, a snad jako odměna nám všem bylo vidět nádherně bílé Alpy. Jinak nám vojákům ZVS samozřejmě velení roty nebo komise výsledek nesdělila. Nedozvěděli jsme se, kdo nebo co narušilo SiS – prostě ticho po pěšině.
Stenlly: Později se také nikdo nic nedozvěděl. Ani zpravodajskou cestou, jestli to bylo beztrestné narušení nebo ne.

V.M.: Můj názor byl takový – na zvíře to bylo dost čisté, spíš jako sešláplé, dost nízko na skákající laň. Jelen by v tom nadělal asi větší paseku, nebo by vůbec neproskočil. Teď, po 41 letech, už jen vzpomínám na krásný den na Bučině, nádhernou vyhlídku na Alpy a na oči vyvalené z takové „ďoury“.





© AUTOR: Stanislav K. http://www.lide.cz/stenlly50

KOREKTURA TEXTU: Hana J.

FOTOGRAFIE: http://www.bayerischer-wald-ferien.de/





PS OSH – FACEBOOK: http://www.facebook.com/groups/326442737125/

PS OSH – LIDE.CZ: http://forum.lide.cz/forum.fcgi?akce=forum_data&forum_ID=47832